(17.20 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
Chtěl bych na tomto místě vyzvat paní ministryni Součkovou, aby se vyjádřila, zda povede VZP k tomu, aby byl respektován princip smluvní jistoty, aby se VZP držela toho, co pro právní vztahy v naší zemi stanovil ve svých nálezech Ústavní soud. Pokud by ministerstvo zdravotnictví nešlo touto cestou, je to alarmující zpráva nejen pro pacienty, nejen pro oněch 140 tisíc lidí, kteří působí ve zdravotní péči, možná je jich víc, ale je to také alarmující zpráva pro všechny ekonomické subjekty v naší zemi, protože by byla proražena zásada smluvní jistoty, na které stojí ekonomické vztahy v právních státech.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi. Myslím, že jsme na začátku neposlouchali přesně, co jsem četl. Konstatoval jsem, že 17. října byla ukončena obecná rozprava. Jsem si vědom toho, že po tolika měsících, zhruba po půl roce, je obtížné po vás chtít, abyste předkládali pouze návrhy na usnesení. Nicméně teď je ta příležitost. Toleruji a předpokládám i obecná vystoupení v této fázi rozpravy, nicméně i v této části rozpravy mohou zaznívat návrhy na usnesení.
Hlásí se paní poslankyně Lucie Talmanová.
Poslankyně Lucie Talmanová: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, využiji toho, že se nalézáme v rozpravě podrobné, a dovolím si navrhnout usnesení. Proč budu navrhovat usnesení?
Připomenu vám, jak končí diskuse této sněmovny o krizi českého zdravotnictví. V prosinci 2002 - schůze začala v listopadu - sněmovna zařadila na svůj program bod Zpráva vlády o stavu zadluženosti státních nemocnic a o řešení těchto dluhů. Po úvodním slovu ministryně sněmovna přerušila projednávání tohoto bodu a vyžádala si zprávu písemně. Termín byl čtrnáct dní. Po této době jsme svým usnesením požádali vládu ČR o předložení koncepce resortu, a to do 15. února 2003. Předloženo nebylo nic.
17. dubna 2004, tedy téměř rok poté, jsme obdrželi sněmovní tisk s názvem Teze střednědobé koncepce resortní politiky ministerstva zdravotnictví v letech 2003 - 2006. Po předložení tohoto materiálu ministryní zdravotnictví tato sněmovna konstatovala, že vláda nesplnila usnesení Poslanecké sněmovny, a požádala o předložení koncepce do 30. září 2003. Výsledek opět nic.
Šest měsíců poté, v říjnu 2003, byl na jednání sněmovny zařazen bod Informace ministryně zdravotnictví o situaci ve zdravotnictví. Bod byl přerušen, dnes v něm pokračujeme. Byl ovšem přerušen takto: Poslanecká sněmovna odročuje projednávání informace ministryně zdravotnictví do schválení a následného předložení stabilizace systému zdravotní péče v ČR vládou ČR, a to nejpozději do příští řádné schůze Poslanecké sněmovny, posléze ukládá výboru...
Velice stručná rekapitulace, jak končí naše zajímavé debaty o krizi českého zdravotnictví. Myslím, že žádnému jinému resortu jsme se tolik nevěnovali.
Navrhuji usnesení vycházející z tohoto přehledu: "Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR konstatuje, že vláda ČR trvale ignoruje usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR týkající se krize resortu zdravotnictví."
Děkuji. (Potlesk).
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Talmanové. Hlásí se paní ministryně Marie Součková ještě v rámci podrobné rozpravy.
Ministryně zdravotnictví ČR Marie Součková: Děkuji za udělení slova. Vážený pane předsedající, paní poslankyně a páni poslanci, budu reagovat na některá vystoupení, která zde zazněla. I když nejsem žádný liberál, přesto musím vzít na vědomí některé věci, které jsem se dočetla v návrhu koncepce ODS. Musím říci, že pro mne je to velmi velké dilema z jednoho pohledu. Buď budeme vnímat pacienta jako pacienta, že bude na prvním místě, a budeme respektovat Ústavu ČR, která zcela jasně hovoří v článku 31 o bezplatné zdravotní péči a o zdravotních pomůckách vymezených zákonem, nebo půjdeme jinou cestou, kterou jsme měli možnost vidět v minulosti při nastavování pojišťovního systému, kdy se hovořilo o liberalizaci, o neviditelné ruce trhu, která vše vyřeší a která systém vůbec nevyřešila, protože nás dovedla k současnému stavu, a je však nutné jí viditelně pomoci.
Individuální účty, které jsou tam navrhovány, nemohu přijmout z jednoho pohledu - připomíná mi to budoucí tunelování bank. Toto jsme zde již měli a také podobné experimenty, které jsem ještě nezažila v systémech zdravotnictví, protože se neosvědčily. Nedomnívám se, že by si čeští občané zasloužili, aby se s jejich zdravím experimentovalo, s tak důležitou hodnotou, jakou člověk má, zvláště pak ve formě, jaká je předkládána. Myslím si, že už mají dostatek svých zkušeností s experimenty v minulosti, kdy slibování ráje za cenu několika korun vykoupením akcií ve formě privatizace znamenalo potom obrovské peklo a obrovské zklamání pro desítky a miliony lidí této země.
Proto si myslím, že kritika, která zde zaznívá, není kritikou oprávněnou. Mohu říci z pozice ministryně, že právě kroky směřovaly k občanovi a k pacientovi, ať už to bylo v říjnu 2002 nastavením mammárního screeningu, který znamenal záchranu mnoha lidských životů, nejen - když to převedu po stránce lidské a po stránce zdravotní, tak také i ekonomické úspory. Ať už to jsou i další věci, které se týkaly informovanosti pacienta o možnosti výběru, zda stejný lék, stejné účinné látky s doplatkem, či bez doplatku. Byli to mnohdy poskytovatelé, kteří v rámci své praxe jsou povinni informovat pacienta a odmítali vyhlášku, která stanovovala právo pacienta na informace.
Další věc znamenala jasné prvky transparentnosti hospodaření pojišťoven. Pacient občan si formou zdravotního pojištění do pojišťoven vkládá peníze, a on snad nemá mít právo na informaci, jak pojišťovna s jeho penězi hospodaří, za co jsou vynakládány a jaké služby mu nasmlouvá, jaké poskytovatele a jaké kvality? Je mi velmi líto, že zde musím poslouchat věci, které hovoří o změnách v rámci dostupnosti a kvality v případě, že pojišťovny nebudou mít dostatek peněz. Myslím si, že v tom to vůbec není. Peněz v systému je velmi mnoho. 187 mld. není malá částka a pojišťovny hospodaří se 145 mld. Kč, ale je pravda, že jejich smluvní politika dosáhla takového konce, že nebyly schopny v rámci honby za pojištěncem nasmlouvat potřebnou kvalitu, ale nasmlouvaly kvantitu.
Pokud nezměníme tento princip a nevytvoříme skutečně podmínky pro kvalitní zdravotní dostupné a efektivní služby v rámci zdravotní péče, pak nebude smyslem o čemkoli zde hovořit. Proto jsem řekla, že je zapotřebí udělat razantní kroky. Jedním z nich je právě zákon, který jsme schválili, který ukazuje na transparentnost hospodaření pojišťoven a ukazuje také na solidaritu mezi pojišťovnami a povede ke stabilitě v rámci odlivu pojištěnců od jednotlivých pojišťoven, protože až dosud pojištěnci, pokud měli náročné operace a byli finančně nároční, od zaměstnaneckých pojišťoven přecházeli pod VZP, a ta měla problémy s profinancováním této péče. Domnívám se, že schválené zákonné normy povedou ke stabilitě portfolia pojištěnců jednotlivých pojišťoven a také povedou k jejich odpovědnosti, aby se postaraly o svého pojištěnci i v případě, kdy to bude potřebovat.
***