(18.00 hodin)
Poslanec Pavel Svoboda: Vážený pane předsedající, dámy a pánové. Jelikož se už o tomto tématu bavíme v poslední době potřetí, omezím se jen na několik málo poznámek na okraj bruselského summitu, který skončil tento víkend.
1. Shoduji se s ostatními kolegy, že opravdu bruselský neúspěch neznamená žádnou tragédii, žádnou tragédii pro Evropskou unii, a už vůbec neznamená tragédii pro Českou republiku. Je třeba v této souvislosti uklidnit českou veřejnost, že platí všechny dosavadní smlouvy včetně té z Nice, podle které Česká republika má právo na evropského komisaře a bude mít svého evropského komisaře, bude mít 24 poslanců v Evropském parlamentu a při rozhodování v radách bude disponovat 12 hlasy a bude mít také jako ostatní členové právo žádat, aby rozhodnutí bylo přijato nejen většinou hlasů, ale aby tyto hlasy představovaly současně 62 % obyvatel Evropské unie. Rozhodování jednomyslností zůstává v platnosti mimo jiné v tzv. sporných oblastech, jako je oblast financí a daňové politiky. To všechno platí alespoň do té doby, než to změní nějaký další vrcholný summit Evropské unie.
2. K "vícerychlostní" Evropě. Já sám jsem tady ve svém prvním vystoupení u příležitostí první debaty ohledně evropské ústavy vyjádřil možná největší obavu z textu ústavní smlouvy ohledně tzv. strukturované spolupráce. Ano, já si myslím, že formulace strukturované spolupráce v textu ústavní smlouvy umožňuje to, aby Evropská unie - uvědomuji si určité nebezpečí, ke kterému by mohlo vést to, že by Evropská unie byla atomizována, rozparcelována na více či méně spolupracující entity, ale na bruselském summitu nešlo o tento problém. Na bruselském summitu šlo o to, že drtivá většina zemí byla připravena pokračovat a prohloubit evropskou integraci, byť jenom o ten maličký kousek, který naznačuje evropská ústava, a několik málo zemí, chcete-li jedna země, si toto prohloubení nepřála. Já sám si myslím, že není ve státním zájmu České republiky, aby tato praxe pokračovala.
Pokud tady bylo zmiňováno - protože je jasné, že řeč je o Polsku - že se u Varšavy bojovalo také za Prahu, já tuto formulaci naprosto odmítám a chci jednoznačně říci, a všichni to víme, vědí to koneckonců i kolegové z ODS, že u Varšavy se bojovalo hlavně za Varšavu. Já sám jsem zvědav na pozici Varšavy, Polska, na pokračování této Mezivládní konference nebo na dalším summitu v příštím roce, možná v příštím půlroce, jak postupně a za jakou cenu bude Varšava z těchto svých bojových pozic couvat. O tomto vycouvání jsem naprosto přesvědčen.
3. Mýty, že bez ústavy to nejde, a reakce některých kolegů, že naopak bez té ústavy to půjde velmi snadno. Otázka přece nestojí tak, že to bez ústavy jde, nebo nejde. Otázka je, jestli s ústavou to jde lépe, než to šlo bez ústavy, jestli to jde kvalitativně lépe. Koneckonců bez eura by to v Evropské unii šlo také, šlo by to i bez schengenského systému, přesto obě tyto instituce, zavedení eura i zavedení schengenského systému, umožňují fungování Evropské unie lépe a efektivněji, a jsem přesvědčen o tom, že tvůrcům evropské ústavy šlo také o to, aby i při rozšířeném počtu zemí na 25 Evropská unie fungovala lépe. Takže otázka nestojí tak, že to bez ní jde, nebo nejde. Jak to bez ní jde, to je ta hlavní otázka.
4. K demontáži NATO, která tady byla zmiňována v kontraproduktu k rodící se evropské obranné politice. Chtěl bych upozornit, že kolegové z ODS, kteří to zmiňovali, si velmi dobře uvědomují, že první zemí, která navrhla diskutovat o evropské obranné politice, byla Velká Británie. Já rozhodně nepodezírám Velkou Británii z toho, že by chtěla demontovat NATO. Koneckonců Velká Británie je známa jako největší spojenec USA v Evropské unii a jsem naprosto přesvědčen, že Velká Británie by proti USA, proti zájmům USA, v Evropské unii nikdy nešla, protože by to koneckonců šlo i proti zájmům samotné Velké Británie; takže nemám žádnou obavu, že by fungování evropské obranné politiky, chcete-li vytvoření evropské armády, vedlo k tomu, že by bylo postupně demontováno NATO. A koneckonců ani takový kritik některých amerických postupů, jako je Francie, toto nikdy ani explicitně, ani implicitně nezmínila.
5. Ke smlouvě z Nice - líbí se mi tady, jak kolegové obhajují smlouvu z Nice, jak je to něco, co je dokonalé, perfektní. Já sám si vzpomínám, že v minulém volebním období to byli kolegové z ODS, kteří při uzavírání smlouvy z Nice vedli tvrdou, nesmlouvavou kampaň proti smlouvě z Nice. ODS byla proti smlouvě z Nice a líbí se mi, že se stejným zaujetím, jako tehdy, před třemi čtyřmi lety, byla proti smlouvě z Nice, dnes tuto smlouvu hájí.
6. Co má vlastně udělat Poslanecká sněmovna, pokud už potřetí projednává bod, který se jmenuje "Mezivládní konference a pozice vlády na Mezivládní konferenci"? Já si myslím, že pozice české vlády, kterou jsme tady v Poslanecké sněmovně už dvakrát a dnes potřetí diskutovali, je jasná; byla zřetelně formulována i na Mezivládní konferenci. Myslím, že ta pozice je zcela v souladu se státními zájmy České republiky. O tom jsem přesvědčen. Česká vláda by možná měla na dalším summitu, který se bude ústavní smlouvou zabývat, vystupovat úplně stejným způsobem, jako vystupovala doposud, a doufám, že to povede k úspěchu celé Mezivládní konference.
Nebudu navrhovat žádné usnesení, protože mám pocit, že mandát vlády na další jednání, pokud ho nezruší nějaké další usnesení, je jasný, je zřetelný, byl schválen jasnou většinou v Poslanecké sněmovně, tím pádem platí. A jsem přesvědčen, že tento mandát, který jsme vládě České republiky v Poslanecké sněmovně dali, je mandátem správným. Děkuji. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Pavlu Svobodovi. Jako předposlední v této části rozpravy, kdo je přihlášen písemně, vystoupí ministr zahraničních věcí a místopředseda vlády Cyril Svoboda.
Místopředseda vlády a ministr zahraničí ČR Cyril Svoboda: Vážený pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, skutečně budu velmi stručný, ale na některé věci musím reagovat.
1. Navrhovaná ústava zlepšuje pozici České republiky. Je pro to také jednoduchý argument. Stávající právní úprava, smlouva z Nice, dává každé zemi jistou váhu hlasů, a nová smlouva, která je předmětem našeho jednání, dává pro rozhodnutí dvě kritéria, totiž počet států a počet občanů. To znamená, že i velké státy musejí získat pro své rozhodnutí partnerství dalších zemí. Tedy to je pojistka proti zemím lidnatým a dává to nutnost, aby se země pokud možno dohodly v co nejširším možném měřítku. Proto také vláda má ve svém mandátu úsilí o tzv. paritu, aby zkrátka byl zapotřebí k dohodě co největší počet států, který reprezentuje také úměrný počet obyvatelstva počtu tohoto státu, to znamená třeba polovina států, která reprezentuje polovinu obyvatel. Tedy dvě kritéria posilují roli malých a středních států. To je jasný důkaz a není možné toto nějakým způsobem zpochybnit, že by navrhovaná ústava jakýmkoliv způsobem zhoršovala pozici České republiky, pokud jde o tuto váhu hlasů.
2. Tady se glorifikuje Polsko. Je zajímavé, že nikdo nezmínil Španělsko, protože Španělsko chtělo totéž co Polsko. Nikdo neřekl, že se v Madridu bojuje o Prahu, protože ten spor byl o váhu hlasů. Polsko a Španělsko mají váhu 27 hlasů oproti Německu, které má 29 hlasů, ačkoliv Německo má 80 mil. obyvatel, Polsko má 40 mil. obyvatel a Španělsko má 40 mil. obyvatel. Námitka Německa byla, že když tyto dvě země se dají dohromady, tak dají dohromady 54 hlasů proti 29 hlasům Německa, které reprezentuje stejný počet obyvatel.
***