(11.30 hodin)
(pokračuje Nečas)
Já bych očekával, a musím říci opět v určitém kontrastu proti včerejšímu jednání o Evropské unii, kdy pan předseda má pocit, že nepotřebuje znát názory a už vůbec nepotřebuje podporu demokratické opozice, že pan předseda vlády podle tohoto bude s demokratickou opozicí vyjednávat. Jenomže pan předseda vlády se chová tak, jako kdyby v této sněmovně měl pro toto usnesení nikoliv pouze 101, ale nejméně 151 hlasů. Chtěl bych ujistit pana předsedu vlády, že se mýlí, že nemá 151 hlasů, a že dokonce nemá ani 101 hlasů.
Znovu opakuji - já od něho očekávám alespoň to minimum, že se bude jasně distancovat od slov pana poslance Koudelky, že řekne, že vláda a nejsilnější vládní strana stojí za tímto materiálem a že v zájmu České republiky, v zájmu její pověsti žádá demokratickou opozici o podporu tohoto návrhu. Jinak jsem přesvědčen o tom, že bychom nemohli pokračovat v tomto jednání dál, protože by to nastolovalo velmi divné poměry v Poslanecké sněmovně, kdy si dovoluje část vládní koalice vystupovat jako opozice vůči vlastní vládě a vláda by byla podporována nejsilnější opoziční stranou. To jsou nenormální poměry a my je nehodláme nastolovat a nehodláme se podobných věcí zúčastňovat. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Nyní má slovo pan poslanec Ransdorf, připraví se pan poslanec Václav Exner.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, debata o působení Armády České republiky v zahraničí se kupodivu zvrhla v úplně něco jiného - do diskuse o tom, jaké jsou normální nebo nenormální politické poměry v naší zemi. Já si myslím, že demokratická strana, ať má jakoukoliv programovou orientaci, není a nemůže být monolit, protože v každé straně probíhá názorová diskuse, pokud je to živá strana, pokud tato strana chce reflektovat reálné problémy doby, ve které žijeme. A jestliže někdo volá po tom, aby strany v parlamentu byly monolitem, pak by ustanovení, že poslanec vykonává svůj mandát osobně a nezastupitelně v souladu se svým svědomím, bylo prázdnou frází, protože kdyby strany byly monolit, jako chce kolega Nečas, pak by stačilo, aby se sešla pouze nejužší reprezentace, šéfové stran, a poslušně jako automaty by to zbytek poslanců odhlasoval. Myslím si, že tyto doby prostě nemohou nastat, a je to tak dobře, že opravdu každý v této sněmovně, aspoň doufám, hlasuje v souladu se svým přesvědčením, s programem, který tu reprezentuje, v souladu s názorem voličů, které zastupuje v této sněmovně.
Myslím si, že jedna z důležitých věcí je to, že naši občané většinově nesouhlasili s válkou v Iráku, naši občané nesouhlasili s nasazením síly v této oblasti a chápou, že odtud může vzejít hrozba pro světový mír a stabilitu.
Jsem přesvědčen, že zdůvodnění, které bylo spojováno s nasazením spojeneckých sil v Iráku, že se ukázalo jako nepravdivé. Tvrdilo se, že toto nasazení, tato vojenská akce má znamenat likvidaci ohniska terorismu. Jaký je výsledek? Ve skutečnosti Irák se stal eldorádem, rájem teroristů a islámských fundamentalistů. V minulosti tam byl sice tvrdý a brutální sekulární režim, ale bylo vyloučeno, aby tito lidé měli vliv na politiku, aby měli vliv v této společnosti. Toto bylo pro ně zapovězené území. Dnes jsou tam tisíce fundamentalistů, kteří vykonávají teroristickou činnost, a spojenecké síly si s nimi nevědí rady. Čili výsledek vojenské akce těchto sil Spojených států a Velké Británie je opačný, než bylo deklarováno. Tvrdilo se nám také, že jde o to, zabránit použití zbraní hromadného ničení. Padala různá slova, ministři této vlády také říkali, že mají důkazy a že vědí, že Irák takové zbraně má. Nikdo nedokázal následně, přestože měly plnou kontrolu území spojenecké síly, že by takové zbraně existovaly. Jeden z povolaných lidí Scott Ritter, který byl voličem republikánů, voličem prezidenta Bushe, napsal dokonce celou knížku, která argumentačně prokazuje, že toto podezření, že by Irák měl zbraně hromadného ničení, že se nezakládalo na žádné fakticitě.
Myslím si, že je možné i pokračovat v této argumentaci dál. Mluvilo se o tom, že prý jde Spojeným státům o demokratické přeformování celé oblasti Blízkého východu. Realita je jiná. Spojené státy stupňují tlak na další země v této oblasti. Sýrie čelí hrozbě sankcí, a přitom se jedná o sekulární stát, kde žádný islámský fundamentalismus v podstatě nemá oporu. Myslím si, že podobná politika může zvýšit riziko pro světový mír a vytvořit další ohniska podobných extremistických sil v oblasti Blízkého východu.
Pokud jde o Irák, myslím si, že se stal obětí kruté logiky reálpolitických vztahů. USA a řada dalších západních zemích podporovaly Saddáma Husajna, přestože věděly, jaký je, prostě proto, že byl protiváhou proti režimu Chomejního v Íránu. Vyzbrojovaly ho, financovaly ho, sháněly mu úvěry a trpěly, aby byl financován i z pochybných zdrojů v době této války s Íránem, ve které padlo milion lidí, protože vlastně šlo o to, aby byla zadržena hrozba z Teheránu. Poté, když skončila válka s Íránem, se dramaticky změnila situace. Najednou tu byl stát, který měl volné ruce, měl čtvrtou nejsilnější armádu na světě a ta mohla sehrát významnou roli v tomto regionu. A byla to potenciální hrozba, jak se někteří domnívali, pro stát Izrael. A tak to byl jeden z důvodů kromě toho, aby se USA dostaly vojensky a politicky a ekonomicky do tohoto regionu, proč došlo k válce v Perském zálivu.
Dodnes vlastně víme velmi málo o tom, co se stalo kolem April Gillespie, která byla americkou velvyslankyní v Bagdádu. Její rozhovor je zmapován se Saddámem Husajnem, a ten byl vlastně bezprostředním impulsem pro akci iráckých sil v Kuvajtu. V podstatě došlo k tomu, že Irák byl posunut, vmanipulován do této akce, která byla v rozporu s mezinárodním právem, a to se stalo záminkou pro to, aby USA se napevno usadily v tomto regionu.
Irák je země, která má druhé největší zásoby ropy na světě. 112 miliard barelů registrovaných zásob. Všichni vědí, o co jde, že v případě války v Perském zálivu, první i druhé, jde o ropu, jde o kontrolu této ropné oblasti. A připomínám, že v roce 2001, v květnu, byla přijata národní energetická strategie Spojených států, půl roku před událostmi 11. září 2001, a v této národní energetické strategii USA, která je k dispozici na internetu a každý se na ni může podívat, tak je kladen důraz na to, že do roku 2020 se musí zvýšit o 60 % dovoz ropy ze zahraničí, a to znamená i kontrolu klíčových území a samozřejmě Irák patří mezi ně.
***