(11.00 hodin)
(pokračuje Páralová)
Konkrétně se jedná o rozsudek Ústavního soudu v Praze ze dne 25. 8. 1995, vydaný pod spisovou značkou 6A731/95, a nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 1999, vydaný pod spisovou značkou PI US/10/99, ve kterých se výslovně připomíná, že tzv. legální teorie byla součástí feudálního práva.
Konečně se dostávám k zásadní námitce vyslovené ve stanovisku vlády. Vláda se opírá o úpravu obsaženou ve Smlouvě mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky, publikované ve Sbírce zákonů pod číslem 11/69, a odkazuje se konkrétně na článek 10 uvedené smlouvy. Podle tohoto článku "škody způsobené sovětskými jednotkami nebo osobami k nim příslušejícími při plnění služebních povinností československým občanům nahradí vláda Svazu sovětských socialistických republik vládě Československé socialistické republiky ve výši stanovené na základě uplatněných nároků a při respektování československého práva".
Dovolím si dále citovat článek téže smlouvy, který upravuje základní princip vztahu mezi oběma státy. V článku 2 v bodě 1 smlouvy se uvádí: "Dočasný pobyt sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky nenaruší její suverenitu. Sovětská vojska se nevměšují do vnitřních záležitostí Československé socialistické republiky."
Takže, kolegyně a kolegové, věc je vám, doufám, jasná a nepředstavuje žádný problém. Okupační armády ani náhodou nenarušily suverenitu tehdejšího Československa, ani náhodou se nevměšovaly do jeho vnitřních záležitostí, a pokud snad došlo k nějaké škodě, zajistily okupační armády adekvátní náhradu.
Domnívám se, že není nutné obšírně objasňovat, že článek 10 byl nepochybně aplikován obdobným způsobem jako ustanovení, v němž se praví, že nedošlo k narušení suverenity státu a nevměšování do vnitřních záležitostí. Omezím se proto pouze na konstatování, že argumentace vládního stanoviska je projevem až neuvěřitelné míry cynismu a arogance. Čím dříve bude vládě znemožněno provozovat ve Strakově akademii takový černý humor, tím lépe. Děkuji za pozornost. (Potlesk zprava.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji paní kolegyni Páralové. Nyní má slovo pan poslanec Krajíček, připraví se paní kolegyně Dostálová.
Poslanec Miroslav Krajíček: Děkuji. Vážený pane předsedající, členové vlády, kolegyně a kolegové, dovolím si několik poznámek ke sněmovnímu tisku, které se nám již nevešly do důvodové zprávy. Tento předložený tisk poslaneckého návrhu zákona je logickým a plynulým pokračováním a doplňováním některých předcházejících zákonů, jako například zákona ze dne 2. listopadu 1994 o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce, nebo zákona ze dne 9. dubna 2002 o odškodnění osob odvlečených do Svazu sovětských socialistických republik nebo do táborů, které Svaz sovětských socialistických republik zřídil v jiných státech. Návrhem zároveň vstupujeme do velmi tragického období našich nejnovějších dějin, které je navíc velké většině našich občanů ještě dosti blízké a které dosud ve smyslu odškodnění postižených nebylo výrazněji řešeno. Proto je jeho předložení plně opodstatněné a zdůvodnitelné. Stane se tím nedílnou součástí postupného vyrovnávání se s temnými stránkami naší národní i státní minulosti.
Je třeba konstatovat, že určité nepřesnosti jsme se v textu návrhu zákona dopustili v datování počátku sledovaného období. Tradičně a již zažitě zde figuruje jako počátek 21. srpen 1968. Podle dostupných materiálů a svědectví ovšem akt agrese proti tehdejší Československé socialistické republice nastal již 20. srpna kolem 23. hodiny. Vzhledem k respektování historické pravdy považuji za potřebné v textu uvádět datum 20. srpna. Okupantům nelze přece odpustit ani minutu, a navíc zatím nevíme, zda v uvedené době nebyl někdo v rámci masového pohybu vojsk postižen.
Je rovněž poněkud nepřesné hovořit o okupačních armádách a vojácích zúčastněných států v plurálu v celém období od 21. srpna 1968 do 27. června 1991, když okupační útvary států mimo vlastní vojska Sovětského svazu se poměrně rychle stáhly. Navíc většinu násilných aktivit realizovali především příslušníci okupačních jednotek Sovětského svazu.
Stanovisko vlády k tomuto návrhu zákona se ve svém prvním odstavci odvolává na údajná odškodňování dle tehdejších platných předpisů, a to především na podkladě Smlouvy mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Sovětského svazu o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR ze dne 16. října 1968. Je skutečně udivující, že současná vláda tak výrazně připomíná a odvolává se na zmiňovanou smlouvu. Patrně vedle mnichovské dohody z roku 1938 české a samozřejmě československé dějiny neznají odpornější právní text, který nám byl mnoha tisíci tanky vnucen. Vládní stanovisko navíc nedokládá, nakolik byla smlouva skutečně naplňována a nakolik byly její některé pasáže respektovány. Navíc právě připomínaný článek 10 této smlouvy je zaměřován na budoucí škody a problémy - "nahradí škody, které mohou být způsobeny" - a nelze jej tedy použít na odškodnění obětí bezprostředně od 20. srpna do počátku působnosti smluvního textu.
Článek 13 o jmenování zmocněnců pro záležitosti dočasného pobytu sovětských vojsk v Československé socialistické republice - kdo to asi byl, patrně ještě může žít, a tedy vypovídat - zmiňuje, že vlády jmenují své "zmocněnce" za účelem náležitého řešení běžných otázek spojených s dočasným pobytem sovětských vojsk. Patřily do této sféry běžných otázek i vraždy, znásilňování apod.? Materiály z jejich činnosti by měly být dohledatelné, a tedy k dispozici.
Přístup vlády k interpretaci možnosti dřívějších odškodnění v rámci smlouvy mezi vládou ČSSR a vládou Sovětského svazu o podmínkách dočasného pobytu je velmi nedůsledný a povrchní, nepodložený faktickou znalostí skutečné situace, vyplývající z dlouhodobé okupace ČSSR a vlády totalitního, v podstatě také servilního, kolaborantského režimu, který ostatně v řadě případů nerespektoval ani vlastní ústavu či jiné zákony a dokumenty. V představě vlády patrně k jejímu naplňování docházelo, což je i v některých případech jistě možné. Každopádně však jistě nedošlo k odškodnění v souvislosti s obdobím od 20. srpna do ratifikování smlouvy, která byla publikována až začátkem roku 1969.
Dále je zde otázka naplňování zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění ze dne 20. května 1992 o náhradě škod způsobených československým fyzickým osobám vstupem cizích vojsk a pobytem cizích vojsk na území České a Slovenské Federativní Republiky, zvláště pak v období rozpadu federace. To by ale pro vládní úřady neměl být zásadnější problém, stejně jako doložení působnosti Úřadu pro vyšetřování důsledků pobytu sovětských vojsk, o kterém však nikdo nic neví.
***