(11.00 hodin)
(pokračuje Pospíšil)
Tento svůj názor staví zvláště na následujících skutečnostech. Preambule Ústavy České republiky zdůrazňuje občanský, nikoli národní princip při vytváření ústavního řádu českého státu. Další poznámka v odůvodnění vlády se týká ochrany práv uvedených v Listině základních práv a svobod, kdy vláda konstatuje, že má závažné pochybnosti ve vztahu k ochraně práv příslušníků národnostních a etnických menšin, zejména pak ve vztahu k článku 25 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále pak též konstatuje, že povinnost státu dbát o ochranu jazyka ustanovená v odst. 2 je značně neobvyklá, a konstatuje, že takováto ochrana spíše je problémem odborným a pedagogickým. Na závěr pak konstatuje, že předložený návrh užívá nejasné a zároveň též zneužitelné pojmy a formulace, jako např. národní jazyk, státní a národní identita.
Dámy a pánové tolik základní zpráva zpravodaje. Když dovolíte, hlásím se do obecné rozpravy.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji panu zpravodaji. Ptám se, zda chce využít svého práva a v obecné rozpravě vystoupit jako první, protože máme ještě jednu přihlášku. (Ano.)
Nyní obecnou rozpravu otevírám. Prosím, pane zpravodaji, máte slovo.
Poslanec Jiří Pospíšil: Dámy a pánové, dovolím si ve svém krátkém vstupu navázat na stanovisko vlády, se kterým se výjimečně téměř ztotožňuji.
Chci obecně konstatovat, že v případě, že chceme novelizovat právní řád, a zvláště pak ústavní pořádek, základní zákony této země, měli bychom vždycky velmi výrazně zvažovat, nakolik novela či úprava je potřebná, nakolik je nutná, a vždycky bychom měli zvažovat, jaké důsledky případná novela přinese. Dovolím si, dámy a pánové, konstatovat, že předložená novela není nutná. Ostatně navrhovatelé ve své důvodové zprávě neuvádějí, proč je třeba chránit český jazyk, neuvádějí, že by současnou praxí byl český jazyk výrazně ohrožen, neuvádějí, že je třeba takovéhoto zásahu do ústavního pořádku. Důvody, které zde uvedl zástupce předkladatelů, např. spory se zaměstnavateli - cizími právnickými osobami, jsou problémem, které neodstraní úprava navrhovaná navrhovateli, která by měla být obsažena v ústavě. Jsou problémem, který by mělo řešit případně pracovní právo, nikoli však ústavní pořádek.
Druhý problém, který jsem chtěl zmínit, je otázka případné aplikace. Mám za to, dámy a pánové, že předložená novela, konkrétně článek 14a, pokud by byla přijata, tak by v praxi mohla přinést aplikační problémy. Mám obavu, že navrhovatelé nedomysleli veškeré praktické důsledky, které by předložené ustanovení mohlo přinést. Ono samo o sobě nemá přímé aplikační důsledky, protože je to pouhá normativní deklarace obsažená případně v ústavě. Právě tím, že se jedná o normu a má normativní obsah, tak by mohla být v příp. kontrastu vůči zákonné úpravě velmi významnou úpravou a mohla by způsobit protiústavnost některých platných právních předpisů.
Nyní, když dovolíte, uvedu konkrétní argumenty, o které opírám tato svá obecná stanoviska.
První problém, který chci zmínit, se týká oné konstatace či vymezení, že český jazyk je národním jazykem České republiky. Musím konstatovat, že toto ustanovení "národní jazyk" je podle mého názoru slovní termín značně neobvyklý, termín, který nemá jasný právní obsah, jedná se o neurčitý právní pojem. V zásadě v praxi se můžeme dohadovat, co lze pod něj shrnout či subsumovat. Chci upozornit na ten fakt, že zahraniční ústavy, které nějakým způsobem ochraňují jazyk, v zásadě o národním jazyku nehovoří. Hovoří o státním jazyku, hovoří případně o oficiálním jazyku, hovoří o úředním jazyku.
Nechal jsem si k tomuto tématu zpracovat odborný posudek a ten víceméně říká - dovolím si z něj citovat, je to posudek zpracovaný Advokátní kanceláří profesora Gerlocha - že se hovoří v zásadě o státním, oficiálním či úředním jazyku či jazycích, a to tak, že Bulharsko, Chorvatsko, Svazová republika Jugoslávie, Makedonie, Rumunsko, Slovensko hovoří o jazyku oficiálním, zatímco o úředním či státním jazyku hovoří Belgie, Finsko, Rakousko, Španělsko. V zásadě označení jazyka jako jazyka národního v ústavě je v evropském kontextu výjimkou a jako příklad je zde uvedeno Irsko. Dámy a pánové, ono slovo "národní" je opravdu výjimkou a spíše bychom měli volit případně jiný termín. To je první poznámka.
Druhá poznámka byla uvedena v odůvodnění vlády. Onen termín národní, národní jazyk, je trochu v rozporu s pojetím ústavního pořádku a s pojetím ústavy. Česká ústava je totiž ústavou občanského státu. Státu, který je založen na občanech České republiky. Lze to vyvodit z preambule naší ústavy, která říká, že ústavu si dávají občané České republiky, nikoli Češi jako národ. Případný termín národní nás posouvá trochu do jiné kategorie. Národnost, kterou též užívá ústavní pořádek, je u nás vnímána jako subjektivní kategorie - každý se může přihlásit k nějaké národnosti - nikoli objektivní kategorie, kterou je občanství. Na základě těchto faktů lze proto konstatovat, že kdybychom chtěli definovat český jazyk slovem "národní", pak by bylo vhodné říci, že český jazyk je spíše národním jazykem osob hlásících se k české národnosti, nikoli všech občanů České republiky. Tolik k onomu prvnímu termínu, který podle mého názoru může přinést aplikační problémy, a to je ten pojem národní jazyk.
Dále bych se chtěl vyjádřit k druhé části odstavce jedna, kde je konstatováno, jak jsem řekl ve své zprávě zpravodaje, že český jazyk má být označen za úřední jazyk všech orgánů veřejné moci. V zásadě tato konstatace je relativizována již odstavcem 3 v § 14a, a to v té rovině, že z tohoto ustanovení jsou připuštěny výjimky obsažené v Listině základních práv a svobod. Snad nejzávažnější výjimkou je právě ustanovení článku 25 odst. 2 písmeno b) Listiny základních práv a svobod, kde je víceméně zaručeno národnostním a etnickým menšinám užívat v úředním styku svého jazyka.
Já však, dámy a pánové, nemám na rozdíl od vlády strach o etnika, příslušníky národnostních, etnických menšin. To je opravdu ošetřeno v odst. 3. Mám však obavu, že navrhovatelé nedomysleli užívání slovenského jazyka na našem území. Mnohé právní předpisy zákonného charakteru totiž upravují slovenský jazyk jako druhý faktický jazyk užívaný na našem území, a to nikoli pouze jako jazyk etnické či národnostní menšiny, ale jako jazyk, který může užívat každý z nás, i když se třeba nehlásí ke slovenské národnosti. Může někdo z vás, dámy a pánové, říci, že je to přežitek, že to má souvislost s předchozím státním uspořádáním České republiky v rámci federace. Já však chci konstatovat, dámy a pánové, že na minulé schůzi jsme například přijali nový správní řád, který např. v článku 16 říká, že "ve správním řízení se jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Účastníci řízení mohou jednat a písemnosti mohou být též předávány a předkládány i v jazyce slovenském". To znamená, správní řád, nová právní norma, která prošla touto sněmovnou na poslední schůzi, připouští slovenský jazyk fakticky jako úřední jazyk, nikoli pouze jako jazyk etnické či jiné menšiny.
Ptám se, dámy a pánové, jak se v tomto případě bude postupovat. Přijmeme ustanovení, které navrhuje kolega Bičík a jeho kolegové? Bude potom tato část právního řádu derogována? Nebude moci i český občan, občan české národnosti, užívat slovenštinu v úředním styku? To jsou podle mne problémy, na které ani samotný text zákona, ani důvodová zpráva bohužel nepřinášejí odpovědi.
***