(17.10 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
Zdá se, že tato vláda, paní ministryně osobně, takový prapor nemá, nemá takovou koncepci, a proto k žádné dohodě nemůže dojít. Je asi trapné, když 140 tisíc zdravotníků a miliony pacientů se stávají objektem nezodpovědných experimentů.
Máme situaci, kdy se hovoří o optimalizaci zdravotnických zařízení, o optimalizaci lůžkového fondu. Kterým směrem hodlá Česká republika jít, ovšem není jasné. Na jedné straně v polovině devadesátých let stály země, které měly velmi malý počet lidí na lůžko - jistě extrémní případ je Island, který měl 58 lidí, Francie při své 60milionové populaci měla 81 v polovině devadesátých let. A na tom druhém pólu jsou Spojené státy, které mají 211 lidí na jedno lůžko. Česká republika byla někde uprostřed. Byla na tom dokonce lépe než Německo, které vykazovalo v té době 139 lidí na lůžko. Zdá se ale, že tendence u nás nás vede směrem k americkému modelu, který je pro poměry střední Evropy nepřijatelný.
Myslím si, že tento americký model také není nikterak ekonomicky výhodný. Četl jsem studii, ve které se tvrdí, že zbytečné a nadměrné užívání medikamentů, které nemají vůbec žádný léčebný význam, vede ke ztrátám na životech každý rok, které jsou vyšší, než byly ve vietnamské válce. Ve vietnamské válce zahynulo podle amerických údajů 58 022 lidí, a tento systém založený na nadvládě pojišťoven dokázal porazit díky mediální prezentaci i rozumný návrh prezidenta Clintona, vyžádal si ročně 80 tisíc lidských životů, a přitom spotřebuje 16 procent hrubého domácího produktu, což je mnohem více, než spotřebovávají systémy v Evropě, které jsou založeny vlastně na státní garanci.
Chtěl bych říci, že toto všechno nás vedlo k tomu, že jsme s několika kolegy rozjeli petiční akci, pod kterou se už teď podepsaly tisíce lidí ze zdravotnické veřejnosti, ale i mezi pacienty, a která bude ve své finální podobě předložena petičnímu výboru této Sněmovny. Mohl bych jmenovat, a také jmenovat chci, lidi, kteří stáli u zrodu této akce. Kromě mne kolegyně Bayerová, kolega Braný, kolega Filip, kolega Kavan, kolegyně Suchá. Myslím si, že tato věc bude v dohledné době také předmětem širší debaty.
Ale věc, která mě pro tuto chvíli zajímá nejvíc, je spojena s předmětem našeho dnešního jednání. Zabývali jsme se Všeobecnou zdravotní pojišťovnou, mezi jejíž pojištěnce patřím se svou rodinou také já. A dotýká se mě to, že Všeobecná zdravotní pojišťovna zužuje neustále okruh svého pokrývání zdravotní péče. Jestliže Všeobecná zdravotní pojišťovna předpokládá podle informace o uplatnění regulace dle zdravotně pojistného plánu České republiky pro rok 2002, že by asi 11 400 zdravotnických zařízení mělo Všeobecné zdravotní pojišťovně vracet kolem 840 milionů korun, pak je to alarmující informace, protože by to mělo nedozírné následky. Postihlo by to asi 70 procent ambulantních specialistů, kterým by bylo strženo 1,2 měsíční úhrady, 40 procent praktických lékařů, kteří by měli vracet zpět polovinu měsíční úhrady, asi 72 procent zdravotnických zařízení poskytujících komplementární péči by mělo přijít o 2 měsíční úhrady. Celá měsíční úhrada je navrhována ke stržení 72 procentům zdravotnických základních služeb - přitom víme, jak diskutovaná věc to teď je i na úrovni krajů. O téměř celou měsíční úhradu - o tři čtvrtiny - by přišly téměř dvě pětiny nemocnic - 38 procent. Platby léčebnám dlouhodobě nemocných by podle navrhovatelů byly kráceny o celou měsíční úhradu.
Myslím si, že v tomto případě si musíme položit otázku, jak je to s platností práva.
Jedna z priorit vlády ve vládním prohlášení je vymáhatelnost práva, to, aby právo platilo pro všechny, aby bylo transparentní, aby tady byla úprava, která činí průhlednou celou soustavu ekonomických vztahů a smluvních vztahů. Byli jsme ale svědky toho, že už jednou Všeobecná zdravotní pojišťovna strhla 870 milionů korun, které podle VZP činil rozdíl mezi zálohami na zdravotní péči a zdravotní péčí poskytnutou. Tato další úprava by znamenala ránu, ze které řada zdravotnických zařízení by se vůbec nemusela vzpamatovat. Přitom ale je to krok, který je právně velice pochybný.
Jestliže vychází Všeobecná zdravotní pojišťovna z interpretace ustanovení § 17 odst. 14 písm. b) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, tak se dostává do konfliktu s jiným ustanovením téhož zákona. V § 17 v odst. 1 až 7 se stanoví, že zdravotní pojišťovny a zdravotnická zařízení uzavírají za účelem věcného plnění smlouvy o poskytování zdravotní péče a jejích úhradách. Zde se říká, že hodnoty úhrad zdravotní péče jsou stanovovány na základě dohody poskytovatelů zdravotní péče a zdravotních pojišťoven v tzv. dohodovacím řízení. Výsledek této dohody je následně publikován ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví, a podle § 17 odst. 9 zákona č. 48/1997 Sb., v platném znění, je pro zdravotnická zařízení a zdravotní pojišťovny závazný.
A tady jsme u kořene věci. Jestliže dochází ke konfliktu dvou ustanovení, platí ústavně konformní výklad práv, v tomto případě tedy platnosti smluv, a tento princip smluvní jistoty by měl být respektován i podle výkladu, podle nálezu Ústavního soudu.
Chtěl bych také říci, že poslední úpravou - protože jestliže nedojde k dohodě, platí vyhláška Ministerstva zdravotnictví - je vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 251/2002 Sb., kterou se stanoví výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, včetně regulačních omezení pro druhé pololetí roku 2002. Toto je tedy poslední dokument, který platí, protože byl publikován jako závazný právní dokument, na rozdíl od pojistného plánu, který tuto platnost nemá, to není právní norma. Takže jestliže poslední právní dokument, kterým by se měly řídit subjekty zdravotní péče, byl vydán 25. června 2002, měli bychom se ho držet.
***