(11.10 hodin)
(pokračuje Pospíšil)
Podle mého názoru jsou to velmi zásadní problémy, protože onen správní řád je pouze příklad, nikoliv jediný zákon, který takto postupuje a upravuje užívání jiného než českého jazyka.
Má třetí poznámka se týká odstavce 2 § 14a, kde je konstatováno, že stát dbá o ochranu českého jazyka. Pan kolega Bičík zde uvedl konkrétní příklady, kdy český jazyk je nedostatečně chráněn, pracovněprávní vztahy s cizími právnickými osobami atd. Já však chci k tomu konstatovat jedinou věc. Ono ustanovení, normativní ustanovení, že stát dbá o ochranu českého jazyka, v zásadě nebude mít žádný přímý aplikační dopad, pokud nepřijmeme speciální zákon. Já se ptám navrhovatelů, zda počítají s nějakým speciálním zákonem, který by rozvinul způsob ochrany českého jazyka, který by konstatoval právní prostředky, kterými má být český jazyk chráněn, případně, a to je důležité, sankce, které budou ukládány v případě, kdy český jazyk nebude dostatečně chráněn. Pak má takovéto ustanovení nějaký význam, pak o něm diskutujme, pak ho případně přijmeme, pokud s ním chceme souhlasit. Ale v situaci, kdy pouze konstatujeme, byť normativním způsobem, nějakou takovouto povinnost státu bez dalšího, pak mám obavu, že žádný přímý aplikační dopad to mít nebude a že příklady, které zde uváděl pan kolega Bičík, to znamená zaměstnávání našich občanů atd., budou dále pokračovat stejným způsobem bez toho, zda bude, či nebude český jazyk zakotven v Ústavě České republiky.
Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost. To je několik mých poznámek k předloženému tisku.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji panu zpravodaji a nyní dávám slovo panu poslanci Zdeňku Jičínskému, který je přihlášen jako další do rozpravy. Připraví se paní poslankyně Marie Rusová.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Paní předsedající, kolegyně a kolegové, pan poslanec Bičík jménem předkladatelů ve své úvodní zprávě velmi podrobně hovořil o problematice, kterou se snaží navrhovatelé řešit doplněním naší platné ústavy, a podrobně také hovořil o tom, jak je z ústavního hlediska tato otázka upravena v řadě evropských zemí.
Pan zpravodaj v dalším svém vystoupení problematizoval, resp. upozorňoval na některé problematické aspekty tohoto návrhu. Já chci k tomu říci jenom několik poznámek.
V minulém období jsme tu projednávali návrh zákona, a pan poslanec Bičík o něm také mluvil, a poměr hlasů, který tehdy byl v neprospěch přijetí, ukazoval, že poměrně značná část poslanců si byla vědoma potřeby jisté ochrany českého jazyka. A teď záměrně neříkám, zda označuji český jazyk za národní, nebo úřední, to jsou určité otázky, které by samozřejmě bylo třeba řešit. V řadě ústav evropských zemí, které jsou členy Evropské unie, opravdu je ustanovení o úředním jazyku jako ústavní kategorii. V tomto směru to, že to v naší ústavě není, můžeme považovat za určitou chybu nebo za určitý nedostatek.
Můžeme tuto absenci vysvětlit tím, že Česká republika po rozdělení federace se stala národním státem a ustanovení, které bylo ve federální ústavě, že v Československé republice jsou dva jazyky, český a slovenský, které jsou si rovnocenné, v nové ústavě být nemuselo, protože Česká republika se stala státem národním a tato věc se považovala za automaticky danou, že tady je úředním jazykem jazyk český.
Přesto si ale myslím, že absence tohoto ustanovení může mít některé negativní důsledky a měli bychom o nich přemýšlet v té souvislosti, že tlak globalizace, který se projevuje třeba v určitých oborech technického vyjadřování, vede k tomu, že užíváme cizích termínů a český jazyk je nemá adekvátně čím nahradit. Asi by bylo purismem, který by odpovídal období druhé poloviny 19. století, kdy jsme byli svědky toho, že byla snaha všechny termíny nahradit termíny českého jazyka. Někdy to bylo úspěšné, někdy ne. Nemyslím si, že by takovýto novodobý purismus byl na místě. Ale musíme si klást otázky jiné - zda se nepoužívá cizích termínů i tam, kde český jazyk má slova a zda dokonce na veřejných prostranstvích pro označování různých institucí, různých organizací, obchodů, služeb a podobně se nepoužívá jenom termínů cizích a nejsou vůbec používána slova česká. Možná že si vzpomínáte na jeden díl filmové pentalogie o básnících, který se zabýval polistopadovým obdobím, a jak do něj tito hrdinové filmu vstupují. Je tam scéna, kdy se octnou na Václavském náměstí, které je plné cizích nápisů, téměř český nápis tam neexistuje. Připomínám to proto, že to jsou důvody, proč některé země, a země rozdílné, jako je Francie, ale i Polsko a Maďarsko, mají stanovenu zákonnou povinnost, aby určité nápisy na veřejnosti byly v jazyce té země, o kterou jde, a může tam být i nápis v jazyce cizím, ale nemůže tam být jenom nápis v jazyce cizím.
Když hovoříme o tom, že se cítíme ohroženi - já osobně si nemyslím, že se český národ či český stát rozplyne jako kostka cukru v šálku kávy, ale přesto problém ochrany národních zájmů tady existuje. A nepochybně si musíme klást otázky, co je národním zájmem, jak národní zájmy chránit a jestli národní kultura, jejíž součástí nebo výrazovým prostředkem nepochybně je český jazyk jako významná kulturní hodnota, jestli požaduje nebo vyžaduje nějakou ochranu i ve sféře právní. Samozřejmě nejsem tak naivní, abych si myslel, že na právní úpravě toto záleží, ale zároveň zase není pravda, že na právní úpravě nezáleží nic. V tomto ohledu je tu onen známý problém v jiné podobě, který se diskutoval včera. V jiné podobě nechci tyto velmi rozdílné povahy problému ztotožňovat, ale problém role práva tady je a v souvislosti s přemýšlením o tom, jak chceme chránit národní kulturu, a chceme ji chránit například tím, že jsme před krátkou dobou schválili zákon o televizi, který ji zajišťuje jako veřejnou službu, která má zabezpečovat také rozvoj národní kultury, tak v této otázce problém ochrany národního jazyka - teď užívám tohoto pojmu ne v čistě ústavním smyslu, nejde mi o to, zda je v návrhu zákona použit správně, nebo ne - to jsou věci, které by měly být předmětem obsáhlejší diskuse než podrobné, ale jako základní problém tu existuje a já si myslím, že bychom neměli z nějakých apriorních důvodů nebo předsudků tuto doporučenou změnu odmítat.
Jsou tu samozřejmě otázky další - je-li účelné provádět změny ústavy po takto jednotlivých dílčích korekcích.
***