(11.40 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
Od roku 1993 Paul Wolfowitz, vlivný náměstek na ministerstvu obrany, Secretary of defence, přesvědčuje americké politiky, že musí dojít k výměně režimu v Iráku, a on vymyslel spolu s panem Perlem tuto válku a je zdokumentováno, že dva dny po událostech 11. září, tedy 13. září, navštívil amerického prezidenta a přesvědčil ho o nutnosti změny režimu v Iráku.
Dámy a pánové, naše pozice, pozice KSČM, je komplikovaná i tím, že my jako jediní v této sněmovně, jako jediná politická síla v České republice máme v Iráku partnery. V Iráku nemají partnery ani občanští demokraté, ani sociální demokraté, ani Unie svobody, ani KDU-ČSL, ale Komunistická strana Čech a Moravy tam partnery má. Irácká komunistická strana patří mezi dlouhodobé oběti Saddáma Husajna.
Já mohu říci takovou i dost osobní a trochu i ironicky vyznívající vzpomínku, kdy jsem navštívil Irák na podzim v roce 1999, a vzhledem k tomu, že všichni vědí, že iráčtí komunisté byli a jsou odpůrci Saddáma Husajna, tak když jsem byl přijat na poměrně vysoké úrovni, irácká televize, protože nechtěla uvést, že jsem představitelem komunistické strany, uváděla, že jsem místopředsedou českých sociálních demokratů a že si baasisté přejí rozvíjet styky s českými sociálními demokraty. Tlumočím tedy kolegům ze sociální demokracie to, že opravdu k nim měli baasisté blíže než k nám, ke komunistům.
Je fakt, že iráčtí komunisté odmítli a odmítají přítomnost koaličních sil, okupačních sil, na svém území. Působí v oné přechodné vládní radě, rozvíjejí svoji činnost a mají významný vliv. Jsou masovou stranou, která pokrývá svou strukturou celé území Iráku, ale bojují za skončení okupace mírovými prostředky. Snaží se, aby irácký lid převzal kontrolu svého území, aby mohl spravovat své záležitosti sám.
Mohu říci na základě konzultací s našimi iráckými přáteli, že věci, pokud jde o nemocnici, vypadají jinak, než tady líčil ministerský předseda, a ostatně i šéf té nemocnice, když měl možnost se zpovídat českým novinářům po návratu, mohl konstatovat, že tato mise byla v podstatě zbytečná, že je to tak, jak jsem říkal na základě své zkušenosti a znalosti iráckých poměrů tady při projednávání této věci ve sněmovně, že daleko důležitější by byly zásilky léků a léčebných prostředků než tato nemocnice, protože lékařů a nemocničních kapacit má Irák dostatek. V podstatě tedy tato nemocnice tam byla zbytečná a hledala si velmi umělou cestou náplň své práce. Toto je skutečnost, dokumentovaná skutečnost, a ministerský předseda patrně vychází z něčeho jiného, než jsou fakta. Možná je to podobné jako v případě, když nám tady hovořil na základě jednodenní návštěvy v Afghánistánu, jak pokračuje úspěšně stabilizace této země, a mezitím zemi ovládli váleční vojenští předáci a v podstatě Karzáí kontroluje pouze Kábul a nejbližší okolí, občas nekontroluje ani klíčové letiště Bagrám.
Je třeba říci, že mezinárodní společenství selhalo především v zajištění ekonomické pomoci. Ekonomická pomoc a dary, které měly přijít do Afghánistánu, investiční činnost, to je klíčová věc. V případě Afghánistánu byly vyzkoušeny dvě možnosti stabilizace v historii. První předvedli Mongolové ve 13. století, když vyhubili 90 % obyvatelstva a v zemi zavládl mír. To pro podmínky 21. století asi není možné. Britové korumpovali náčelníky v Afghánistánu, kupovali si je. Třetí možnost zatím vyzkoušena nebyla, ale je to veliká šance pro mezinárodní společenství, to znamená, usměrnit tam hospodářskou pomoc tak - a Česká republika má na co navázat z minulosti - aby se zvedla úroveň života afghánského obyvatelstva.
Irák rovněž má velikou šanci a ta veliká šance spočívá v tom, aby mohla tato země využít svého potenciálu, potenciálu surovinového, potenciálu, který je dán tím, že v této oblasti mají nejlepší infrastrukturu, a také tím, že mají velmi dobře připravené kádry; ale do té míry, jak Irák, potenciálně velmi bohatá země, bude moci využívat svých zdrojů, bude šance pro Blízký východ, pro irácké obyvatelstvo i pro Západ růst, ale pokud budeme kráčet cestou, že se bude omezovat tato pomoc jenom na vojenské prostředky, budeme diskreditovat i úsilí Západu.
Osmdesát procent obyvatelstva Iráku je proti vojenské přítomnosti cizích jednotek na vlastním území. Osmdesát procent! Mohu tedy z tohoto místa říci, že kolega Koudelka má pravdu. Je kontraproduktivní, abychom se touto věcí zabývali v podobě vládního usnesení.
Chtěl bych říci, že v podrobné rozpravě navrhnu zamítnutí vládního návrhu. Je to v souladu nejen se stanoviskem KSČM, ale také se stanoviskem našich přátel z irácké komunistické strany, kteří právem oslavovali pád Saddáma Husajna, člověka, který je vraždil po stovkách a tisících, který jim znemožňoval normální lidskou existenci a nutil je, aby odešli do emigrace. Vzpomínám si, že místopředseda irácké vlády Tárik Azíz, jediný křesťan v irácké vládě, řekl, že jestliže iráčtí komunisté chtějí osvědčit své hrdinství, že jim dáme příležitost. A skutečně - naplňovali věznice, šli před popravčí čety a také se za složitých okolností dostávali do emigrace. Jsme povinni solidaritou této straně hrdinů, těch, kteří bojují za skutečně demokratický, sekulární a se Západem v míru žijící Irák.
Budeme také hlasovat, pokud bude dán alternativní návrh, pro všechna omezující ustanovení, pro taková ustanovení, která by spoutala pevnými předpisy mandát policejních jednotek. Domnívám se, že určitá část této sněmovny, vedená kolegou Nečasem, procitne teprve poté, kdyby měli zkušenost s tím, že ve válečných nebo poloválečných podmínkách chodí domů zinkové rakve. Myslím, že ani v podmínkách 21. století není možné vyloučit riziko pro ty, kteří v uniformách vstoupí na území cizího státu, a měli bychom z toho vycházet.
Jsem osobně přesvědčen, že tato sněmovna bude vycházet ve svém rozhodnutí z fakt, a nikoliv z nějakých vzdušných zámků. Ukázalo se, že vláda v případě Afghánistánu nás neinformovala objektivně, neinformovala nás objektivně ani v případě vyslání polní nemocnice do Iráku, zamlčovala nám některé skutečnosti, a samozřejmě toto snižuje důvěryhodnost vládního návrhu. Je čas, aby tato sněmovna začala plnit svoji funkci a kontrolovala činnost vlády, která příliš vychází vstříc snahám a ambicím svých protektorů v zahraničí.
***