(16.20 hodin)
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji, pane místopředsedo. A nyní prosím, aby se ujal slova zpravodaj výboru pro obranu a bezpečnost pan poslanec Tomáš Kladívko. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Tomáš Kladívko: Děkuji. Paní místopředsedkyně, kolegyně a kolegové, budu také velmi stručný. Zprávu, kterou projednáváme, schválila vláda již 11. července 2003 a následně ji projednal a schválil výbor pro obranu a bezpečnost na své 23. schůzi 1. října 2003 a přijal k ní usnesení, které vám bylo rozdáno jako sněmovní tisk. Výbor pro obranu a bezpečnost po projednání této zprávy doporučuje Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, aby zprávu o situaci v oblasti migrace na území ČR vzal na vědomí.
Protože zpráva již ztratila svou aktuálnost, je to závěr mého vystoupení. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Zahajuji všeobecnou rozpravu, do které má jednu písemnou přihlášku, a to pana poslance Václava Franka. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Václav Frank: Děkuji. Vážená paní místopředsedkyně, členové vlády, kolegyně a kolegové, i já sdílím názor, že zprávu projednává Poslanecká sněmovna s velkým zpožděním, nicméně si myslím, když jsme zprávu vyhodnocovali, že poskytuje vcelku aktuální a zajímavý pohled na situaci v oblasti legální a nelegální migrace, včetně některých návratových programů a integrace cizinců.
Osobně jsem hodnotil pozitivně situaci ve srovnání s rokem 2001 a myslím si, že v této zprávě jsou hmatatelné i dopady změn některých zákonů, které měly přispět ke koordinaci migrační politiky. Na druhé straně chci říci, že ze zprávy sice vyplývá, že za sledované období došlo ke znatelnému poklesu nelegální migrace přes státní hranice s Českou republikou, ale dovolím si na druhé straně říci, a to bude oblast, na kterou bych rád v této souvislosti poukázal, že negativní je skutečnost, že v roce 2002 byla zaznamenána výrazně stoupající křivka žadatelů o azyl na území České republiky. Přitom nejvíce žadatelů je ze zemí nejenom Evropy, ale především Asie. Říkám to proto, že si myslím, že jde o otázky velmi závažné a každý, kdo se v problému mezinárodní migrace orientuje, by jistě přivítal volnou, cílenou, intenzivní a přitom opravdu férovou veřejnou debatu.
Obecně řečeno, zkušenosti spíše naznačují takovou cestu řešení migrace, kdy model, který je postaven na fungující otevřenosti a spolupráci majority s minoritami, je totiž jak po stránce psychologické, ať už pro imigranty i společnost, ale i ekonomické pro imigrační společnost jako takovou zatím ze všech existujících modelů nejšetrnější, nejpřínosnější.
Nicméně mám trošičku obavy, že Poslanecká sněmovna ať již tuto, nebo budoucí zprávu projedná, ale celkově se, jak již jsem naznačil, obávám že otázka migrace není zasazena do současné společenské reality. Svým způsobem převládá v naší společnosti do jisté míry omezený pohled na problémy imigrace, který je zejména mediálně občanům předkládán hlavně často pochybným výčtem kriminálních přestupků migrantů, aniž by se veřejnost později dozvěděla skutečnou pravdu. Vyhodnotíme-li totiž současnou mediální politiku, pokud tato vůbec existuje, pak se ani nedozvíte, že migrace zahrnuje nesčetně typů.
Jedním, a to velmi důležitým typem je například sjednocování rodin a takzvaná migrace na bázi humanitární. Je to ta oblast, na kterou jsem upozornil na začátku, že bych rád při projednávání této zprávy upozornil, protože se domnívám, že současný vládní program lákání kvalifikovaných přistěhovalců v zásadě představuje správný, nebo možná jedině reálný přístup k imigraci. Zároveň je to ovšem přístup k plným problémům, a možná je také irelevantní. Pokouší se totiž regulovat migrační pohyb jako celou logiku a konce se nám většinou nechce domýšlet.
Proč to celé děláme? Protože stárneme, máme málo dětí a strachujeme se, kdo nám zaplatí jednou důchody? Na jedné straně to je nedocenění státní populační politiky ze strany všech polistopadových vlád, a nyní sklízíme plody této nekoncepčnosti. Na straně druhé má vláda plán zaměstnanosti, ale přesto růst nezaměstnanosti je značný a nedaří se vytvářet pracovní příležitosti. Nelze se tedy divit, že většina občanů jakýmkoliv záměrům migrační politiky nedůvěřuje. To ještě více zesilují přetrvávající formy rasismu ve společnosti.
Je potřeba si také v této souvislosti uvědomovat, že i demografická situace České republiky se zhoršuje. Podle jisté interní studie Ministerstva práce a sociální věcí bude nám v České republice v roce 2030 chybět na tuzemském pracovním trhu asi 422 tisíc pracovníků. Přitom je obecně známo, že na určitá pracovní místa se pracovníci nedostávají. Dílem je nemáme, dílem je máme, ale tu práci nechtějí. I zde se projevuje absolutní neschopnost koncepčního řešení vzdělávání, a dnešní dopoledne bylo věnováno i oblasti školství. Současně si už dnes třeba bez mzdového a pracovního vykořisťování Ukrajinců nelze představit naše stavebnictví, a to aniž by o tom někdo diskutoval či rozhodl.
Stávající vládní program nemůže mít přehnané ambice, ale jsem přesvědčen o tom, že také neudělá chybu, když se bude držet určitých zásad. Například by se měl nejdříve ujistit, že nedostatek pracovních sil je reálný, nikoliv stimulovaný třeba naším sociálním systémem.
Bohužel právě náš Parlament přijal v létě novelu cizineckého zákona, která v oblasti podmínek pro integraci cizinců neznamenala až tak velký pokrok. Zatímco v zemích Evropské unie může cizinec získat trvalý pobyt nejčastěji již po pěti letech, u nás zůstávají cizinci deset let v právní nejistotě. Zatímco v Evropě, do níž míříme, se dočká osvědčivší se cizinec po prvním roce pobytu jeho prodloužení na dva a více let, u nás musí každoročně absolvovat stresující a ponižující kolečko na Cizinecké policii. Ptám se, čím to je. Asi proto, že cizinci nejsou voliči. Nebo jejich situace je pro většinu politiků v této oblasti nezajímavá?
Ve zprávě se hovoří, že meziroční přírůstek počtu cizinců je zhruba desetiprocentní. A tak ptám, koho - snad s výjimkou výzkumných ústavů - zajímá, kde žijí, jak bydlí, co by potřebovali k tomu, aby se u nás usadili a vytrhli nám trn z paty. Začne nás to zajímat, až když nám skutečně začne přerůstat problém přes hlavu? A až se v průmyslových aglomeracích začnou vytvářet slumy, etnicky uzavřená sídliště?
Ještě rozpačitější, dovolím si tvrdit, je situace v krajích. Zhruba čtvrtina cizinců sice žije v Praze a Středočeském kraji, nicméně ani spousta venkovských firem, mezi nimiž jsou i zahraniční investoři, se bez práce cizinců neobejde. Pro kraje však neexistují, protože v nových palácích, přeplněných úředníky, nenajdete jediného, který by se programově věnoval právě integraci. A podpora nevládním organizacím, které by tu práci dělaly za ně, je nulová nebo žádná. O vládní koncepci pro integraci cizinců, přijaté zhruba před třemi lety, v krajích zřejmě vůbec nevědí a jediný "cizí" prvek, který si vydobyl jakous takous pozornost, jsou národnostní menšiny.
***