(15.20 hodin)
(pokračuje Čurdová)
Filozof Tomáš Akvinský zastával teorii oduševnění - tzv. animaci plodu. V této době se věřilo, že duše sestupuje do plodu až po určité době. Tato doba byla stanovována zajímavě. Pro plod mužského pohlaví 80. den po početí a u plodu ženského pohlaví to bylo 40. den po početí. Věřilo se, že plod musí být připraven na dobu, kdy může duše sestoupit do těla člověka. Interrupce nebyla v této době zakázána, byla tabuizována, ale byla akceptována. Jean-Louis Fandrin ve své analýze názorů církve pozdního středověku na antikoncepci a sexuální vztahy poukazuje na to, že důkazy o rozšířených antikoncepčních praktikách u manželských i nemanželských párů jasně hovoří o tom, že od 15. do 18. století musel být vědomý odpor proti dominující morálce. Postoj církve k interrupcím se vyhranil až v roce 1588, když papež Sixtus svojí Bulou Effraenatum odsoudil umělé přerušení těhotenství v každé fázi. Ale i přesto církevní právo rozlišovalo zabití oduševnělého a neoduševnělého plodu. Vyvolaný potrat oduševnělého plodu se trestal jako vražda. Potrat neoduševnělého plodu pak vyhnanstvím.
Přelidněním obyvatelstva v 18. století, když demografický vývoj prudce vzrostl až o 50 % přírůstků, se podstatně zhoršily životní podmínky, zejména nejchudších vrstev obyvatelstva. Míra dětské úmrtnosti byla velmi vysoká. Bez ohledu na sociální původ měl kojenec štěstí, pokud přežil neútlejší věk. Chudé děti byly přirozeně ohroženější, zejména pokud se narodily nechtěné. Smrt patřila neoddělitelně k mateřství a nepovažovala se za nepřirozenou. Počet dětí v chudobincích, nedostatek stravy jim nedával velkou šanci na přežití.
Situace se začala měnit až pod vlivem osvícenství. Princip, který zakotvuje právo ženy na kontrolu těhotenství, a tedy kontrolu nad svým tělem, vycházel historicky ze vzniku liberalismu a buržoazní revoluce v 17. století v Anglii. Levellerská myšlenka "vlastnictví vlastní osoby" byla jasně spjata s přírodou a tvořila paralelu k myšlence přirozeného práva na vlastnictví zboží: "Příroda každému jednotlivci dala individuální vlastnictví, které nesmí nikdo narušit ani ho o něj připravit: protože každý tím, že je sám sebou, vlastní sám sebe, protože jinak by nemohl být sám sebou, a na základě toho si nikdo druhý nemůže dělat nárok, že ho o něj samého připraví, jen když zjevným násilím a porušením nejhlavnějších zákonů přírody a zákonů rovnoprávnosti a spravedlnosti mezi člověkem a člověkem…"
Tato teorie individualismu, jedinečnost jednotlivce byla zformulována mužským slovníkem, a přesto specificky ovlivnila podmínky života žen: vedla a k uzákonění liberální myšlenky o manželství jako smlouvě, k zákazu bít manželku a liberalizaci rozvodu. Kontrola nad vlastním tělem je základní součástí bytí jednotlivce s jeho potřebami a právy. Je to pojem, který je jedním z největších odkazů liberální politické tradice.
Pro první obhájce kontroly porodnosti bylo přímé spojení mezi principem ovládání vlastního těla a feministickými požadavky zřetelné. Ezra Heywood, až anarchistický zastánce kontroly porodnosti v 70. letech 19. století, tvrdil, že "přirozené právo ženy na vlastnictví a moc nad vlastním tělem je právo neoddělitelné od existence ženy".
Není podle mého názoru náhodou, že v době rozvoje liberalismu a počátku zřetelně formulovaných myšlenek feministického hnutí papež Pius IX. zakázal v roce 1869 interrupce tím, že stanovil čas oduševnění - animace - na dobu početí. Vždyť neexistoval lepší způsob, jak dát ženám najevo, že nejsou plnoprávnými a nezávislými osobnostmi, než nařídit jim zákonnou skutečnost, že jejich břicho patří státu či církvi.
Pro porovnání - stejný papež byl schopný přijmout v roce 1868 ústavu jako jev pokroku a občanských svobod, samozřejmě platících jen pro určitou část obyvatel.
Snahu církve o kontrolu nad ženami a vyjádření jejich podřadné úlohy ve společnosti nedokázalo změnit ani liberální 19. století. Umělé přerušení těhotenství bylo trestné i podle rakouského a uherského trestního zákona a postihovalo samotnou ženu i osobu, která interrupci vykonala.
Ženské hnutí a průmyslová revoluce přinášely nezvratné změny. Důležitou úlohu hrál rok 1870, kdy přijetím zákona o vzdělání v Anglii otevřeli brány škol i v jiných zemích Evropy a USA. Průmyslová revoluce si vyžadovala zařazování žen do výrobního procesu ve zvýšené míře. Vstup žen do výrobního a vzdělávacího procesu měl za následek i změny zásadních právních norem v postavení ženy.
K prvním moderním právním normám, které měnily postavení ženy, patřila možnost mít a nabývat majetek a svobodně s ním disponovat a také právo na rozvod. Dalšími právními normami, které kvalitativně měnily postavení ženy, byly právní normy, upravující interrupci a používání antikoncepce. Často se hovořilo o tom, že interrupce byly poprvé zavedeny Leninovým režimem v Rusku. Není to pravda. Reprodukční práva v této době nabývala jiných rozměrů. V Sovětskému svazu nebyla liberalizace přerušení těhotenství výsledkem snahy ženského hnutí jako v jiných zemích, ale jejím účelem bylo zapojení žen do průmyslové výroby a prolomení feudálních a patriarchálních forem života. Podobně to bylo v Československu, které povolovalo interrupci ze zdravotních a jiných závažných důvodů a se souhlasem komise k tomu zřízené. O tom, jak tyto komise fungovaly, už tady bylo hovořeno.
Rovněž není pravda, že ve všech zemích Evropy byly od roku 1945 interrupce povoleny. Interrupce byly zakázány například v Rumunsku a také v Albánii. V této souvislosti by se zajisté dalo hovořit o tzv. Ceauseskových dětech, které potom podporovaly jeho režim. Tolik k historii.
Dovolte mi nyní, abych se zastavila u některých mezinárodních dokumentů, které se zabývají ochranou práva na život a také právem ženy na umělé přerušené těhotenství a které také hovoří o tzv. reprodukčních právech.
Prvním dokumentem je "Zpráva o sexuálním a reprodukčním zdraví a právech", kterou přijal Výbor pro práva žen a rovné příležitosti Evropského parlamentu 6. června 2002. Na základě této zprávy byla přijala rezoluce Evropského parlamentu 2001/2128, ve které se kromě jiného říká: Zdůrazňujeme, že interrupce nemá být prosazována jako metoda plánovaného rodičovství, doporučujeme vládám zemí, které se ucházejí o členství, aby se snažily realizovat zdravotní a sociální politiku tak, aby vedla ke snížení počtu interrupcí, a to zejména formou poradenství a služeb pro plánování rodiny, nabídkou finanční a materiální podpory těhotným ženám, které se ocitly ve složité finanční situaci, a aby nelegální interrupce - zdůrazňuji slovo nelegální - byla považována za zásadní problém veřejného života.
Domnívám se, že předložený návrh zákona, jak ho projednáváme, by právě k nelegálním interrupcím vedl.
V zájmu zabezpečení ochrany reprodukčního zdraví a reprodukčních práv žen doporučujeme, aby tyto státy přijaly doporučení tak, jak zde byla uvedena.
Zpráva výboru je delší, hovoří o prevenci nechtěných těhotenství, systému sexuální a rodinné výchovy a o celé řadě dalších práv atd. Nikde jsem v ní ale nenašla slovo o kriminalizaci lékařů, kteří tyto zákroky provádějí.
Dalším nepochybně zajímavým dokumentem je doporučení Výboru Mezinárodní federace gynekologů a porodníků pro etické otázky lidské reprodukce a zdraví žen z pohledu umělého přerušení těhotenství z jiných než zdravotních důvodů.
Vláda a další zodpovědné instituce by měly udělat vše pro to, aby podpořily práva žen na jejich zdraví, měly by se pokusit o prevenci nechtěných těhotenství, a to zpřístupněním přiměřených informací a služeb plánovaného rodičovství. Potrat by nikdy neměl být podporovaný jako metoda plánovaného rodičovství. Ženy mají mít právo rozhodnout se, zda budou, či nebudou mít děti, a proto mají mít přístup k legálním, bezpečným, účinným, akceptovatelným a dostupným antikoncepčním metodám.
Většina lidí, včetně lékařů, raději předchází umělému přerušení těhotenství, bere v úvahu podmínky - okolnosti života ženy. Někteří lékaři zase cítí, že potrat není přípustný za žádných okolností.
***