(15.10 hodin)
(pokračuje Hovorka)
Dovolím si položit otázku: Co je osvobozujícího na rozhodnutí o zabití nenarozeného dítěte? Často slýchávám, že je pro dítě lépe, aby se nenarodilo, než aby přišlo na svět jako nechtěné a nemilované. Jak mohou lidé, kteří obhajují toto tvrzení, vědět, co je pro dítě lepší, když se ho nemohou zeptat, protože je zabito dříve, než k tomu mohlo něco říci? Přibývá u nás manželů, kteří nemohou mít děti, přestože by si je velmi přáli a velice rádi by vychovávali od nejútlejšího věku i děti, které nikdo nechce. Proč brát těmto rodičům naději na možnost darovat lásku nechtěným dětem a proč brát dětem, které chtějí žít, život a naději na lásku v náhradní rodině? Není pochyb o tom, že v dějinách lidstva bylo zabito více dětí před narozením než ve všech světových válkách.
Máme vůbec právo rozhodovat o životě nebo smrti? Nejtěžší trest, trest smrti, který se v minulosti uděloval nejhorším zločincům, jsme před lety zrušili. Dnes jej nelze udělit, ale v případě ponechání současného interrupčního zákona v našem právním řádu je vynášen rozsudek smrti nad 30 000 nevinnými ročně.
Dámy a pánové, můžeme vést dlouhé debaty o tom, zda počaté a nenarozené dítě je člověkem od okamžiku početí, od šestého či dvanáctého týdne těhotenství, nebo až od narození. Jedno je ale zcela jisté - už v okamžiku početí je dána genetická informace o budoucím člověku a je zcela lhostejné, zda tento budoucí člověk je označován jako zárodek nebo embryo a jestli je maličký nebo různě veliký. Jisté je, že uplatňování současné právní úpravy v praxi způsobuje, že na svět nemohly přijít statisíce a miliony dětí, mezi nimiž mohli být i vynikající vědci, kteří mohli posunout hranice našeho poznání, vynalézt léky na nebezpečné nemoci a nové technologie.
Je paradoxem, že v dobách, kdy důchodové zabezpečení bylo minimální nebo vůbec neexistovalo, lidé neváhali mít i více dětí. Děti při silných mezigeneračních vazbách byly určitou zárukou, že se postarají o své rodiče, o své stárnoucí a nemohoucí rodiče. Děti tak nahrazovaly systém důchodového zabezpečení, avšak dnes můžeme bohužel sledovat, že čím kvalitnější je důchodové zabezpečení, čím vyšší je životní úroveň, čím lépe se stát dokáže postarat o důchodce v domovech důchodců, tím více se přetrhávají mezigenerační vazby, klesá počet narozených dětí a průběžný důchodový systém se hroutí. A za této situace se máme smířit s tím, že 30 000 dětí ročně se nemůže narodit?
Dovolím si citovat slovenského lékaře doktora Kamila Jurkoviče. "Dějiny nepopisují období, které dnes prožíváme. Matky chránily děti vlastními těly před ostřím meče barbarů, rodily děti do otroctví, ochotně obětovaly své životy za životy rodících se dětí. Tak proč v dnešní době, tak proč nyní posílají své děti na smrt? Všichni máme plná ústa boje za mír a demokracii. Jestliže však chceme žít v opravdovém míru, nemůžeme na jedné straně přijmout zákon o zrušení trestu smrti a zároveň dovolit lidskému zákonu vraždit ještě nenarozené děti. Mír se rovná hodnotě života a začíná mírem v srdci každého člověka. Jen takto zapálená lidská srdce mohou vzplanout ve větru, oslnit svět a udělat ho lepší, než je. Jediným opravdovým bohatstvím národů jsou šlechetná srdce, pracovité ruky a zdravý lidský rozum. Ale my svévolně ničíme budoucí vědce, umělce a vynálezce dřív, než se mohou narodit. Nebudou nám chybět a nebudou chybět u smrtelné postele svým matkám a otcům?" Konec citace.
Na závěr mi dovolte jedno srovnání. Rozhodovali jsme několikrát o vyslání našich vojáků do zahraničních misí. Pro mnoho lidí v této sněmovně to nebylo snadné rozhodnutí, ale rozhodovali jsme s vědomím, že naši vojáci na těchto misích mohou přijít o život. Rozhodovali jsme maximálně o vyslání stovek dospělých, dobře vycvičených a vyzbrojených lidí, schopných se účinně bránit. Teď máme před sebou rozhodnutí daleko těžší. Pokud navrhovanou předlohu odmítneme, posíláme na nedobrovolnou a jistou smrt desetitisíce nevinných a zcela bezbranných dětí ročně.
Snad každý z nás v této sněmovně má své svědomí. A já vás proto prosím, nezatěžujte své svědomí souhlasem se zabíjením nenarozených dětí a propusťte zákon k diskusi do druhého čtení. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Prosím paní poslankyni Annu Čurdovou, která je další přihlášenou, aby se ujala slova, pak je přihlášen pan poslanec Petr Kott.
Poslankyně Anna Čurdová: Vážené kolegyně, kolegové, od pátku si připadám jak Alenka v říši divů a po dnešní diskusi chvilkami mám pocit, jako kdybych já - přesvědčený ateista - navrhla k diskusi etické téma zrušení celibátu a požadovala potom po Svaté stolici, tak nevím, jak by potom k tomuto přistoupila, protože toto zrušení celibátu také považuji za etické téma a myslím si, že v dnešní době se již přežilo. Nicméně nebudu k tomu přistupovat a dovolte mi, abych se na problém interrupcí podívala z trošičku jiného soudku.
Nezávislost žen a jejich úloha v dějinách je a byla a asi zřejmě ještě v naší republice po několik desetiletí bude limitována předsudky, stereotypy, tradicemi a samozřejmě, že toto postavení ženy bylo historicky utvářeno pod tlakem církve, byly nám předkládány hlavně mateřské povinnosti ženy. Až do pozitivních změn v porodnictví a prosazení kontroly porodnosti byly ženy většinu svého života těhotné a to bylo hlavní překážkou jejich nezávislosti. Porod byl nebezpečný, kojenecká úmrtnost vysoká. Až pokrokem ve zdravotnictví a kontrolou porodnosti získaly ženy možnost rozhodovat o svém životě a tím také získaly nezávislost. I z těchto důvodů jsou dějiny ženského hnutí spjaty bezprostředně se zápasem ženy o možnost kontroly nad svým životem, o prevenci nechtěných těhotenství a také můžeme velice zjednodušeně hovořit o boji za právo na legální a bezpečné přerušení těhotenství.
Při zkoumání 350 primitivních starověkých společností a společností z doby před průmyslovou revolucí dospěl v roce 1967 George Deveraux k závěru, že vše nasvědčuje tomu, že přerušení těhotenství je absolutně univerzálním jevem a že není ani možné vytvořit imaginární, chcete-li virtuální, společenský systém, ve kterém by tento jev neexistoval. Ve starověku se interrupce nepokládaly za trestné. Sankce se udělovaly například za poškození práva otce na potomstvo. Chammurabiho zákoník z roku 2250 před naším letopočtem například upravoval odpovědnost člověka, který způsobil potrat dceři plnoprávného občana, odlišoval potrat závislého a potrat otrokyně. Dnes již citovaný Hippokrates a jeho přísaha ve svých spisech varuje před podáváním a přijímáním prostředků, které mohou způsobit potrat, ale proto, že v jeho dobách tyto látky byly velice toxické a byly nebezpečné i pro ženu samotnou. Ve svém spise Corpus hippocraticum ale doporučuje ženě různá násilná cvičení, aby se zbavila nechtěného přívažku a ukončila nechtěné těhotenství. Otrokyně potom využívaly přerušení těhotenství jako znak odporu ve své osobní bezmocnosti a nesvobodě.
Přístup k umělému přerušení těhotenství, nebo chcete-li potratům, formuje od 13. století církev. A mohu tady říci, že v celých dějinách nebyl tak ostře vyhraněný, tak jako je tomu v posledních několika stoletích.
***