(10.10 hodin)
(pokračuje Dundáčková)
Říkala jsem, že tento konkrétní nezletilý se dopouští násilné činnosti zhruba od deseti let, protože se jí dopouští minimálně od roku 2001, kdy byl poprvé umístěn do ústavní výchovy, čili spíše se jí dopouští ještě delší dobu.
Já bych vás ráda na závěr projednávání této interpelace, protože se pravděpodobně chýlí ke konci, pokud do toho nové světlo a nový pohled nevnese pan místopředseda sněmovny, požádala, abyste vy přednesl nástin nástrojů, které chcete, aby vám parlament dal, protože to mělo být konečným smyslem této interpelace, abychom se pokud možno rychle shodli na nástrojích, které zabrání páchání nejen tomuto delikventovi, ale i dalším, kteří jsou na území České republiky, aby se nám přestali vysmívat a abychom ochránili naše děti a naše životy.
Vy jste zde mluvil o matkách, které mají obavy. Já musím říci, že matky se samozřejmě bojí o své děti, ale otcové už brzy budou blízcí, pokud to takto půjde dál, uvažování o tom, co vy jste nazval lynčem a co si jistě nikdo nepřejeme. Proto prosím vás jako místopředsedu vlády a ministr vnitra, pojmenujte ony nástroje. Já nejsem ministr vnitra, já to učinit nemohu.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Slovo má místopředseda Poslanecké sněmovny pan Ivan Langer.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Vážená paní místopředsedkyně, členové vlády, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych se vyjádřil k této interpelaci.
Přiznám se, že mě velmi zarazil ironizující přístup ministra vnitra v jeho odpovědi na interpelaci, jejímž obsahem je velmi vážná věc a věc, která jakkoliv se odehrává na území katastru jednoho města, myslím si, že tím, čeho se týká, zasahuje celou řadu občanů a není možné ji podcenit. To za prvé.
Za druhé. Přiznám se, že mě zarazil hodnotící soud pana ministra vnitra směrem k této interpelaci a iniciativě paní kolegyně Dundáčkové, když položil otázku, kdo si čím "nahání" politické body. Zarazilo mě to o to víc, že si ještě docela dobře pamatuji, ač nejsem z Příbrami, pompézní policejní akci, v jejímž rámci se z příbramské radnice odvážely desítky kilogramů písemných materiálů, a kladu si otázku, proč se tato akce konala, s jakým účelem, kdo ji spustil a zda ten, kdo ji spouštěl, si tím nechtěl nahrabat politické body. Kladu si tuto otázku tím spíše, že od této akce zatím vládne mlčení, nikdo neví, kdo studuje písemnosti, nikdo neví, co se v tomto případě dále děje. A jestli tedy někdo chtěl v Příbrami sbírat politické body, tak jste to byl vy, pane ministře vnitra, a jestli někdo by měl v Příbrami skládat účty za své konání, tak jste to opět vy, pane ministře vnitra, a vy byste měl říci, jak to bylo s případem studování radničních materiálů a jaký je konec a zda policie v této věci dospěla k nějakému konkrétnímu závěru, dospěla k obvinění konkrétních osob, anebo to byl takový výstřel od pasu z vaší policejní pistole. To je další poznámka.
Třetí, závěrečná, se týká de facto toho, co již řekla kolegyně Dundáčková. Myslím, že nemůžeme připustit hru, kterou se opakovaně někteří členové vlády pokoušejí sehrávat s poslanci a poslankyněmi Poslanecké sněmovny, hru, která říká, tak sami řekněte, co máme dělat. Myslím si, že od toho je zde vláda, od toho mají resortní ministři své lidi na ministerstvech a institucích, které zřizují, aby při poukázání na konkrétní problém, který existuje, byli schopni naleznout řešení. Poslanci jsou zde od toho, aby návrh konkrétního řešení posoudili, v dobré víře poopravili, upravili, vylepšili a potom pomohli v hlasování, jedná-li se o právní normu charakteru zákona, také přijmout.
Primární odpovědnost za řešení takovýchto problémů je tedy na exekutivě, je v tomto případě jednoznačně na vládě; a tady připouštím, že to nemusí být odpovědnost jenom jednoho resortního ministra, že to je odpovědnost, která může být a zřejmě je také meziresortní. Nicméně je to odpovědnost, které se ministr vnitra zbavit nemůže, a myslím si, že jediným závěrem, možným závěrem projednávání této interpelace, je odpověď na konkrétní dotazy, které zde na závěr položila paní poslankyně Dundáčková, které nejde o nic jiného než o nalezení skutečně řešení problému, který v Příbrami existuje, tedy odpovědi na otázky, co konkrétního, jakým způsobem je připraven ministr vnitra iniciovat a udělat, aby tento problém přestal být problémem.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Ptám se, zda se někdo další hlásí do rozpravy. Místopředseda vlády a ministr vnitra pan Stanislav Gross.
Místopředseda vlády a ministr vnitra ČR Stanislav Gross: Vážená paní místopředsedkyně, páni poslanci, paní poslankyně, já jen několik věcí.
Za prvé. Nevím, jestli to tak vyznělo, ale v každém případě to, co jsem tady říkal, to z mých úst nemělo znít ironicky. Já jsem tady reagoval na to, že bylo podezření, že policie nekonala. Tak zněla interpelace paní kolegyně Dundáčkové, a objektivně říkala, že nemá dostatek informací a je povinností ministra vnitra, aby informace poskytl, a na základě toho si můžeme odpovědět třeba každý jinak, jestli policie konala, nebo nekonala. Já jsem tady pouze poskytl výčet toho, co policie udělala, a podle mého názoru výčet jasně dokládá, že policie konala to, co ve stávajícím právním prostředí konat může. Jestli na to bude mít někdo jiný názor, že mohla konat lépe, to si každý musí zhodnotit samozřejmě sám.
Omlouvám se, nebylo to těch 50, to skutečně byl výstřel od boku, jak nazvala paní ministryně, bylo to 37 případů.
Byla tady ještě položena otázka k trestné činnosti. Při 19 útěcích z 37 se ten člověk dopustil trestných činů podle informací, které má policie. Problém je v tom, že jsme tady schválili zákon, který nám mimo jiné zakazuje zveřejnit u osoby mladší 18 let, pokud spáchá nějaký trestný čin, že se může říci, že to spáchala tato osoba. To jsme tady svorně schválili, takže já nemohu říci, jakých trestných činů se tento člověk dopustil, protože bych porušil zákon; sice mám imunitu, ale tu si nechám na jinou příležitost.
Pokud jde o ochranu té osoby, tady je zcela logická otázka, kterou položila paní kolegyně Dundáčková, to znamená, že skutečně ochranu lze poskytnout teprve v okamžiku, kdy budeme vědět, kde tato osoba je. Podle mých informací to v tuto chvíli nevíme. Já jsem neříkal, že jí poskytneme ochranu, já jsem hovořil o tom, že nechci dopustit lynč, protože samozřejmě v tu chvíli by byli stíháni i policisté, kteří by o tom věděli a nekonali. Chci zajistit to, aby tato osoba byla dopadena, chci se pokusit o to, aby opět, tak jako v těch 36 případech, neutekla během jednoho, případně dvou dnů, a cesta, jak se to zajistit dá, je cesta, o které jsem hovořil já i paní ministryně školství, to znamená, že se budeme snažit, aby soud rozhodl o ochranné psychiatrické léčbě tohoto člověka, aby se nemohl dostat tento člověk mimo, ale problém je, že to nerozhoduje ani policie. Návrh nemůže dát ani policie, návrh může dát pouze státní zástupce soudu a o tomto návrhu státního zástupce rozhoduje soud. To znamená, že i v tomto případě těžko lze z čehokoliv vinit policii.
Pokud jde o nástroje, upřímně řečeno, kdyby existovala politická vůle takovéto ústavy svěřit do péče Ministerstva vnitra, já bych se tomu vůbec nebránil a dovedl bych si představit, že pokud bychom získali příslušné legislativní nástroje, tak by si Ministerstvo vnitra dokázalo poradit s tím, aby se nedělo to, co se děje.
Problém je v jedné věci. Problém je přece v tom, že řada odborníků, lidí, kteří hovoří, že jsou ochránci lidských práv, tak hovoří o tom, že ochranná výchova nemá sankční charakter, že zkrátka nemohou tyto ústavy vypadat jako kriminály.
***