(16.10 hodin)
(pokračuje Pleva)
Když jsme diskutovali zpočátku, když tento návrh ještě ani nebyl předložen, o tom, zdali je to dobře, nebo špatně, argumenty z obou stran byly velmi emotivní, někdy bych řekl, že z obou stran za hranicí dobrých mravů. Ale posléze se tato diskuse stále více kultivovala, stále více přecházela z výkřiků k věcným argumentům. A nezastírejme si skutečnost, že se skutečně jedná o filozofickou otázku, o etickou otázku především - kdy začíná život. Tato diskuse je legitimní a myslím, že nikdo si nezaslouží žádné nálepkování za to, ať vyznává jeden, nebo druhý názor.
Nicméně za velké pozitivum této diskuse vidím fakt, že jak odpůrci umělých potratů nebo odpůrci tohoto zákona se shodují v tom, že umělý potrat je zlo, je nechtěná věc, je proti němu třeba bojovat, jen se samozřejmě neshodují na metodách tohoto boje. Jestli jsme zatím dospěli k tomuto bodu, že z jedné i z druhé strany zaznívá, že umělý potrat je zlo, pak si myslím, že už tenhle výsledek je velmi dobrý a velmi pozitivní. Proto pojďme, i když se zřejmě neshodneme na podobě tohoto zákona, a nedělám si iluze při současném rozložení sil v Poslanecké sněmovně, že by tento návrh měl šanci na schválení, pojďme společně i potom, co tento zákon skončí svůj legislativní proces, hledat cesty, jak stále snižovat ono číslo, které se někomu může zdát přiměřené, někomu se může zdát stále příliš vysoké, to číslo, které v naší zemi dělá přes 30 tisíc umělých potratů.
Jak můžeme k tomu přispět. Především změnou atmosféry ve společnosti. Jednak musíme říkat, že umělý potrat není antikoncepční metoda. To je stále nutné opakovat, aby si všichni uvědomili, že tohle není antikoncepce, a skutečně přistupovali k otázkám početí stále zodpovědněji. Další věc je - pojďme říci, že nejen rodina se dvěma dětmi je slušná rodina, ale i rodina, která má tři a více dětí, je také slušná rodina a nepatří na okraj naší společnosti, jak je to bohužel někdy vnímáno. Pojďme si také říci, že žena, která porodí dítě a která ho dá k adopci - protože jistě víte, že dětí vhodných k adopci je málo a čekatelů na adopci je velmi mnoho - že tato žena není zavrženíhodná a že není nečestnější než žena, která podstoupila umělý potrat, ale že je tomu právě naopak. Pojďme se všichni společně pokoušet změnit klima v naší společnosti a tak zvrátit číslo, které sice díky klesajícímu trendu je nižší, než bylo v minulosti, ale pořád příliš vysoké.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji za vystoupení panu poslanci Petru Plevovi a prosím, aby se slova ujal pan poslanec Pavel Suchánek. Po něm bude hovořit paní poslankyně Eva Dundáčková.
Poslanec Pavel Suchánek: Vážená paní předsedající, dámy a pánové, patřím mezi ty lidi, kteří si hluboce váží lidského života, a proto mi připadá neuvěřitelné, že na začátku 21. století se určitá skupina občanů rozhodla zasahovat formou zákona do nejbytostnějších práv člověka, v tomto případě ženy. Pokud předkladatelé věří tomu, že dokáží změnit sociobiologické zákonitosti savců Homo sapiens, pak se velmi mýlí. Předkladatelé by si měli uvědomit, že jejich novelu před nimi praktikoval nějaký Ceausescu v Rumunsku. Pro lékaře, který provedl umělé přerušení těhotenství, tam hrozil trest smrti, žena musela dokazovat, že byla znásilněna, musela mít více než 45 let, mít minimálně čtyři děti apod. Jaký byl výsledek. Umělá přerušení těhotenství se oficiálně v podstatě neprováděla, ovšem index potratovosti, rozumějme počet jakýchkoliv potratů na určitý počet žen, byl stejný jako ve státech bez těchto restrikcí. Přibylo však samozřejmě úmrtí žen v souvislosti s těhotenstvím, logicky způsobených kriminálními potraty v otřesných podmínkách za nehorázné sumy. Je to jeden z příkladů, že žádný parlament nezmění biologické chování člověka.
Vnucovat religiózní novely zákonů občanům, jichž plných 70 procent je bez vyznání, zavání pokusem o diktaturu menšiny většině. Co se týče vzniku života a hranice lidství, nemají po staletí jasno ani církevní, ani vědecké veličiny a asi to nemůže rozhodnout ani český parlament. Podle mě by bylo jistě prospěšnější, kdyby se předkladatelé věnovali zákonům o anonymním nebo utajeném porodu nebo zjednodušení adopce dětí tak, aby se děti nechtěné, a přesto narozené mohly dostat do úplných rodin a nevyrůstaly v dětských ústavech.
Proto se připojuji k návrhu na zamítnutí tohoto zákona. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, pane poslanče. Avizovala jsem, že nyní bude hovořit paní poslankyně Eva Dundáčková. Nevím, zda je přítomna. Je. Prosím, aby přistoupila k řečnickému pultu, a po ní bude mluvit zatím posledně přihlášený do rozpravy, pan poslanec Hynek Fajmon.
Poslankyně Eva Dundáčková: Vážená paní předsedkyně, vážené dámy a pánové, dovolte mi, abych se omluvila za své zpoždění. Bylo způsobeno tím, že jsem po celé řadě přihlášených nečekala, že na mě přijde řada tak záhy.
Já jsem také původně neměla v úmyslu vystupovat, protože celý problém má příliš mnoho filozofických rovin a já nejsem připravena na to, abych jednotlivé roviny tady rozebírala. Ostatně učinily to v mnoha případech mé předřečnice s hluboce lidským projevem, paní Táňa Fischerová, s nařčeně chladným projevem paní docentka Emmerová. Já si těchto projevů a celé řady dalších projevů těchto dam velice vážím a velmi za ně děkuji, protože to byly projevy odvážné, projevy hluboce lidské, projevy ženské, a já všechny tyto přídomky říkám s vědomím poklony, nikoliv s tím, že bych chtěla říkat, že tomu tak nemá být. Přesto celá řada příspěvků mě přinutila k tomu, abych i já na věc sdělila svůj vlastní názor.
Bylo zde řečeno, že rezignujeme na tento problém, že před ním zavíráme oči a že situaci nechceme řešit. Já si myslím, že to není pravda. Když dovolíte, dotknu se dopisů, které jsme dostali všichni a které jsme dostali v mnoha desítkách, stovkách, nevím, nepočítala jsem je, možná že to byly i tisíce, a většina z nich nás přesvědčovala, abychom nebrali rodičům právo na narození dítěte. Ale to je falešná představa. Nikdo nikomu neupírá právo, aby se rozhodl k donošení dítěte, k tomu, aby se dítě narodilo, ať již dítě je zdravé, anebo lékaři tvrdí, že je pravděpodobnost, že se narodí s nějakým postižením. Paní poslankyni Fischerové to tehdy lékaři neřekli, ale i kdyby jí to řekli, stále i při současně platné právní úpravě by měla přeci právo, a každá z nás má právo, se rozhodnout, aby se takové dítě narodilo. Je to jen o tom, zda unese svoji odpovědnost, ale nejen ona, ale samozřejmě i její zázemí, rodina a přinejmenším také muž. To jen k oněm dopisům, kterými jsme byli všichni bombardováni.
Mluvily zde, jak už jsem řekla, převážně ženy, a já musím říci, že si velmi vážím všech příspěvků, přestože s některými z nich se neztotožňuji. Nemám například jako některá z kolegyň pocit, že menší počet dětí vede k větší nezávislosti ženy. Považuji mateřství za nejvyšší dar, za nejvyšší hodnotu, za konečné, a to správné poslání ženy a veliký úkol a velikou radost, která nám byla dána a umožněna. Je třeba ale vidět, že větší počet dětí, které se rodily v dřívější době, a nebylo to plánované rodičovství, které způsobilo takovýto boom narození dětí, vedl také k dřívějšímu úmrtí ženy, a to samozřejmě je také důvod pro to, abychom uvažovali o regulaci. Regulace nemá být samozřejmě násilná. Chtěla jsem se jen zmínit o tom, že nevnímám tak jako některé řekněme feministicky založené kolegyně problém jako problém zvýšení nezávislosti ženy. To v žádném případě.
***