(15.00 hodin)
(pokračuje A. Černý)
Má speciální strukturu, speciální výběr lidí, speciální výcvik, speciální materiál, prostě všechno je speciální. V informačním materiálu, který mám k dispozici, je uváděn jeden jediný problém, který údajně tato jednotka má, a tímto problémem je absence operačního nasazení. Tento problém spolu s vysokým morálním stavem jednotky je používán jako podpůrný argument pro vyslovení souhlasu s vysláním jednotky do Afghánistánu.
Bez ohledu na tento podpůrný argument a vzhledem na výše uvedené důvody musím prohlásit, že poslanecký klub KSČM vládní návrh na vyslání sil a prostředků Armády České republiky do Afghánistánu rozhodně nepodpoří.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Na vystoupení pana poslance chce reagovat ministr zahraničí a místopředseda vlády Cyril Svoboda. Upozorňuji, že počet přihlášených do diskuse utěšeně roste, takže je to stále šest přihlášených. Pane ministře, máte slovo.
Místopředseda vlády a ministr zahraničí ČR Cyril Svoboda: Vážený pane předsedo, kolegyně a kolegové, já musím reagovat na to, co bylo řečeno, protože to je buď naivita, nebo populismus, nebo podpora terorismu. Nic mezi tím to není. Myšlenka, že proti terorismu budeme organizovat nějaké semináře, nebo že humanitární pomocí se vyrovnáme s terorismem jakožto s jevem, který nás ohrožuje, je zkrátka iluze, protože to je to, co po nás teroristé vlastně žádají - jen se pěkně rozhádejte, nebuďte akceschopní, protože to je to, co my potřebujeme; my potřebujeme rozhádaný demokratický svět, který bude neustále váhat, jestli zasáhne, nebo nezasáhne.
Terorismus je sjednocen, úzce spolupracuje, všechny síly, které jsou za ním, jsou schopny velmi pružně a rychle reagovat. Potřebují to, co my tady předvádíme, potřebují váhající lidi, potřebují ty, kteří se bojí jasně se postavit tomuto zlu a vedou mezitím vnitropolitické bitvy kdo s koho, kdo se více zalíbí občanům České republiky.
Jde přitom také o bezpečnost našich lidí. Nebo si někdo snad myslí, že když teroristé budou někde někoho vraždit, zeptají se: "Není tu náhodou někdo s českým pasem?" Nestane se tak.
To znamená, že ohrožení je globální a musí se mu také jako globálnímu ohrožení čelit. Nebudeme tomu čelit diskusí o tom, že pomůžeme toliko humanitární pomocí. Humanitární pomoc je důležitá, ale jako vedlejší další efekt, kterým pomáháme obyvatelům, a to je například v oblasti pěstování drog, i když to je v Afghánistánu extrémně těžké, protože je těžké přesvědčit Afghánce, aby pěstovali pšenici nebo jiné obiloviny, když za drogy dostávají více peněz a dostanou je okamžitě. Ten problém je velmi vážný a jediné, co je třeba udělat, je čelit mu naprosto rezolutně a jasně. Proto ten návrh je správnou odpovědí na naše ohrožení.
Já jen doufám, že nepodlehneme ani populismu, ani naivitě a že v žádném případě terorismus nepodpoříme, jak se mi zdálo, že vyznělo vystoupení mého předchůdce.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Dále je do diskuse přihlášena paní poslankyně Marie Rusová, poté pan poslanec Mládek.
Poslankyně Marie Rusová: Vážený pane předsedo, vážené kolegyně a vážení kolegové, rozhodnutí vlády o vyslání české vojenské jednotky speciálních sil do Afghánistánu je dle mého přesvědčení pro velkou většinu občanů České republiky šokující. Tentokrát už se nejedná o humanitární cíle, které plnila česká vojenská nemocnice v Iráku, nýbrž o klasické nasazení bojové jednotky. Předkladatelé a obhajovatelé této české nabídky hovoří sice o nasazení "pouze v rámci průzkumné činnosti", ale tato argumentace nikterak neospravedlňuje rozhodnutí, které nemá v moderních dějinách českého vojenství obdoby. Nasazení vojáků české jednotky v rámci průzkumných akcí se rovná přímému hazardu s jejich životy. Vždyť budou posíláni do oblastí, které jsou geograficky a především vojensky neznámé, o nichž nejsou žádné konkrétní informace, zejména vezmeme-li v potaz debatu americké tajné služby CIA v případě hledání důvodů pro zahájení války proti Iráku.
Ani sovětské vedení, které vyslalo do Afghánistánu 40. armádu, nechápalo realitu země, která pevně spočívala -
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Promiňte, vážení kolegové, ale debata k vyslání jednotky do Afghánistánu nemůže probíhat tak, že se tady ve sněmovně vytvoří debatující kroužky k tomuto problému. Ta debata probíhá tak, že řečník, který má slovo, vede řeč za ostatní, a ostatní poslouchají a přihlásí se do diskuse. Děkuji za pochopení a prosím paní poslankyni Rusovou, aby dokončila své vystoupení.
Poslankyně Marie Rusová: - spočívala v hlubokém středověku. Bez odpovídající civilizační základny nelze moderní politiku dělat. Americká pomoc mudžáhedínům posílila právě tyto síly, které světské a moderní orientaci bránily.
Velmi talentovaný byl Nadžíbulláh, politik, který respektoval tradice, ale neuměl hájit perspektivy vlastní země. Padl za oběť antikomunistické slepoty Američanů a náboženských fanatiků. Jednou na něj bude lid jeho vlastní země vděčně vzpomínat. Dával šanci inteligenci, mladým, ženám, všem, kterým Taliban ukradl řadu let jejich života.
Úloha jakékoliv ozbrojené složky je v této zemi, prošlé občanskou válkou, chápána prioritně jako nepřátelská. Vojáci operující na takto smýšlejícím území mají o to horší pozici. Jsou odkázáni jen na sebe, jakési koaliční velení si přitom uzurpuje právo na rozdělování protistrany na spojence a nepřítele, tedy na ty, kteří by se zabíjet neměli, a na ty, které zabíjet je nutné. A protistrana, která nemá takovéto "geniální poradce", pak považuje za nepřítele kohokoliv.
Jak si má český voják, jehož myšlení je na hony vzdáleno násilnému prosazování demokracie a svobody, počínat? Střílet do protivníka na příkaz velení, nebo v pudu sebezáchovy? Klesnout intelektuálně do role námezdného žoldáka, nebo uvažovat racionálně a lidsky? O čem mají přemýšlet jejich matky, ženy a rodiny, jak oni si to mají vysvětlovat? Vždyť v podstatě se nejedná o nic jiného než o podporu americké rozpínavosti na Blízkém východě, o podporu něčeho, co bylo české povaze vždy cizí.
USA považují účast členů koalice NATO za morální povinnost, za jejíž splnění nenabízejí nic ani ekonomicky, ani politicky.
Proti těmto dobrodružným pokusům české vlády zalíbit se svému mocnému spojenci je nutno říci kategoricky ne. Konečné rozhodnutí je v rukou sněmovny. Záleží tedy na jednotlivých politických stranách a jejich poslancích, zdali svým hlasem podpoří, nebo zamítnou akt, který se příčí humanitárním zásadám, těm, které vštěpujeme mladým lidem v rodině, ve škole a které bychom měli dodržovat i ve společenské a politické rovině. Právě my poslanci tedy můžeme pouhým zvednutím ruky rozhodovat o bytí či nebytí byť nepočetné, ale lidsky důležité skupinky mladých lidí, kteří ať už z jakéhokoliv důvodu se chtějí této "mírové" mise zúčastnit.
Děkuji za pozornost.
***