(15.00 hodin)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: To byl pan poslanec Kvapil. Nyní prosím paní poslankyni Šojdrovou. Dalším přihlášeným je pan poslanec Josef Vícha.
Poslankyně Michaela Šojdrová: Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové. Bylo zde již řečeno mnohé a nechci opakovat své kolegy. Chtěla bych však připojit několik dalších myšlenek.
Návrh zákona, který projednáváme, oprávněně vzbuzuje pozornost. Klade si totiž za cíl zrušit dosavadní praxi umělých potratů. Je to téma etické, o kterém se hlasuje obtížně, protože zde není neutrální poloha. Poslanecká sněmovna nemůže svým hlasováním stanovovat, co je dobro a co je zlo. Je-li však pravda, že zákony, které schvalujeme, jsou minimem morálky, pak se ptám, na bázi jaké morální zásady dnešní potratový zákon stojí. Ujišťuji kolegu Zvěřinu, že znám ženy, odpůrkyně potratů, které nejsou věřící. Myslím, že pan poslanec Zvěřina podceňuje člověka humanistu, který byť nekonfesní, nevěřící, odmítá ničit život a odmítá potrat.
Nechci rozdělovat lidi na ty, kteří odmítají zabití lidského plodu, a na ty, kteří naopak považují toto za nezpochybnitelné právo matky. Věřím totiž, že každý člověk raději volí život a smrt odmítá. I ti, kteří podporují současnou praxi umělých potratů, jsou si vědomi toho, že jde o živý lidský plod.
Spolu s nimi si uvědomuji obtížnost rozhodování o zákonu, který má tak jedinečný etický podtext. Vím také, že jsou situace, kdy je taková volba mezi umělým potratem a donošením dítěte velmi těžká, nebo dokonce nemožná. Jsem si vědoma toho, že jsou nastávající maminky, které nemají potřebné domácí zázemí, obávají se chudoby a nedůstojných životních podmínek pro sebe i pro dítě. Obávají se ztráty zaměstnání, přerušení kariéry, chybí jim podpora rodiny, manžela či partnera, který by na sebe měl vzít část zodpovědnosti a podpořit ženu v jejím mateřství.
Určitě nezanedbatelnou motivací při rozhodování o potratu je výchova a společenské klima. Zvykli jsme si zaměňovat toleranci za lhostejnost, a také proto je společnost tak "tolerantní" k třiceti tisícům potratů ročně. Z lhostejnosti či bezradnosti se stal potrat samozřejmým řešením aktuálního problému nechtěného těhotenství. Vžil se pocit, že je to vlastně běžné, protože to zákon umožňuje legálně, bez sankcí. Do dvanácti týdnů života se snažíme sami sebe přesvědčit, že vlastně ani o život nejde, jako bychom tím mohli změnit pravdu, kterou nám diktuje objektivní poznání o vzniku života. Pak tyto nevědecké a nehumánní přístupy předáváme ve školách v rámci takzvané sexuální výchovy v hodinách rodinné výchovy. Abych byla objektivní, upozorňuji, že naštěstí ne všichni učitelé k sexuální výchově takto přistupují.
Jediné pozitivum, které v tomto zlehčeném, nepravdivém přístupu vidím, je v tom, že pomáhá ženě překonat obrovský stres, který podstupuje. Zásadně totiž nesouhlasím s tím, že by právo na potrat bylo pro ženu výhodou, výsadou umožňující svobodné rozhodování. Rozhodnutí o potratu není totiž zdaleka jen právem ženy, výrazem její nezávislosti na muži, na rodičích, ale je také, a já se domnívám, že především, přenesením veškeré odpovědnosti na ženu. Ona se rozhoduje, ona prožívá stres psychický i zdravotní, ona je ta, která se nakonec musí dítěte zříci. O jaké svobodě tady můžeme ještě mluvit? O svobodě, která je omezena zodpovědností za další dva životy. Žena rozhoduje za otce dítěte a za dítě samotné. Přidala bych ještě za lékaře, protože i za něj rozhoduje. Ve všech vyjádřeních lékařů zaznívá odpor k těmto zákroků, i když se zrušením potratů třeba nesouhlasí. Jen těhotná žena může vyprávět o tom, jak těžké je asi takovou svobodu unést, a já si kladu otázku, zda je to ještě vůbec svoboda, anebo jen velká zodpovědnost, nebo dokonce povinnost rozhodnout se, nekomplikovat život sobě, rodině, povinnost neporodit dítě, které kromě ní nikdo nechce.
Rozhodnutí o potratu je podle mne jen následným řešením a strádáním pro ženu, která nese jen na svých bedrech důsledky nezodpovědného sexuálního jednání obou partnerů. Právě proto žádnou ženu za její souhlas s potratem neodsuzuji, i když s ním hluboce nesouhlasím. Již jsem řekla, že si dovedu představit bezpočet krizových situací, které žena bez podpory svého okolí nemůže sama unést, a nemůže se rozhodnout ani jinak. Proto považuji za nutné hledat účinná řešení, mimo jiné schvalovat zákony, které nabídnou ženě v těžké situaci jinou alternativu než umělý potrat.
Jako spolupředkladatelka tedy jen připomenu čtyři návrhy zákonů, které jsme s kolegy předložili a které se bezprostředně týkají rodin s dětmi, od zákona o podpoře rodiny přes utajené porody, zrychlený postup adopce až po asistenty ve školách. Za účinnou podporu považuji síť azylových domů pro matky v tísni. Tři z nich osobně znám a myslím si, že poskytují potřebné zázemí nastávajícím i čerstvým maminkám s jejich dětmi. I toto je cesta, jak podat ruku ženě při jejím rozhodování.
Na závěr si dovolím vyslovit přesvědčení, že jakkoliv jsou krajní případy, v nichž rozhoduje materiální nedostatek, zdravotní důvody, tak zásadním důvodem pro desítky tisíc potratů jsou důvody jiné. Znovu opakuji, že neodsuzuji žádnou ženu za její rozhodnutí. Jen si přeji - a přeji to všem nastávajícím maminkám - aby k rozhodování o potratu vůbec nemuselo docházet.
Děkuji, že jste mě vyslechli a že o důvodech pro naši předlohu zákona vážně uvažujete. (Potlesk zprava.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji paní poslankyni Šojdrové. Dalším přihlášeným je pan poslanec Josef Vícha a pak to bude pan poslanec Ludvík Hovorka.
Poslanec Josef Vícha: Vážený pane předsedo, vážení páni ministři, vážené kolegyně, vážení kolegové, u příležitosti projednávání tohoto zákona se s vámi podělím o zkušenost, kterou jsme prožili s manželkou při zakládání naší rodiny. Před narozením třetího dítěte, dnes studentky Helenky, nám paní odborná lékařka doporučovala přerušit těhotenství z důvodů pro nás nepřijatelných. Před narozením čtvrtého dítěte, dnes školáků Jana a Pavla, dvojčat, se situace opakovala. I tehdy jsme se rozhodli pro jejich život. V době, kdy jsem starostoval, přišla za mnou stejná paní odborná lékařka s problémem nízké porodnosti a hledáním jeho řešení. Tehdy jsme si oba uvědomili, jak je tato oblast choulostivá a jak bylo dobré pro rodinu i pro společnost trvat pevně na svých postojích, včetně možných důsledků.
Tento zákon je spojen s ochranou života a mou povinností je život podpořit. Děkuji za pozornost. (Potlesk zprava.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji. Prosím pana poslance Ludvíka Hovorku, pak bude hovořit paní poslankyně Anna Čurdová.
Poslanec Ludvík Hovorka: Vážený pane předsedo, vážené dámy, vážení pánové, rozhodujeme o tom, zda bude, či nebude pokračovat zabíjení nenarozených dětí. Uznávám, že každý má právo na přiměřenou sebeobranu; každý kromě nenarozených dětí, které jsou naprosto bezbranné. Přijali jsme zákony na ochranu zvířat, ale nenarozené děti nechráníme nijak. Současně platná právní úprava legalizuje jejich zabíjení.
Často odpůrci zákazu zabíjení nenarozených argumentují nutností svobodné volby matky, nutností zachování svobodného rozhodování o donošení či nedonošení dítěte.
***