(11.40 hodin)
(pokračuje Ransdorf)

To znamená jak kodexy, tak jednotlivé speciální zákony. Žádná dělba práce, která by vyplývala z povahy parlamentní práce, prostě neexistuje.

 

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji, pane poslanče. Pan poslanec Janeček s mým doporučením bude hlídat čas, abych ho nemusel přerušovat tak jako pana poslance Ransdorfa.

 

Poslanec Josef Janeček: Já bych jenom chtěl kolegu Ransdorfa požádat, aby příště lépe sledoval mé zdůvodnění tohoto postoje. Protože školský zákon je samozřejmě mnohem širší a já jsem to zdůvodňoval, protože škola má nejen učit, ale vychovávat. A zdůvodňoval jsem, že dítě je často v kontaktu s učiteli a svými vrstevníky déle než se svou rodinou, a proto i tato část by zde měla být zahrnuta. Já jsem ji zde našel jenom velmi málo. Proto jsem říkal, že takováto norma by měla mít spíše, podle mého názoru zcela určitě, charakter kodexu, tj. široké normy, která by celou tuto oblast, s kterou se dítě v průběhu školní docházky setkává, celou tuto oblast by měla řešit. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji. Nyní už může vystoupit pan poslanec Antolák, připraví se pan poslanec Eduard Zeman.

 

Poslanec Vlastislav Antolák: Vážený pane předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, mám asi tu výhodu, že v době, kdy byl zamítnut poslední zákon, 25. dubna 2002, jsem byl učitelem. A přiznám se, že jsem na zákon čekal. Vážení poslanci, ti, kteří jste byli v minulém volebním období, ptám se vás, anebo vám to hned řeknu - moc jste mě nepotěšili, a ze známého filmu tedy opakuji: ani já vás nepotěším.

Myslím si, teď myslím tedy jako učitel před dvěma lety, že v té době jste podcenili učitelskou veřejnost, a kdyby byl zákon schválen, a já si nemyslím, že byl špatný, dneska jsme mohli diskutovat a byli jsme o dva až tři kroky vpřed. Kdyby stál na mém místě Jan Amos Komenský, tedy Amos Jan, tedy milý, jak ho maminka pojmenovala druhým jménem, určitě by pronesl tuto větu: "Všichni na velikém jevišti světa stojíme, a co se zde děje, všech se týče." Myslím si, že říkám dobře obrat týče. Když se podívám za sebe, srdečně zdravím paní ministryni - a musím vám říci, že to nemáte lehké, protože v této těžké chvíli za vámi stojí pan ministr Palas, pan ministr Škromach, pan ministr Mareš, omlouvám se, místopředseda vlády. Nestojí za vámi nebo při vás řada dalších ministrů a nestojí za vámi ani při vás pan předseda vlády.

Chtěl bych říci nebo vzkázat Janu Amosovi: České školství je nemocné. Je třeba ho léčit. Od roku 1990 se vystřídalo ve funkci ministrů školství třináct ministrů. Byli to staří - promiňte, byli to mladí, i když mládí není žádná přednost, byly to ženy, byli tom muži, byli to právníci, byli to lékaři, byli to vysokoškolští učitelé, byl mezi nimi diplomat a byl mezi nimi učitel základní školy. Odpovězme si sami ve svých poslaneckých lavicích, komu se to podařilo nejvíc. A proč se to nepodařilo těm, kteří o to usilovali, a já nepochybně věřím, že o to usilovali. Proč se jim to nepodařilo? Do dnešního dne provázel zákon z roku 1984 devatenáct novel. Připadá mi to jako košatý strom, i když mohu snést kritiku, který je okleštěn až na jakousi malou korunku a sotva dýchá.

Mezitím se stala řada událostí, které naše školství zřejmě do nemocného stavu dostaly. Vzpomínám si na jednu událost, a byl to výrok významného bývalého politika, který je dnes podle mého názoru předčasně na důchodu, který poslal naše školství brzy po devadesátém roce na 67. místo ve světě. Když jsem si přečetl včera dokument práva dítěte, ke kterému se vyjadřovalo světové fórum při OSN, tak mi to připadá, že 67. místo ve světě nás dostalo tam, kde jsme mohli pochybovat vůbec o tom, jestli poskytujeme dětem primární vzdělání, jestli vůbec poskytujeme vzdělání dívkám, a vzdělání dívek samozřejmě že patří mezi záležitosti, které posouvají vzdělanost celé rodiny dopředu.

Já jsem si přečetl kdysi, a bylo to 15. listopadu 2003, v Mladé frontě vyjádření o tom, že do školství plynou miliardy, že to je moloch a že z toho vycházejí absolventi typu známého nedělního pořadu Nikdo není dokonalý. Nesčetné hloupé vtipy na adresu škol a školství dokazují, že zájem o školství příliš nebyl a že zájem o školství, a když se dívám do poslaneckých lavic, ani příliš není. Děti, které se zúčastnily světového fóra v New Yorku v roce 2002, vám vzkazují: Vy všichni mluvíte o budoucnosti nás, a zapomínáte, že jsme také přítomností.

Během čtrnácti či třinácti let nepochybně tady byla snaha řešit věci, protože školství a vůbec vzdělanost je záležitostí, která stát posouvá dopředu. Mám ale pocit, nebo spíš jsem přesvědčen, že jsme si neřekli, kde jsme, co jsme, kam směřujeme a proč tam směřujeme a co chceme. Z těchto důvodu sedmnáct novel - pro mě je nepochopitelné, proč se soukromé školy, a nejsem proti nim, zřizují podle obchodního zákoníku, proč některé školy mají jiná pravidla řízení a zase jiná, proč se zavádí a prosazuje a propaguje například vyšší odborná škola, teď trošku skáču, není to systémové, když systém odborných vyšších škol v minulosti byl. Já už jsem stařec dejme tomu a já je pamatuji. Byl a dobře se osvědčil. Během doby do dnešního dne jsme zažívali a zažíváme optimalizaci. Já zde mám strach při dalším vývoji o některé naše spoluobčany, kteří budou voleni do funkcí starostů, že to pochopí po svém.

Ať se na mě nezlobí, a já se neomlouvám, já nemám proti církevním školám vůbec nic, je to alternativa- v současném době v našem státě se pohybuje průměrný počet dětí v církevních a soukromých školách čtrnáct, v ostatních školách je to dvacet šest, ve Vsetíně je to prosím pěkně třicet dva v jedné třídě. To je výsledek optimalizace státních škol. Další výsledek optimalizace je slučování středních odborných učilišť, kde výsledkem je střední odborné učiliště o dvou tisíc žácích, kde se učí od cukráře po zedníka všechno, dovolím si říci trošku vulgárně - devatero řemesel, desátá bída.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP