(11.30 hodin)
Poslanec Josef Janeček: Vážení kolegové a kolegyně, možná že vás překvapí, že vystupuji k této normě, ale přesto se domnívám, že je trochu chybou, že zde abych tak řekl tuto normu sledují víceméně takzvaní resortní poslanci a resortní ministr, protože je to norma, která, pokud věříme tomu, že děti jsou naše budoucnost, bude ovlivňovat tuto generaci podstatně významnějším způsobem než mnohé jiné, sledovanější normy.
To, co mně na této normě vadí, je skutečnost, že pokud ji sleduji, tak skutečně je to předpis spíše resortní než komplexní a je to věc, na kterou jsem upozorňoval vícekrát, a upozorňoval jsem na to, že cílem školy by nemělo být pouze učit a zkoušet z matematiky nebo jiných předmětů, ale - a to možná ještě více - vychovávat. Já například nic takového jsem z úst navrhovatelky neslyšel, totiž že je zde důraz na spolupráci s rodinou, na výchovu dětí, protože to, na co si učitelé stěžují, tak možná ani není to, že by se žáci neučili, ale že jsou špatně vychovaní. Jestliže si vezmeme, kolik času dneska stráví děti se svými rodinami a kolik času stráví ve škole, tak vidíme, že pro výchovný dopad alespoň z časového hlediska je daleko výraznější ten dopad školský, kde je největší doba, kterou ten žák stráví se svým vzorem, tedy učitelem, se svými vrstevníky, a to je to místo, kde se formují budoucí osobnosti.
To, že k tomu získá abych tak řekl nějaké vědomosti, je možná pro život méně důležité než to, zdali bude kladen důraz na to, aby byl vychován jako člověk slušný, jako člověk ohleduplný, jako člověk pozorný. Proto jsem předkládal onen návrh zákona o třídních asistentech, protože jsem ho chápal nikoliv jako pouze podporu pro handicapované děti, ale - nechci to říkat příliš básnicky - jako pomoc a dar zvláště těm zdravým, protože pro ně je životně strašně důležité, aby se setkávali s lidmi, kteří nejsou zdraví, kteří musí překonávat neuvěřitelné těžkosti, aby se naučili těchto hodnot vážit.
To, že tato sněmovna takovýto návrh rok blokovala, je prostě výrazem nepochopení té situace, výrazem necitlivosti k tomuto problému a výrazem něčeho, na co nemůže být hrdá. To, že je ten návrh aspoň částečně zastižen v tom návrhu zákona, ta myšlenka, je opět dokladem onoho resortního přístupu, neboť kdyby tato věc byla široce konzultována alespoň s organizacemi sdružujícími zdravotně postižené, tak by bylo pochopeno, že ta forma by měla být jiná, že ta forma takto je spíše forma deklaratorní než forma, která by skutečně v praxi mohla něco přinést.
Lidé, kteří se pohybují v sociální politice, jsou často konfrontováni s tím, že zákon není schopen od zeleného stolu postihnout různé životní peripetie, a proto často říkáme, že v sociální politice každý paragraf má své jméno, neboť život nás donutil podle příběhů jednotlivých spoluobčanů paragrafy změnit. To je důvod, proč jsem upozorňoval na tu složitost a proč se domnívám po přečtení těchto ustanovení, že je to ustanovení nebo odstavec či paragraf zpracovaný sice v dobré víře, ale právě v odtrženosti od životní reality.
Byl bych velmi rád, kdyby takovýto zákon, a tím školský zákon bezesporu je, se skutečně daleko hlouběji zabýval onou výchovou, aby daleko hlouběji postihoval spolupráci školy a rodiny a aby za mnou nechodili nešťastní učitelé s tím, že se pomalu už bojí vejít do třídy a že vyučovací hodina spočívá spíše v uklidňování než ve výuce. Možná že je to způsobeno i klesajícím počtem dětí - čili školy jsou nuceny v konkurenčním tlaku být stále měkčí a měkčí místo toho, aby mohly vykonávat patřičný výchovný a samozřejmě i vzdělávací tlak a plnit svoje úkoly.
Čili to jsou poznámky, které jsem chtěl k návrhu říci, protože podle mého názoru tento zákon je pro budoucnost tohoto národa jeden z nejzásadnějších, ale obávám se, že to možná i navrhovatelům poněkud uniklo. Proto já si s dovolením ten návrh vezmu do podvýboru pro otázky zdravotně a sociálně ohrožených skupin, tak abychom se zabývali problematikou právě těch handicapovaných, právě jejich přínosem pro zdravou populaci, a snažili se o moderní školství integrující zdravotně postižené a přispívající k oné výchově, protože uznávám, že školství a vzdělávací proces je parketa paní ministryně, ale myslím si, že tato otázka je daleko širší.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Josefu Janečkovi. Než se ujme slova pan poslanec Antolák, se s faktickou poznámkou přihlásil pan poslanec Ransdorf.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Kolega Janeček, jestli jsem ho dobře poslouchal, vyslovil nesouhlas s tím, že tento zákon spíše mu připadá jako speciální úprava nebo resortní úprava. Vím, že Evropská unie jde, i pokud jde o jednotlivé oblasti, cestou dílčích speciálních zákonů. A potom se zmínil o tom, že sám chtěl navrhnout zákon o třídních asistentech - rozuměl jsem tomu dobře? Takže abych se ho chtěl zeptat, jestli by zákon, který by navrhoval, měl povahu obecného zákona, nebo zákona speciálního, když sám speciální úpravu zamítl.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Odpoví pan poslanec Janeček.
Poslanec Josef Janeček: Děkuji kolegovi Ransdorfovi a jenom mě mrzí, že kolega Ransdorf, ačkoliv je tak dlouho poslancem, ještě nepochopil mechanismy v našem parlamentu. Dozajista by měl rozlišovat mezi návrhy vládními, které by měly mít možná charakter kodexů, a mezi poslaneckými iniciativami, které by měly řešit ty problémy, na které naráží život. Čili onen návrh, který jsem tady s kolegy předkládal a který i díky poslancům z komunistické strany je tady rok blokován, protože komunisté vždycky preferovali kolektivní výchovu a bránili integraci, tak samozřejmě chápu jeho motivaci, ale když už se do toho pouští, tak opakuji - poslanecké návrhy by neměly být v řádu kodexových návrhů, protože to je skutečně úlohou vlády a ministerstev.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Janečkovi. Pan poslanec Ransdorf má příležitost se vyjádřit k tomu, co tady zaznělo.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Opakuji znovu, že se tady objevoval v minulosti a stále probíhá zásadní spor z doby, kdy byl šéfem legislativní rady pan lžidoktor, tak je třeba říci, že prosazoval názor, že nemají být žádné speciální úpravy, že naše právo má spočívat na jednoduchých obecných kodexech. Proti tomu jde tendence Evropské unie, která chce, aby každá oblast společenského života byla upravena speciální normou. Toto jsem měl na mysli. Kolega Janeček, jak se zdá, této tezi odporuje a tvrdí, že vada tohoto zákona je v tom, že se jedná o určitý speciální přístup.
Jinak pokud jde o praxi parlamentu, nejenom u nás, ale všude po celém světě, je to, že je jedno, jestli to navrhne vláda, nebo poslanec nebo skupina poslanců, ale obě skupiny, které mají legislativní iniciativu, mohou navrhovat všechny druhy úprav.
***