(10.40 hodin)
Poslanec Milan Bičík: Děkuji, pane předsedající.
Prošel tehdy první čtením, byl v jednoduché základní formě podobné té dnešní předložen do čtení druhého a ve druhém čtení byl zamítnut většinou jednoho hlasu.
Kolegyně a kolegové, jsem profesí učitel, učitel matematiky a fyziky, tedy žádný lingvista. A celý problém také nechápu jako problém lingvistický, ale jako problém občanského a národního sebeuvědomění, jako otázku přístupu k národním a kulturním tradicím, jako reflektování samotného názvu naší republiky. A tak jsem se při studiu stenozáznamů z tehdejšího jednání sněmovny jednak obdivoval jazykově čistým a myšlenkově bohatým, pro mne přesvědčivým argumentům a vystoupením tehdejšího poslance pana Miloslava Kučery staršího, a jednak jsem se snažil také pochopit a případně i dešifrovat argumenty tehdejších odpůrců zákona. Výsledkem těchto úvah je dnešní návrh. Domnívám se, že reflektuje většinu námitek, které tehdy zazněly, a že může být i po případných dalších úpravách přijatelný pro většinu z vás, bez ohledu na to, zda sedíte v pravé, levé či střední části sálu. Dovolte mi, abych se vás o tom pokusil přesvědčit, a vzhledem k času i formou určité polemiky se stanoviskem vlády, které jste obdrželi jako tisk 480/1.
Nejprve, proč je návrh předložen jako doplnění ústavy.
Jazykovou problematiku řeší evropské státy různou formou, a to podle celkové konstituce a konstrukce práva, tradic, složení obyvatelstva, změn ve složení obyvatelstva, no a celé řady dalších aspektů. Někde řeší jazykovou problematiku prostřednictvím ústavy, tak jako je tomu třeba v Belgii, Francii, Finsku, Irsku, Německu, Norsku, Rakousku, Španělsku, Švýcarsku, někde navíc i prostřednictvím speciálních zákonů, které má opět Francie, ale také Polsko, Island nebo Slovensko. Ústavy přitom hovoří o jazycích republiky - tak je tomu ve Francii, o úředních jazycích republiky - to je případ Finska, o úředních jazycích země, tak jak je tomu v Irsku, o státním jazyce - Rakousko, o úředním státním jazyce - Španělsko, nebo i o národních jazycích - tak je tomu ve Švýcarsku. Speciální zákony jsou buď v užší poloze, např. jazykový zákon ve Francii má celkem 23 článků, anebo v širší poloze včetně zřízení zvláštního posuzovatelského a poradního orgánu ve věcech jazyka, jak je tomu u našich severních sousedů, v Polsku.
Chci připomenout, že Česká republika nemá dosud ani jedno - speciální zákon, ani druhé - vtělení jazyka do ústavy. Užívání jazyků v konkrétních případech je řešeno prostřednictvím jednotlivých zákonů a to dnes u nás představuje víc než osmdesát právních norem. Při obrovské složitosti a množství vztahů a vazeb, jaké nepochybně jazyk jako základní dorozumívací prostředek má i v celé platné legislativě, myslím nelze s dobrým svědomím prohlásit, že naše právo řeší všechny, třeba i teoreticky možné případy.
Ano, každý zásah do ústavy je zcela nepochybně závažným zásahem do práva státu. Náš návrh však podle mého umožňuje i v případě nepředvídané situace dovolání, může tedy nahradit jakýkoli nedostatek speciálního zákona a může být i konečnou pojistkou v případě porušení zákona nebo nečinnosti státu, jak se o tom ještě zmíním.
Stanovisko vlády hovoří o kontextu vnitřních poměrů v České republice. Ptám se tedy, čím je kontext vnitřních poměrů České republiky v tomto směru tak výrazně odlišný od poměrů v dalších státech. Vždyť o jazyce hovoří ústavy států mnohonárodnostních, států, ve kterých se hovoří některým z uznávaných tzv. světových jazyků, států, jejichž hranice je od ostatních oddělena třeba mořem, a i států s obdobným poměrem počtu příslušníků národů a příslušníků etnických a národnostních menšin, jako je tomu u nás. Já i ostatní předkladatelé se domníváme, že pro Českou republiku je kromě názvu právě český jazyk nejvýraznějším znakem identity, že jeho zakotvení v ústavě je zcela přirozené, navazující mimo jiné i na tradice a na ústavu první republiky.
Vláda pokládá návrh za nadbytečný. Současně v závěru stanoviska hovoří o nejasnosti a zneužitelnosti pojmů, jako je národní jazyk, státní a národní identita. Já si troufám, právě vzhledem k tomu, čemu vláda říká kontext vnitřních poměrů a co bych já osobně rád rozšířil i na kontext poměrů vnějších, říci, že se nejedná o návrh nadbytečný, ale spíše nadčasový a vzhledem k některým signálům i návrh aktuální.
Nezlobte se, pokud uvedu několik konkrétních příkladů z posledního období, které jsem v podstatě nahodile zachytil v našich sdělovacích prostředcích. Tím prvním jsou jazykové požadavky nepodložené naším právním řádem, které zazněly v prostoru mimo hranice státu. Druhý případ, který chci uvést, je případ jisté zahraniční firmy otevírající výrobu na našem území, která podmiňuje přijetí do pracovního poměru - a tady podotýkám, ne do manažerských nebo technickohospodářských funkcí, ale do funkcí typicky dělnických, jde tam o nástrojáře, zámečníka, údržbáře - a tato firma to podmiňuje aktivní znalostí konkrétního cizího jazyka slovem i písmem. Já třeba tuto skutečnost uvádím v návaznosti na námi nedávno schválenou novelu zákoníku práce, který v § 1 odst. 4 v pracovněprávních vztazích výslovně zakazuje přímou i nepřímou diskriminaci mimo jiné z důvodu jazyka. Rád bych věřil, že na území České republiky se tento zákaz týká i zákazu diskriminace českých občanů hovořících česky.
Dalším příkladem by mohla být informace o zdravotním ohrožení malého dítěte v důsledku neexistence české informace na zahraniční hračce, nebo informace o průvodci objektem turistického zájmu, který odmítne v České republice skupině českých turistů výklad v češtině. Ve zcela nejširším kontextu pak chci připomenout i takové aktivity, ze kterých některé občany - a není jich zrovna málo - tak trochu mrazí na zádech. Mám zde na mysli například projekt občanské obnovy Sudet, kterému, podle mne bohužel, vyjadřují svou podporu i někteří čeští politici.
K pojmu národní jazyk si dovolím jen uvést, že v těch řídkých případech, kdy se evropské právo zmiňuje o jazycích jednotlivých států Unie, užívá právě nejčastěji pojem "národní jazyk". A dále si pak dovolím krátkou citaci: "Užíváme-li označení jazyk národní, pak tím postihujeme i tu skutečnost, že jazyk je jedním ze základních znaků novodobého národa. Pro svůj význam se uvádí na prvním místě mezi ostatními znaky, jimiž jsou zejména pospolitost území, hospodářského a kulturního života i psychického založení. Je tedy výrazem jednoty národa, má národně reprezentativní funkci, slouží příslušníkům všech jeho společenských vrstev, spojuje nás s pokoleními našich předků i s těmi, kteří přijdou po nás." To je definice prof. dr. Jaroslava Hubáčka.
K pojmu národní a státní identita si pak dovolím ještě jednu citaci: "Přesvědčení o tom, že národy Evropy, které zůstávají nadále hrdé na svou identitu a národní historii, jsou odhodlány překonat své dřívější rozpory a ve stále těsnějším svazku vytvářet svůj společný osud." Ano, jedná se o větu z preambule návrhu Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu.
Nevím, zda hodnotitelům návrhu vadí více pojem národní identita, nebo státní identita, a skutečně nevím, zda naši účastníci jednání v Konventu nebo někdo jiný zpochybňoval při jednáních o evropské ústavě tyto pojmy, zda je pokládal za nejasné nebo zda je pokládal za zneužitelné. Pokud tak učinil, své pochybnosti na tomto místě rozhodně ještě nezveřejnil.
Koneckonců, předevčírem jsme dostali mailovou zprávu o vystoupení pana Prodiho, kde se o národní a kulturní identitě a o jazykové rozmanitosti národů Evropské unie, států Evropské unie také hovoří.
***