(10.40 hodin)
(pokračuje Fajmon)
Historické prameny k této problematice jsou dodnes velmi kusé, a to přesto, že se jedná o velmi nedávnou minulost. Zpracovatelé si nechali vypracovat odborný historický posudek o obětech okupace Československa vojsky bývalé Varšavské smlouvy, který je přílohou návrhu zákona. Z posudku vyplývá, že poměrně přesné počty obětí je možné definovat pouze v roce 1968. O těchto obětech existují poměrně rozsáhlé primární i sekundární prameny. Problémem jsou prameny k obětem z období 1969 - 1991. Zde jsou informace zcela nedostatečné, což je způsobeno především skutečností, že prameny úřední povahy z této doby jsou stále vedeny v nejpřísnějším režimu utajení. Tato skutečnost značně omezuje možnost přesně uvést počty obětí okupace Československa za celé období okupace a tím také vypočítat přesnou výši nákladů spojenou s navrhovaným odškodněním.
Z odborného posudku vyplývá, že jen v období od 21. srpna do 9. září 1968 bylo v celém tehdejším Československu zabito okupanty celkem 72 osob, těžce zraněno bylo 266 osob a lehce zraněno bylo 346 osob. Z dalších oficiálních pramenů je zřejmé, že případy zabití, znásilnění nebo zranění se v masivním počtu vyskytovaly až do konce roku 1968. Od roku 1969 do roku 1991 se počty obětí snižují, ale rozhodně nikoliv na nulu. Případy zabití, zranění nebo znásilnění jsou zdokumentovány v celém období až do odchodu Sovětské armády z Československa v roce 1991.
Konstrukce navrhovaného zákona je převzata z již existujícího zákona o odškodnění občanů protiprávně zavlečených do Sovětského svazu, který byl přijat v minulém roce. Pro vyřizování nároků na odškodnění se stanovuje období, postup a obdobná kritéria jako v případě tohoto zákona. Odškodnění přímých příbuzných českých občanů zabitých okupačními silami se navrhuje ve výši 1 milion korun, odškodnění pro těžce zraněné občany s trvalými následky se navrhuje ve výši 500 tisíc korun a odškodnění pro lehce zraněné občany ve výši 100 tisíc korun.
Vím, že řada poslanců má s výškou odškodnění určitý problém, a dotazovala se mne na to, zda jsme ochotni o výši odškodnění diskutovat a upravit je tak, aby to bylo v rovnováze s jinými odškodňovacími zákony. Chtěl bych zde jménem skupiny navrhovatelů říci, že jsme ochotni k takové diskusi a jsme ochotni hledat takovou výši, která bude přijatelná pro široký konsensus demokratických stran v této Poslanecké sněmovně. Chtěl bych říci, že uznáváme, že výše odškodnění pro oběti komunistického režimu by měla být ve všech případech rámcově srovnatelná pro všechny kategorie.
Nyní bych se chtěl ještě stručně vyjádřit ke stanovisku vlády k tomuto tisku. Vláda vyslovila s tímto tiskem nesouhlas a uvedla celkem pět důvodů pro odmítnutí tohoto návrhu. Prvním důvodem je to, že oběti byly údajně odškodňovány podle smlouvy mezi vládou Československa a vládou SSSR ze dne 16. října, která byla publikována ve Sbírce zákonů pod číslem 11/1969 Sb., a dále, že byly odškodňovány podle zákonného opatření 296/1992 Sb., o náhradě škod. Druhým důvodem je to, že návrh zákona nerozlišuje ty případy, kdy ke zranění nebo usmrcení došlo v důsledku předchozího protiprávního jednání. Třetím důvodem je dle vlády neúměrná výše odškodnění, čtvrtým důvodem je nedostatečný způsob pro prokazování nároků a pátým důvodem je vysoký finanční dopad tohoto zákona.
K jednotlivým argumentům uvádím následující stanovisko. Je podle mého soudu velmi zvláštní, že vláda argumentuje smlouvou mezi Československem a Sovětským svazem, protože tato smlouva byla přijata krátce po okupaci, pod nátlakem, a tedy v podstatě protiprávně. Byla sice řádně projednána v Národním shromáždění a vydána ve Sbírce zákonů, ale vztahovala se až na období po její ratifikaci, a tedy nikoliv na oběti, které následovaly bezprostředně po okupaci před uzavřením smlouvy. O jejím praktickém uplatňování vláda zcela mlčí. Ptám se proto vlády, kolik tehdejších našich obětí se přihlásilo k odškodnění a jaké odškodnění jim bylo vyplaceno. Já jsem osobně žádné takové údaje nezjistil, protože jsou dosud utajovány. Uznávám, že mohou takové případy existovat, ale informovat by nás měli ti, kteří touto hanebnou smlouvou argumentují, to je členové vlády. Na základě studia historických pramenů a rozhovorů s občany jsem přesvědčen o tom, že naprostá většina obětí se u tehdejších úřadů o žádné odškodnění nepřihlásila a žádné také nedostala. Jiná situace mohla teoreticky nastat u zákonného opatření číslo 296/92, ale ani v tomto případě vláda neuvádí žádné konkrétní údaje. Nicméně pokud se na toto zákonné opatření podíváte, zjistíte, že se týká odškodnění majetkového, nikoliv odškodnění obětí na životech a na zdraví, a je to tedy věc, která se týká úplně jiné věci.
Ke druhému argumentu vlády, kdy vláda říká, že se nerozlišují případy podle předchozího protiprávního jednání, bych chtěl říci, že předkladatelé vycházejí z přesvědčení, že protiprávní byla okupace Československa a následný pobyt okupantů na československém území, a nikoliv, neuznáváme konstrukci, že protiprávní bylo jednání občanů, kteří se proti okupaci bránili, a z toho také vyplývá logika, že odškodněni mají být ti občané republiky, kteří byli nelegálním pobytem okupantů na našem území buď zabiti, zraněni nebo znásilněni.
K bodu 3 a 5, tedy neúměrné výši odškodnění a z toho vyplývajících nákladů, jsem se již stručně vyjádřil. Chtěl bych znovu zopakovat, že jsme přesvědčeni o tom, že všechny oběti komunismu i nacismu by měly být odškodňovány souměřitelně a že jsme o této věci ochotni diskutovat ve výborech a najít výši, která bude přijatelná pro většinu v Poslanecké sněmovně.
Konečně poslední důvod, který vláda uvádí, to je nedostatečné prokazování nároků, je argument, o kterém jsou předkladatelé rovněž ochotni uvažovat. My jsme vycházeli při zpracování návrhu zákona z totožné konstrukce, jako je již obsažena v existujícím zákoně o odškodnění občanů zavlečených do táborů nucených prací do Sovětského svazu. Vláda neuvedla žádné návrhy směřující ke zlepšení ustanovení pro prokazování nároků a myslíme si, že je možné takové věci řešit v rámci druhého čtení tohoto návrhu zákona.
I přes záporné stanovisko vlády jsem přesvědčen o tom, že odškodnit oběti sovětské okupace je potřebné, a věřím, že stejný názor bude mít i většina v této sněmovně. Žádám vás o propuštění návrhu do dalšího čtení a navrhuji přikázat návrh zákona k projednání výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu a dále rovněž do rozpočtového výboru. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan kolega Miloslav Vlček. Bezprostředně poté otevřu rozpravu.
Poslanec Miloslav Vlček: Pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mi, abych přednesl svou krátkou zpravodajskou zprávu. Myslím si, že pan předkladatel uvedl všechny důvody, které vedly předkladatele k předložení této poslanecké iniciativy. Já bych jenom podotkl, že tato iniciativa by měla mít odpad do rozpočtu za období, ve kterém by se vyplácela, asi 600 milionů. Dále potvrzuji slova, která řekl pan předkladatel, že skutečně některé pasáže je třeba dopracovat, a proto navrhnu v rozpravě prodloužení projednávání této předlohy o 40 dnů. Pokud by toto neprošlo, tak podmíněně navrhuji vrátit předkladatelům k dopracování.
Dále bych zmínil, že vláda k tomu dala své stanovisko, ve kterém uvedla svůj nesouhlas. To zde také pan zpravodaj zmiňoval.
Jinak skutečně některé věci, které bych třeba vzpomněl, v § 5 odstavec 2 - lékařskou zprávu nebo úmrtí lze nahradit svědeckou výpovědí dvou svědků. Myslím si, že takovéto věci by se mohly ve výborech upravit, protože tady mám o tom trochu pochybnosti, a další věci, které jsou, ať už je to částka odškodnění, nebo další věci, které jsou uvedeny v této předloze.
***