(16.50 hodin)
(pokračuje Špidla)
Rád bych se zastavil u další otázky - zda i Česká republika přece jen jaksi potichu nejde, hlavně s ohledem na poměrně výrazné snížení daně z příjmů právnických osob skutečně uskutečněné v rámci první etapy veřejných financí, cestou daňového dumpingu. V duchu svého předchozího vyjádření musím říci, že není záměrem této vlády, má to koneckonců ve svém vládním prohlášení, výrazně snižovat daňovou kvótu. Není záměrem této vlády výrazně snižovat daňovou kvótu, máme to koneckonců ve vládním prohlášení, a tím i na úkor rozvoje veřejných služeb a systému sociální ochrany posilovat svou exkluzivitu vůči zahraničním investorům.
Opatření přijatá v rámci první a druhé etapy reformy veřejných financů reagují na dvě důležité a zcela praktické okolnosti. Na nutnou podporu a stabilizaci ekonomického růstu ve velmi důležité etapě reálného přibližování České republiky k zemím Evropské unie a na hledání bezpečnějších daňových zdrojů pro financování našeho poměrně velmi střízlivého, nikoliv však rozhazovačného sociálního systému. A pro to a pro nic jiného dochází k vnitřní restrukturalizaci daní, při níž celková stabilizace daňové kvóty, jak ukazuje mezinárodní srovnání tzv. složené daňové kvóty, nelze Českou republiku v žádném případě obvinit z daňového dumpingu. Rovněž úroveň tohoto ukazatele se pohybuje mírně pod průměrem tohoto ukazatele evropské patnáctky. Hodnocení a obviňování z tzv. daňového dumpingu pouze na základě vývoje jednoho druhu daní bez celkových souvislostí je zcela zavádějící a já je v zásadě odmítám, ať zazněly z úst kohokoliv; ale nezazněly z úst německého kancléře, takže to není tak důležité.
Na závěr, když se zabývám otázkou tzv. dumpingu, bych se rád vyjádřil ještě k jednomu typu dumpingu, který je v souvislosti s nově přistupujícími státy nejméně frekventovaný, a to k sociálnímu dumpingu. Česká republika v současné době ratifikovala všechny úmluvy Mezinárodní organizace práce tvořící tzv. sociální klauzuli a zároveň transponovala do vnitřního zákonodárství systém minimálních evropských norem v sociální oblasti. Právě tato implementace norem EU je sama o sobě dostatečným argumentem proti obviňování sociálního systému České republiky z dumpingové orientace. Za sociální dumping nelze v žádném případě považovat nižší úroveň nominálních mezd. Byl bych rád, kdyby byla vyšší, ale tato úroveň je určitá, nákladů práce v České republice. Jejich nižší úroveň je především předurčena odlišnými historickými a ekonomickými souvislostmi. Pevně doufám, že vstupem do Evropské unie se úroveň našich mezd postupně vyrovná, která se bohužel odráží v podstatně nižší úrovni národní produktivity práce, ale o tom už jsem mluvil v jedné z předchozích interpelací, v rozdílu mezi paritou kupní síly a směnným kursem koruny vůči Evropské unii. Tuto skutečnost nelze v žádném případě považovat za dumping.
Nízkou úroveň nákladů práce je nutno spíše chápat jako určitou přechodnou konkurenční výhodu, která může po určitou dobu přispívat v období přizpůsobovacích procesů k růstu produktivity práce české ekonomiky, a tím přiblížení se České republiky úrovni starých členských států EU.
Dovolte mi, abych doložil několika čísly naprosto neudržitelnou tezi, kterou předkládá nejčastěji ODS, o tom, jak nízké daně vedou k rozvoji úžasné prosperity. Dovolte mi, abych porovnal tzv. složenou daňovou kvótu České republiky a srovnatelných států: Švédsko 50,6 %, Dánsko 4,9 %. Mimochodem, Švédsko je země s nejmenší korupcí, čili není vazba mezi nízkými daněmi a korupcí, jak se čas od času říká, kladná sazba (?), naopak země s nejvyšším daňovým zatížením má nejmenší míru korupce. To jenom tak na okraj. Norsko 43 %, Itálie 41 %, evropská patnáctka 40 %, Lucembursko 42 %, Holandsko 39,3 %, OECD 39 %, Maďarsko 37,7 %, Velká Británie 35,9 %, Řecko 34,8 %, Německo 36,2 %, Island 36,7 %, Turecko 33,2 %, Česká republika 39,2 %.
Ze zemí, které jsou vysloveně s nízkými daňovými sazbami, tak mi dovolte, abych uvedl Mexiko, které má 18 %, a jistě je nelze považovat za zemi, která by byla v tomto směru nejvyspělejší.
Pokud jde o úroveň sociálních transferů nebo resp. vztah daňové kvóty a průměrného počtu chudých, tak mi dovolte, abych sdělil, že nejvyšší daňovou kvótu mají skandinávské země, které mají samozřejmě nejnižší počet chudých, poměrně nízkou daňovou kvótu má např. Irsko, které má počet chudých dvojnásobný oproti počtu chudých ve skandinávských zemích. Z tohoto hlediska je zřejmé, že daňová kvóta není sama o sobě rozvojovým faktorem a že není v žádném případě faktorem, který bychom měli vytrhávat z jakýchkoliv dalších souvislostí.
Dovolte mi, abych ještě porovnal nejvyšší sazby daně z příjmů právnických osob, které jsou v České republice nižší než u starých členských zemí. Česká republika se v roce 2006 dostane na sazbu 24 %, takže srovnatelně Německo 39,6 % je nejvyšší sazba, Rakousko 34 %, Slovensko 19 % a Maďarsko uvažuje až o snížení na 12 %. Z tohoto hlediska je i velmi zajímavé srovnání tzv. efektivních průměrných daňových sazeb, to je podíl skutečně zaplacené daně na hrubém příjmu modelové firmy, kde Česká republika bude představovat v roce 2006 se 17,5 %(?)poměrně velmi zajímavé a nízké místo. Německo v té době bude mít 36 %, Slovinsko 21 %, Slovensko 17,46 %, my 17,05 %(?), Polsko 32 %, Malta 13 %, Litva 14 %, Lotyšsko 13 %, Maďarsko 22 %. Jak vidíte, Česká republika nebude představovat z hlediska daňového zatížení zemi, která by měla nadprůměrně vysoké daně.
Musím také konstatovat, že při celkovém shrnutí se dá prokázat, že země, které mají relativně vysokou kvótu, jsou současně na špičkách žebříčku konkurenceschopnosti, to znamená, ona ideologická úvaha o obecném dobru z nízkých daní je úvahou pouze ideologickou, jejímž cílem je vytvořit výhody pouze pro omezený rozsah podnikatelů a omezený rozsah členů společnosti.
Je zřejmé, že daňová politika České republiky se nemůže řídit jen otázkou výše daní a daňové konkurence, a také se jí řídit nebude, Česká republika má svou vlastní rozpočtovou politiku a priority, mezi něž patří i potřeba snižovat deficity veřejných rozpočtů. Z těchto priorit vychází i sněmovnou postupně schvalovaná reforma veřejných financí, kde je střednědobým strategickým cílem stabilizace daňové kvóty.
***