(10.50 hodin)
(pokračuje Bičík)
Přesto bych rád uvedl, že jsme připraveni plně ctít vládou zdůrazňovaný občanský princip vytváření ústavního řádu českého státu a přijmout, případně sami navrhnout příslušnou změnu prvního článku našeho návrhu s tím, aby tento požadavek, zdůraznění našeho občanského principu, reflektoval.
Stanovisko vlády pokládá za povinnost státu dbát o ochranu jazyka za značně neobvyklou. Z dalšího textu je zřejmé, že ochranu jazyka si spojuje s aktivním zasahováním státu do vývoje jazyka a s jeho kultivací. Tady jde, kolegové a kolegyně, o zřejmý omyl. Český jazyk, to přece vůbec není ten v poslední době zde často citovaný jazyk spisovný, ať už máme na mysli knižní, neutrální nebo hovorovou formu jazyka. Český jazyk, to jsou i jeho interdialekty, nebo chcete-li nářečí - česká, hanácká, moravsko-slovenská, slezská nebo lašská, jsou to také sociolekty, ať už to jsou profesionalismy nebo slangismy, je to i argot, je to zkrátka celý náš společný jazyk v celé jeho kráse a bohatosti. (Hluk v sále.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Promiňte mi, pane kolego. Opravdu vás poprosím, kolegové, kteří stojíte zády k řečnickému pultu, abyste šli komunikovat mimo jednací sál. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Milan Bičík: Víte, v běžném životě má každá forma jazyka své uplatnění a své místo podle dané situace. My nechceme český jazyk obecně ani násilně kultivovat, ani konzervovat, ani mu něco předepisovat, jak si to možná myslí někdo z vás nebo jak si to myslí vláda ve svém stanovisku. My mu chceme pouze poskytnout základní ochranu, ochranu tak, jak si stát chrání nebo by měl chránit svoji nezávislost, své hranice, svou měnu, své přírodní bohatství, své občany, zkrátka vše, co dělá Českou republiku Českou republikou.
Legislativní vyjádření takového postoje je nutně v různých zemích různé, podle jejich velikosti, významu, rozšíření daného jazyka, popravdě řečeno i podle jejich sebevědomí, avšak nejméně, jak jsem je vyjmenoval, nejméně v šesti státech současné evropské patnáctky tomu tak je. Kulturní a jazyková rozmanitost, respektování národní identity je přímo vyjádřeno v článku 3, 5 a 7 hlavy jedna návrhu evropské ústavy, v preambuli a v článku 21 a 22 návrhu Charty základních práv unie. Nejde tedy podle mě o žádnou neobvyklost. Já bych zde rád upozornil například na španělskou ústavu, v jejíž preambuli se hovoří, že je třeba chránit všechny Španěly a národy Španělska při péči o jejich kulturu, tradice a jazyk. Dále pak je v ústavě Španělska zdůrazněno, že bohatství jazykových rozmanitostí Španělska je kulturním statkem hodným zvláštního uznání a ochrany. Článek 3 ústavy Španělska pak stanoví, že úředním jazykem je kastilština a všichni Španělé mají povinnost ji znát a právo ji užívat. Proč jsem vybral Španělsko v širších konsekvencích, zvažte sami.
Vláda dále vyslovuje pochybnost ve vztahu návrhu zákona k právům příslušníků národnostních a etnických menšin. Já bych zde rád jak vládu, tak vás všechny, kolegyně a kolegové, ubezpečil, že nám leží na srdci stejně jako vládě. Právě proto jsme do návrhu zařadili článek 3, který výslovně připomíná práva občanů, příslušníků národnostních a etnických menšin, obsažená v Listině základních práv a svobod. Proto jsme posuzovali i soulad našeho návrhu s článkem 24, 25 a 37 Listiny, dále s návrhem ústavy pro Evropskou unii včetně Charty základních práv unie, a to ve všech bodech, které se nějak dotýkají jazyka či kultury národů členských států. Zajímali jsme se nejen o rozsudky Evropského soudního dvora, ale také o odůvodnění změn provedených ústavní radou, ve znění zákona o užívání francouzského jazyka. Já dál opět nechci tyto věci komentovat, prosím vás spíš, abyste vzali v potaz informační podklad Parlamentního institutu zpracovaný k návrhu pod číslem 485P a abyste vzali na vědomí skutečnost, že náš návrh, alespoň podle našeho názoru, jde v jazykové ochraně menšin dál než ústavy řady dalších států Evropy. Současně chci připomenout, že řada námi přijatých speciálních zákonů v kombinaci s Listinou upravují v dostatečné míře jak jazyková práva příslušníků národnostních a etnických menšin, tak i práva státních občanů jiných zemí pobývajících na území České republiky.
Konečně proč návrh ústavního zákona řadíme za článek 14 ústavy. Nejenom podle mého názoru je český jazyk při všech svých proměnách a vývoji tím nejstarším, nejstálejším a nejtypičtějším symbolem našich národů a států. Některé ze státních symbolů uvedené v článku 14 se za mého života změnily dvakrát, takže jsem je zažil ve třech podobách. Další existují zhruba 90 let. O tom, ve kterém století vznikla čeština, se nechci dohadovat, nechci hovořit o tom, zda to bylo ve 13., nebo v první polovině 14. století. Co ale vím: vždy byl český jazyk spojen s národem Čechů, Moravanů i Slezanů, vždy se čeština vyvíjela s nimi, vždy byla potlačována, když oni byli potlačováni, košatěla, když oni vstoupali vzhůru. Vždy čeština plnila v nejrůznějších obdobích ať už svou dorozumívací, komunikativní funkci, ale také funkci mentální, estetickou, národně reprezentativní, prestižní. Plní ji i dnes a já pevně doufám, že ji bude plnit i v budoucnu.
Omlouvám se, kolegyně a kolegové, za délku svého vystoupení, snad nebudu aspoň muset reagovat na stanovisko vlády. Děkuji všem, kteří si mne vyslechli a věnovali mi pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče za vaši úvodní řeč. Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan kolega Jiří Pospíšil.
Poslanec Jiří Pospíšil: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, má úvodní zpráva zpravodaje bude relativně stručná. Osobní poznámky si nechám do obecné rozpravy, do které se tímto hlásím.
Takže obecně. Máme před sebou návrh drobné novely Ústavy České republiky. V zásadě se jedná o snahu doplnit nový článek, konkrétně pak článek 14a, který by byl zařazen za současný článek 14, jehož obsahem má být ochrana českého jazyka. Jak bylo řečeno ze strany zástupce předkladatelů, tento článek má tři odstavce, přičemž v prvním odstavci je deklarována či konstatována ta skutečnost, že český jazyk je národním jazykem České republiky a dále pak úředním jazykem orgánů veřejné moci. To je odstavec 1. Odstavec 2 stanovuje státu povinnost dbát o ochranu českého jazyka a odstavec 3 konstatuje, že práva občanů České republiky, příslušníků národnostních a etnických menšin, obsažená v Listině základních práv a svobod, tímto ustanovením nemají být rušena.
Vláda České republiky přijala k tomuto návrhu své stanovisko dne 26. 11. 2003 a vyjádřila nesouhlas. Já, když dovolíte, shrnu základní argumenty uvedené v tomto vyjádření. Vláda obecně konstatuje, že předložený návrh v kontextu vnitřních poměrů České republiky lze považovat za problematický, nedostatečně odůvodněný, nadbytečný.
***