(17.50 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Kdo prostě do těch jednání jde s tím, že se bezohledně dere vpřed, ten celý ten proces může torpédovat. A mně připadá, že pokud děláme bilanci nad tím, co se odehrálo v Bruselu, že je třeba říci, že česká politická reprezentace zaujala postoj, který neodpovídá té socialistické minulosti, která nás právě neučila vytváření důvěry a kompromisu. A v tom si myslím, že je třeba to chování ocenit.
Já nepřijímám také to, když se tady argumentuje pasáží z usnesení strany CDU-CSU a neřekne se, že tato strana podporuje další proces integrace, i dokonce ústavní smlouvu. Že i když to usnesení, které tu bylo citováno, bylo přijato, pak to nebylo proti tomu, aby se v Bruselu došlo k dohodě. V tom je také odtržení od toho, jak vypadá dnes ta evropská diskuse.
A já tedy opakuji, že když dnes děláme bilanci, pak za sebe musím říci, že jsem rád, že česká politická reprezentace naznačila, že i postkomunistická země je schopna být součástí evropského dialogu. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu předsedovi Lubomíru Zaorálkovi. Hovořit bude místopředseda sněmovny Vojtěch Filip, připraví se pan poslanec Pavel Svoboda.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, pane premiére, členové vlády, paní a pánové, budu poměrně stručný, protože řada věcí byla řečena. Některé věci však, které tu zazněly, nemohou být zcela pravdivé, nebo se neopírají o skutečný vývoj evropské integrace.
Například teze, která tady byla přednesena nejméně dvakrát, byla vedena ve snaze, jako kdyby celá militarizace evropského projektu byla na úkor Severoatlantické aliance, jako by byla protiamerická. Já si nemyslím, že to je pravda.
Pokud jde o militarizaci Evropy, já s ní bytostně nesouhlasím, i když si myslím, že je potřeba, aby Evropská unie vytvářela vlastní bezpečnostní systém. To totiž není o vojácích na cizím území, to je o bezpečnosti Evropy jako celku. Tato militarizace však neprobíhá na úkor paktu NATO nebo na úkor celých transatlantických vazeb, ona probíhá na úkor sociálního systému v Evropě. Kdyby tak neprobíhala, nebylo by tolik problémů v sousedním Rakousku, ve Francii a nebylo by už 14 dní dennodenních demonstrací v Berlíně a v jiných německých městech. Prostě tato militarizace, se kterou bytostně nesouhlasím, probíhá na úkor sociálního systému, a musel bych se vrátit k tomu, čemu říkal kolega Ransdorf "socializace evropského projektu".
Nyní druhá věc, o které si myslím, že stojí za to se zmínit v tuto chvíli po neúspěchu jednání v Bruselu o evropské smlouvě. Jsem přesvědčen o tom, že nejde ani tak o velké a malé státy, o postavení těch států, které jsou spíše střední a mají svým způsobem co říci do celkového evropského projektu. Jde o to, že nemá smysl podceňovat jakýkoli zájem kteréhokoli státu, byť sebemenšího - když si mám vybrat na počet obyvatel a území, tak Malty - v Evropské unii, protože i tento zájem může být v průběhu vývoje Evropy poměrně dramatizován. A všichni, kdo se skutečně evropskou ústavou - nebo Smlouvou zakládající ústavu pro Evropu - zabývají, vědí, o čem mluvím; stejně tak o tom vědí ti, kteří uvažují spíše ve vojensko-politických rovinách.
A nyní myslím, že nastala ta chvíle, o které nemělo smysl mluvit po skončení jednání Konventu, protože tady byl na konci text, který měl být projednán a který se nebral v úvahu přesto, že jsme od července upozorňovali na to z pohledu politické strany, která se hlásí ke sjednocené evropské levici - že výsledek Konventu nemůže mít dobrého přijetí v rámci jednání jak Mezivládní konference, tak v samotném rozhodnutí při případné ratifikaci takové smlouvy.
Já jsem přesvědčen, že výsledek Konventu byl maximalistický. Výsledek Konventu totiž zahrnoval ony čtyři součásti, které svým způsobem překonaly určitý vývoj a zahrnovaly v sobě jak minulost, tak jakési nasměrování, které neodpovídalo ani výsledku projednání mezi jednotlivými státy. Když se na ty části ústavy podíváme, tak zjišťujeme, že je nesmyslné, abychom celou Amsterodamskou smlouvu, která musí být velmi flexibilní, přijímali ústavním způsobem. Tyto jednotlivé politiky zahrnuté v Amsterodamské smlouvě se budou muset měnit kdykoli v průběhu roků, dokonce budou muset být změněny i v průběhu těch účetních období, která v Evropské unii probíhají. Bylo tomu tak při projednávání jednotlivých kapitol, bylo tomu tak při samotném zakotvení jednotlivých politik v rámci Amsterodamské smlouvy.
Druhá věc, která je podle mého soudu zbytečně komplikující v evropské ústavě, je otázka celé Listiny základních práv a svobod. Dovolte mi vyjádřit podiv nad tím, že jednotliví politici zasedající v Konventu se do něčeho takového pustili. Ptám se, jestli má smysl přijímat zvláštní ústavní listinu pro Evropskou unii, když žádný z 25 států neudělal výhradu proti Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech a také žádný z 25 zúčastněných států neudělal výhradu proti Mezinárodnímu paktu o sociálních, kulturních a hospodářských právech, které jsou na mezinárodní úrovni přijaty. Snad u těch hospodářských práv udělala výjimku Velká Británie, ale ta nakonec nejsou součástí evropské listiny.
Pokud si Konvent tento cíl dal, pak věděl dopředu, že vede ke krachu, protože je zbytečné přijímat takovou listinu, která se stává zbytečně kontroverzní, ve chvíli, kdy jednotlivé státy jsou dlouhou, ale opravdu dlouhou dobu vázány mnohem širším projektem mezinárodních úmluv, které přijaly v rámci Organizace spojených národů.
Jsem přesvědčen, že pokud by česká politická reprezentace - ať jde o současnou vládní koalici, anebo ať jde o politickou reprezentaci, do které vládní koalice zapojí opozici - bude projednávat evropskou ústavu nebo návrh Smlouvy zakládající ústavu pro Evropu v té části prvé a v části čtvrté - to znamená to, abychom si vyjasnili, jaké ústavní principy chceme, aby ovládaly naší pětadvacítku zemí a případně další země, a vytvořili si mechanismus rozhodování, to znamená jenom čtvrtou část; pak je mnohem větší naděje na přijetí takového dokumentu a přijetí takové mezinárodní smlouvy. A tedy na vytvoření toho, čemu říkáme evropská ústava. Potom bych mohl přijmout argumenty kolegy Holáně, že lidé očekávali, že politici přijmou evropskou ústavu. Někdy totiž platí, že je potřeba, abychom lidem splnili jejich přání, aby rychle přišli na to, jak špatné přání to bylo.
A já si myslím, že bylo odpovědností jednotlivých politických reprezentací, aby takový text, který byl svým způsobem pro ústavní orgány nepřijatelný, nebyl přijat, abychom byli schopni začít jednat znovu, nelekli se toho jednoho prohraného souboje, nebo chcete-li boje, a bojovali dál až do chvíle, kdy se opravdu jednotliví občané jednotlivých států budou cítit součástí sjednocené Evropy. Do té doby povedeme jistě drobné souboje, drobné války, ale podle mého soudu do té doby je třeba bojovat o důstojný, ale skutečně důstojný život všech, kteří mají zájem na skutečném budování rovnoprávných vztahů mezi občany a mezi státy.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane kolego. Zatím písemně posledním přihlášeným do rozpravy je pak kolega Pavel Svoboda, který má slovo.
***