(10.50 hodin)
(pokračuje Vlček)
Já tedy, jestli dovolíte, mohu navrhnout hned prodloužení projednávání s tím, že pokud to nebude přijato, že bych navrhoval vrácení předkladatelům k přepracování.
Místopředseda PSP Ivan Langer: O kolik dnů? - (O 40.) - Ano, o 40 dnů. Děkuji.
Otevírám obecnou rozpravu, do které mám čtyři písemné přihlášky, nicméně s přednostním právem vystoupit se přihlásil pan kolega Dostál, kterému uděluji slovo.
Ministr kultury ČR Pavel Dostál Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, chtěl bych především říci, že poslaneckou iniciativu chápu pozitivně, a to nemyslím ironicky. Chápu ji pozitivně proto, že jsem účastníkem těch dvou událostí, a možná jsem jediný z vás, který ty mrtvé viděl - tedy některé mrtvé viděl.
Proč jsem se přidal k negativnímu stanovisku vlády, bych chtěl právě nyní obhájit.
Já prostě nerozumím jedné záležitosti - proč totiž Česká republika, resp. český daňový poplatník má platit za zločiny jiných států? Proč máme platit za zločiny, které zde způsobila vojska Sovětského svazu, Polska, Bulharska, Maďarska a Německé demokratické republiky? Všechny tyto státy existují, nynější Rusko jako nástupnický stát má své povinnosti. Proč se ta iniciativa neubírá jednáním s ministrem zahraničí, třeba o pokus o uzavření jisté smlouvy? Já to prostě vidím jako strašlivou nespravedlnost, aby Česká republika platila jakési reparace za něco, co nezpůsobila, aby oběť vlastně znovu musela platit své mrtvé. Ti mrtví tady byli - já nechci diskutovat o výši náhrady, protože to není věc natolik závažná, jestli lidský život stojí milion, nebo půl milionu, to myslím už ani není rozhodující.
Čili to je moje první připomínka k tomuto materiálu, a myslím si, že ta cesta, kterou já vidím, to je jednání s těmi státy, že to je cesta dlouhá, ale je to pro nás, nebo alespoň pro mne, cesta, která je přijatelnější.
Za druhé se domnívám, že pokud dáváme poslanecké iniciativy, musíme před tuto sněmovnu předstupovat s přesnou částkou, alespoň řádově, kterou bude zatížen státní rozpočet. Já jsem byl několikrát vyhozen od tohoto pultu proto, že mé odhady financování některých věcí nebyly přesné, a bylo ode mne požadováno, abych materiál přepracoval a doplnil ho položkou, jaké budou nároky na státní rozpočet.
Proto bych v podrobné diskusi zřejmě navrhl vrácení materiálu k přepracování v tom smyslu, o kterém jsem mluvil.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane ministře. Nyní má slovo první písemně přihlášená do rozpravy, paní kolegyně Páralová. Připraví se pan poslanec Krajíček, pak kolegyně Dostálová, paní poslankyně Bayerová a kolega Křeček.
Poslankyně Alena Páralová: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, vážené kolegyně a kolegové. Cílem předloženého návrhu je doplnit existující systém právních předpisů upravujících odškodnění občanů České republiky, kteří utrpěli újmy v období fašistické a komunistické totality. Jedná se konkrétně o zákony č. 217/1994 Sb., č. 39/2000 Sb., č. 261/2001 Sb., a č. 172/2002 Sb. Předkládaný návrh je založen na stejných principech jako uvedené právní předpisy, obsahuje analogická pravidla, jakými jsou osobní a věcný rozsah, vymezení podmínek nároku a právní nástupnictví. Totéž se týká i procesního postupu, včetně určení správního úřadu, který bude o nárocích rozhodovat, a oprávnění napadnout rozhodnutí žalobou a domoci se tak jeho přezkoumání soudem.
Nepochybuji o potřebnosti přijetí navrhované právní úpravy, nepochybuji o tom, na rozdíl od pana ministra Dostála. Domnívám se, že nároky občanů, kteří utrpěli fyzickou újmu při okupaci v roce 1968, nemají dosud odpovídající legislativní zázemí. Proto mě překvapil a zaskočil nesouhlas vlády České republiky, nesouhlas pana ministra Dostála s odškodněním obětí okupace Československa po roce 1968.
Dovolte mi reagovat na námitky vyplývající z vládního stanoviska.
Vláda se domnívá, že výše navrhovaného odškodnění je neúměrně vysoká. Jsem přesvědčena o tom, že uvedené částky jsou v souladu se zásadou, na které jsou tradičně rehabilitační a restituční normy založeny. Právní úprava se totiž může pouze pokusit nenapravitelné újmy alespoň částečně zmírnit. Nedomnívám se proto, že by bylo možné navrhované částky označit za přehnané. Tato otázka však bude jistě předmětem diskuse.
Vláda ve svém stanovisku dále zpochybňuje pravidla týkající se dokazování, zejména pokud jde o možnost prokázání skutkových okolností důkazem v podobě výpovědi svědků. Ze souvislostí, ve kterých se polemika s pravidly dokazování objevuje, je zřejmé, že vláda zcela pomíjí základní procesní souvislosti. Je třeba přece rozlišovat mezi fázemi důkazního řízení, zejména mezi shromažďováním a prováděním důkazů na straně jedné a hodnocením důkazů na straně druhé. Je-li totiž v procesním ustanovení právního předpisu uveden konkrétní způsob, jakým lze určitou okolnost prokázat, nemůže tím být nijak dotčena zásada volného hodnocení důkazu.
Ustanovení bylo do návrhu začleněno na základě zkušeností při provádění dřívějších podobných předpisů. Česká správa sociálního zabezpečení, která předpisy vykonává, často upozorňovala na nedostatky právní úpravy a připomínala potíže, které vznikají zejména při dokazování. Podle mého názoru je státní orgán při rozhodování o právech a povinnostech občanů povinen vždy respektovat procesní zásadu "v pochybnostech ve prospěch". Zásada "v pochybnostech ve prospěch" musí být uplatněna tím spíše, dostává-li se účastník v řízení o nároku na náhradu škody do důkazní nouze, a to právě v případě, kdy vznikla tato škoda v příčinné souvislosti s neschopností státu plnit jednu ze základních funkcí. Tou je ochrana vlastních občanů. Jestliže státní orgán takto nepostupuje a alibisticky argumentuje nedostatečnou právní oporou, nezbývá zákonodárci jiná možnost, než na existenci důkazního prostředku, který je všeobecně respektován, upozornit.
Právní názor vyslovený vládou ve stanovisku k problematice dokazování je evidentně neadekvátní a navíc odkrývá stále ještě přežívající představu, že účastníkovi lze předepsat, aby určitou skutkovou okolnost prokázal konkrétním důkazem předepsaným právem. Vládě je třeba připomenout, že vysoké instance obecné justice i Ústavní soud opakovaně právě v souvislostech aplikace předpisů, které upravují podobnou problematiku jako předkládaný návrh, ostře kritizovaly praxi založenou na zmíněné interpretaci procesních ustanovení.
***