(17.20 hodin)
(pokračuje Ouzký)
Takže tedy - proč Francie má mít takové výsadní postavení?
A po tom všem bychom si nyní mohli říci: "Dobře, a tedy jak dále?" To, co se stalo o tomto víkendu, je jeden krok, myslím si, že je to krok významný a že je to význačný signál nejenom pro nás a pro naši politickou reprezentaci, ale pro všechny přistupující země i pro země členské. Já si myslím, že na naší domácí politické scéně už bychom si jednou měli přiznat, že obhajoba národních zájmů není neslušný termín a není to neslušné slovo, a kdokoliv s ním začne operovat, je okamžitě označen za nějakého zpátečníka či extrémního nacionalistu. Myslím, že by se mělo stát standardní výbavou slovníku naší reprezentace a nás všech, protože víme, že podle tohoto principu se skutečně postupuje v celé Evropě. Jestliže o obhajobě národních zájmů může kancléř Schröder hovořit opakovaně před Němci ve svých vystoupeních a říkat, co je národním zájmem Spolkové republiky v rozšířené Evropské unii, kolik je to bude stát a jakým způsobem musí Německo strategicky postupovat, tak nevím, proč bychom se toho měli bát my.
Dále si myslím, že bychom měli trvat na podmínkách schválených smlouvou z Nice, protože, jak už zde několikrát zaznělo, umožňují plně rozšíření Evropské unie, umožňují plně fungování Evropské unie a jednoznačně tam byly předjednány podmínky lepší a kvalitnější pro Českou republiku nežli jsou ty, které byly navrženy Konventem v ústavní smlouvě.
Minule zde kolega Fajmon hovořil o vytváření koalic a hovořil zde o tom, na které koalice my dosáhneme. Já myslím, že úkolem naší reprezentace a i nás v Evropském parlamentu bude vytváření takzvaných ad hoc koalic, že se nemůžeme spolehnout na nějaké konkrétní stabilní uskupení, ve kterém bychom se mohli pevně ukotvit a říkat si "ano, to je ten náš základ a tady ta skupina bude bojovat tvrdě i za zájmy České republiky". Budeme zřejmě postaveni před úkol před každým jednotlivým krokem se snažit vytvořit skutečně koalici okamžitou.
Myslím si, že bychom měli odmítnout ústavní smlouvu, tak jak je postavena, že by to mělo být úkolem naší reprezentace i z těch důvodů, které jsem nastínil, protože jediným možným cílem přikývnutí na ústavní smlouvu je maximálně možným způsobem se přiblížit podmínkám, které již byly dohodnuty v Nice.
Na závěr věc, jak se říká, poslední, ale poslední nikoliv významem. Myslím si, že první a nejdůležitější je, že naše politická reprezentace by měla obhajovat a vysvětlovat každý krok, který činí, a to nejen před touto sněmovnou a před opozicí, ale hlavně před občany naší země.
Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Ouzkému. Hovořit bude pan poslanec Miloslav Ransdorf a připraví se pan poslanec Zdeněk Jičínský.
S faktickou poznámkou pan poslanec Vilém Holáň.
Poslanec Vilém Holáň: Já to nedělám ani příliš často, ani příliš rád, ale musím se trochu ohradit. Já jsem to řekl jinak, než jak to interpretoval kolega Ouzký. Nechci zdržovat, ať se kolega Ouzký podívá do stenozáznamu, kterýž bývá velmi rychle připraven. Ale říkám to snad jenom spíš proto, že je to takový nástroj ODS. ODS si namaluje nějakého čerta na zeď, napíše tam superstát, a teď proti tomu úspěšně bojuje. A třeba to i porazí. Tady je možná právě ta nevýhoda, že ta ústava opravdu nebyla přijata, protože tam je hned v tom prvním či druhém paragrafu napsáno, že je to unie občanů a států. Občanů a států, žádný superstát.
To je jako příklad toho, jak se dá poměrně snadno manipulovat, když vytýkám něco jiného, než bylo opravdu řečeno. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Holáňovi. Hovořit bude pan poslanec Ransdorf.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Dámy a pánové, myslím, že vůbec není třeba dramatizovat to, co se stalo o víkendu. Není to ani věc určená k jásotu a oslavám, ani k nějakým úšklebkům ironickým, ani k tomu, abychom nad tím naříkali. Je to prostě provozní nehoda, významná provozní nehoda, ale je to asi tak, jako kdyby se někomu v pivovaře - to je povolání, které je nám blízké v České republice - nepovedla várka piva, tak přece kvůli tomu nezatratíme značku, kterou máme rádi a které si vážíme. Myslím si, že je to i v tomto případě.
Pokud jde o neúspěchy v evropském integračním procesu, jsme na to zvyklí v Evropě už dávno. Vezměte si třeba projekt Aristida Brianda Panevropy, který ve 30. letech vzrušoval novináře tak jako dnes ten evropský integrační proces. Nepovedlo se a to neznamená, že idea Panevropy nebyla racionální, ale nebyly pro ni prostě příznivé politické podmínky.
To, co mě překvapilo v projevu kolegy Nečase, je to, že jeho projev nepostrádal gottwaldovskou inspiraci, protože když se v 30. letech hovořilo o španělské občanské válce, tak v našich podmínkách to byl právě Klement Gottwald, který hovořil o tom, že u Madridu se bojuje za Prahu. Nyní jsme se dověděli, že ve Varšavě se bojuje i o Prahu, a já si myslím, že v tom případě by naše věc na tom byla velmi špatně, pokud by se ve Varšavě bojovalo o nás.
Jenom připomenu takové věci. Polské dějiny jsou bohaté na legendy, jak to popisoval historik Milan Hübl, který analyzoval český a polský národní mýtus. Je fakt, že jedna z legend je, jak polské šavle zachránily Evropu, jak o tom píše pan Sienkiewicz, a skutečnost je poněkud jiná. Je fakt, že žádný stát ve střední Evropě nevedl tak servilní politiku vůči Vysoké portě jako právě Polsko. Když se to Žunkiewski (?) pokusil změnit, byla výsledkem vojenská katastrofa. Nijak heroické a nenápadné Čechy posílaly peníze a vojáky na tureckou frontu a dokonce až ze tří čtvrtin v klíčových dobách byly placeny výdaje na turecké války z našich peněz, aniž by naši romanopisci si toho nějak všimli.
Ale já si myslím, že je třeba vědět, i kam to polské hájení Evropy vedlo, když šlechtická republika stála na liberum veto, když řekl jediný - tak jako teď nám to předvedl - nie pozwalam, tak se vlastně dohoda zhroutila a skončilo to trojdělením Polska. Doufejme, že evropský projekt neskončí podobně. Myslím si, že je třeba stát na zemi, neoddávat se romantickým fantaziím a také nespoléhat na solidární chování Poláků, jako to činí někteří, protože dokud spoléhali na to, že by mohli mít privilegované postavení v evropském integračním procesu, jak to bylo založeno v tzv. výmarském trojúhelníku; na své sousedy ve střední Evropě se vůbec, ale vůbec neohlíželi.
Na druhé straně bych chtěl říci, že mně a mé straně nevyhovuje idea vícerychlostní Evropy, i kdyby to byla dvourychlostní Evropa. Jak se zdá, zapomněli Němci na své zkušenosti z druhé světové války, kdy zásada byla, že rychlost konvoje určuje právě ta nejpomalejší loď, jinak že celý konvoj skončí špatně. Myslím si, že to je třeba respektovat i zde, snažit se, aby se zvýšil výkon té poslední lodi, aby měla vyšší rychlost a celý konvoj mohl rychleji kupředu. Rozdělovat Evropu je špatně a myslím si, že ať už to nazveme myšlenkou vícerychlostní Evropy, jak o tom hovořil už kdysi prezident Mitterrand ve Francii a teď zde to zaznělo v projevech francouzských a německých představitelů, nebo budeme mluvit o flexibilním členství, jak s touto myšlenkou přišel kdysi dánský premiér Rasmussen, tak v každém případě to je špatně. My se domníváme, že štěpení evropského prostoru na tvrdé jádro, jak to budeme nazývat, a periferii je špatná myšlenka. Ještě horší by bylo, kdyby někdo začal mluvit o zdravém jádru. Sice někteří by mohli být potěšeni narážkou na filozofii Tomáše Akvinského, který má učení o tzv. pars sana, o zdravé části. Tím vlastně předejmul Leninovu koncepci avantgardní strany, ale nicméně pro účely evropské integrace je to idea nikterak produktivní.
***