(16.30 hodin)
(pokračuje Fajmon)
Tato sféra totiž nám všem poskytuje prostor pro uplatnění specifických tradic, postojů, zvyků a pravidel, které se přenášejí z generace na generaci. Zde je prostor pro svobodu a rozdílné kulturní a civilizační přístupy a zde je dle mého soudu také dlouhodobé řešení problému, o kterém dnes mluvíme.
I já si přeji, aby počet ukončených těhotenství v České republice klesal, a tak tomu také v České republice od jejího vzniku každý rok je, a to aniž by byla tato věc kriminalizována. Cesta ke snížení počtu potratů dle mého soudu nevede přes zákazy, ale přes aktivitu v oblastech nepsaných zvyklostí a přes postupné uvědomování si konkrétních lidí, že toto není ta správná cesta.
Proto nepodpořím tento návrh zákona. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu poslanci Fajmonovi. Nyní bude hovořit pan poslanec Janeček. Ještě je zde další přihláška od pana poslance Petra Nečase.
Poslanec Josef Janeček: Vážení kolegové, vážené kolegyně, já se skoro omlouvám za to, že jsem ještě podal přihlášku do diskuse, ale domnívám se, že je potřeba si objasnit strukturu oné diskuse, a já se domnívám, že právě ta struktura může být někdy příčinou toho, že si nerozumíme, že se míjíme v oněch rovinách, které všichni cítíme velmi citlivě.
První rovina, o které se zde hovoří a která jako by si činila nárok na to, aby tento problém řešila, je rovina právní, která nám vykládá, dosvědčuje, dokládá v pramenech jakýsi právní názor, že člověk vzniká okamžikem narození, a předtím tedy že z hlediska práva není a snad ani nemůže být lidskou bytostí. Já bych v této souvislosti upozornil na zákon z roku 1811, který už o právu nenarozeného dítěte hovoří, a dokonce ukládá v této souvislosti povinnost poručníkovi, aby práva nenarozeného dítěte hájil. Čili z tohoto pohledu se domnívám, že je to pouze názor některých právníků a možná že je trošku odtržený od života. Jinak, jak všichni víme, právní názory se vyvíjejí a vyvíjejí se také v oblasti etiky, v oblasti lidských práv. Tento návrh zákona je možná tou cestou, po které se lidstvo vydává po celou dobu své existence, to je zlidšťování společnosti. Vždyť víte, že byly doby, kdy lidé skutečně byli zákonem rozdělováni na různé kasty, byli lidé plnoprávní, méněprávní a dokonce bezprávní a mohlo se s lidmi obchodovat. Toto je nějaká tendence, nějaký vývoj, a já děkuji navrhovatelům, že tuto diskusi otevřeli.
Co se týká druhé oblasti, o které se zde hovoří a která také jakoby chce tu věc pojmenovat, uchopit a možná si ji přivlastnit, a to je medicína. Já se domnívám, že to je tak trochu nefér od lékařů, že chtějí uchopit a přivlastnit si toto téma, protože medicíny se toto téma týká pouze okrajově, a to je v těch okamžicích, kdy k interrupci je medicínská indikace.
Já bych velmi podtrhl to, co tady četla paní kolegyně Emmerová, to je pana profesora Doležala, který ve svém příspěvku, reprodukovaném paní kolegyní Emmerovou, řekl asi toto: "Mnoha ženám jsem interrupci rozmluvil a ony mi jsou za to vděčné." Já bych byl rád, kdybychom si tu větičku zapamatovali. To znamená, že ono rozhodnutí, které vlastně z hlediska toho dítěte zde původně bylo, se postupem času ukázalo jako rozhodnutí chybné. Možná, že mnoho žen si později řeklo: "Škoda, že mi to pan profesor nerozmluvil, mohla jsem mít dnes svoje zdravé dítě." Možná, že díky tomuto zákroku ta žena již nikdy dítě mít nemohla a mohlo ji to poznamenat na velmi dlouhou dobu.
Já se domnívám, že právě tato věta je pro celou tuto oblast velmi typická, protože ve svém důsledku se nejedná o problém právní, nejedná se o problém medicínský - jedná se o problém řekl bych psychosociální. Jedná se o to, že ta žena přijde s problémem, který není schopna v tom okamžiku vyřešit, a my si klademe otázku, zdali do lidského života, to je od okamžiku početí až do smrti, můžeme vložit nějaká kritéria, na základě kterých můžeme říci, že toto ještě není lidský život, nebo že to již není lidský život. Naše společnost konstatuje, že do období tří měsíců se nejedná o lidský život, do období šesti měsíců možná a v některých státech, kde byl přijat zákon o eutanazii, říkají, že na konci lidského života jsou způsoby lidského bytí, které jsou nehodny pokračování, nebo jsou hodny ukončení.
Já jen upozorňuji na nebezpečnost zavedení umělého vnějšího kritéria do lidského života, který by přijal takovou možnost a řekl by - zde ještě se nejedná o lidský život a můžeme s ním zacházet jako se zbožím. Myslím si, že to je velmi špatná právní konstrukce, a opakuji, je to podle mého názoru konstrukce velmi nebezpečná. Já se domnívám, že zde naši právníci opět vstoupili na půdu, která jim nenáleží.
Ona i situace té ženy se podle mého názoru trochu podobá těm lidem, kteří žádají o eutanazii. Totiž z výzkumů, které byly, se ukazuje, že ti lidé ve skutečnosti nežádají smrt, ona to je taková věta, která není vyřčena, oni říkají: když už o mě nikdo nestojí, když už říkáte, že vám jsem na obtíž, tak mě raději nechte zemřít, nebo - silněji řečeno - tak mě raději zabijte. Já se domnívám, že na začátku jsme vytvořili prostředí, kde ta žena je v obdobné pozici. Ona hledá pomoc, ona ve skutečnosti, jak se domnívám, nemůže interrupci chtít, neboť je to proti základům lidské bytosti, ale ta společnost ji dostane do situace, že tady není ruka, která by jí byla podána, že tady není nikdo, kdo by jí pomohl. Jestliže najde lékaře, který jí pomocnou ruku podá, a ona to rozhodnutí změní, může po létech konstatovat jako v případech, o kterých hovořil pan profesor Doležal, že to bylo velmi šťastné rozhodnutí.
I když chápu, že tady ve sněmovně je to teprve začátek těchto diskusí, chtěl bych varovat před jakýmsi jednoduchým řekl bych sektorovým řešením tohoto problému, že buď to vyřeší právníci, nebo to vyřeší doktoři, a jinak nás to nezajímá. Je to problém celospolečenský.
Tady byla otázka, kolik těch dětí vlastně zemřelo. Já jsem se díval do statistik. Od roku 1957 v této zemi bylo provedeno kolem tří milionů potratů, čili kdyby nebyl proveden žádný, byla by tato země bohatší zhruba o tři miliony našich spoluobčanů.
Nedávno jsem četl, že v Litomyšli se připravuje festival Bedřicha Smetany, který se narodil jako jedenácté dítě. Říkám si - děkuji mamince Bedřicha Smetany za to, že Bedřicha Smetanu vychovala, že se ho nevzdala, a že máme génia české hudby.
Chtěl bych poděkovat všem ženám, které to mají u nás velmi těžké, protože dalším problémem naší společnosti je, že my prostě mateřství neumíme ocenit. My to, co oceňujeme, jsou úspěšné podnikatelky, úspěšné manažerky, ale ženu s kočárkem neumíme ocenit, neumíme ocenit její mateřství. A tím jsme vinni všichni a je tím vinna i tato sněmovna.
Proto bych chtěl poděkovat všem, kteří se vydají na cestu rodičovství, které je v naší společnosti z hlediska ekonomického naprostým bláznovstvím. Chtěl bych jim poděkovat a poprosit je, aby bez ohledu na momentální hodnotový systém, který říká "urvi, co můžeš", dělají něco, co je z hlediska současného hodnotového systému absurdní, to je, podnikají naprosto neuvěřitelnou věc - starají se o budoucnost tohoto národa, o budoucí generaci, za což jim možná nikdo nikdy nepoděkuje.
***