(17.10 hodin)
(pokračuje Holáň)
Chyběla také dobrá vůle k tomuto řešení. Bez špetky dobré vůle se nedá najít společný průnik národních zájmů, stejně jako se nedá najít největší společný dělitel prvočísel, který by byl větší než jednička.
Byl bych rád, kdyby Česká republika byla vždy tím, kdo si velikost a hloubku základní evropské myšlenky bude uvědomovat a bude se podle toho také chovat. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Vilému Holáňovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Miroslav Ouzký. Připraví se pan poslanec Miloslav Ransdorf.
Poslanec Miroslav Ouzký: Děkuji, pane předsedající. Vážená vládo, kolegyně, kolegové, po mém předřečníkovi je mé vystoupení poněkud komplikovanější, ale budu se usilovně snažit nereagovat na jeho vystoupení a nevymezovat se příliš proti němu.
Mnohokrát tady zaznělo to, zdali to, co se událo v Bruselu o tomto víkendu, je krach či neúspěch. A z několika vystoupení, a to jak ze strany mých předřečníků z ODS, tak ze strany vlády, zaznělo dementování toho neúspěchu, jeho vetování. Ale nevím, jestli jsme si všimli, že pro každého z jiných důvodů. A to bychom si měli říci.
Pan ministr zahraničí říká "není to neúspěch, jede se dál, integrace bude pokračovat, ústavní smlouva dále leží na stole, nebude se měnit, a stejně bude přijata"… (Ministr zahraničí protestuje.) Omlouvám se, zezadu mě pan ministr opravuje, abych mu nevkládal do úst slova, která neřekl. Tedy ústavní smlouva leží na stole a dál se bude pokračovat v jednání o této ústavě.
Ze strany mých předřečníků z ODS zazněla asi tato slova: Ano, myslíme si, že se nejedná o žádnou katastrofu, není to neúspěch, pouze by si Evropská unie měla jasně říci, že zde máme smlouvu z Nice a můžeme dále fungovat na jejím principu, nemusíme se nyní žádnou ústavou zabývat.
Já přece jenom neodolám, abych aspoň krátce nereagoval na pana poslance Holáně, který zde řekl, že většina občanů u nás i jinde ve světě touží po přijetí evropské ústavy, že to vidí jako cíl našeho směřování. Já se přiznám, že buďto každý z nás žije v nějakém jiném světě - já jsem se ještě nesetkal ani s jediným člověkem, kterého když se mě ptá, co se změní po vstupu do Evropské unie, jaké to pro nás bude mít konkrétní dopady, by zajímalo, zdali bude existovat pouze ústava česká, či nad ní bude existovat ještě jakási superústava evropského superstátu. Spousta lidí se zajímá o to, jestli zmizí fronty na hranicích, jestli budou potřebovat pas, jak rychle se prolomí schengenské hranice, jaké to bude mít dopady případně v dotační politice do regionů, jestli to bude mít nějaký vliv na zlepšení příhraniční spolupráce. Ale nikdy jsem neslyšel ani jediného voliče, a věřte mi, že Evropa se stává mým tématem číslo jedna, že by se někdo zajímal o evropskou ústavu jako takovou a že by si ji někdo dokonce a priori přál. To si prosím pojďme ujasnit. Možná, že žiji v jiném světě.
Jinak zazněla slova o nutnosti další integrace. Některá z nich - doufám, že mi můj pan předřečník odpustí - mi ale připomněla doby dávno minulé. O tom, jak je potřeba scelovat, jak je potřeba kolektivizovat, jak je potřeba spojovat se ve větší celky, abychom obstáli v nějakém celosvětovém boji. Já si myslím, že to není podstatou evropské integrace.
Všichni víme, na čem současná Evropa původně byla založena. Když se trochu vrátíme k historii vzniku ústavní smlouvy, tak připusťme, že na začátku byl bohulibý úmysl - zjednodušit složitý systém jednotlivých smluv a mezivládních dohod na jeden jediný smluvní základ. Přiznám se, že i to znělo pro mě zpočátku velmi lákavě. Říkal jsem si - jestliže Evropa bude schopna se vrátit ke svým původním čtyřem svobodám, zjednodušit celý ten smluvní systém a vrátit se k tomu fundamentu, k té podstatě, tak to jistě může každému, nejen liberálně smýšlejícímu, ale i konzervativnímu politikovi velmi lahodit. Představoval jsem si, že bude zaveden jednoduchý systém, který já nazývám - a v českém právním řádu bych si ho tak jednoduše přestavoval - systémem typu "daně se snižují a zpívat se smí". A to nám stačí, na základě tohoto můžeme dále spolupracovat.
Bohužel během práce Konventu došlo dle mého soudu k jasnému překročení mandátu toho Konventu. Můžeme se jenom dohadovat, jestli překročení tohoto mandátu bylo způsobeno ambicemi předsedajícího francouzského exprezidenta, či zdali se jednalo o jasné velmocenské zadání, které už na začátku bylo dáno, pouze jsme ho někteří nepostřehli. Nebo jestli to je prostý Murphyho zákon, který působí vždy a všude, ale v to bych příliš nevěřil.
Bylo v podstatě navrženo založení superstátu a víme, a přiznejme si, že smlouva používá pojmy, které mezinárodním institucím nepatří a které dosud byly vnímány jednoznačně jako atributy státu, a nikoli jako atributy mezinárodní organizace.
Já jsem ve čtvrtek minulý týden seděl na zasedání politického výboru Rady Evropy v Paříži a tam se začal projednávat materiál, který se jmenuje Jedna Evropa, a tento materiál uvažuje v intencích: Ano, máme zde v rámci velké Rady Evropy, 42 zemí, nového partnera, který, byť ještě není unitárním státem, se tak začíná chovat, a je načase vést debatu o tom, zdali by Evropskou unii v Radě Evropy neměla zastupovat jedna delegace, jedna reprezentace, zdali by tam nemělo být něco jako stálé zastoupení a stálá mise. Připusťme si - a to není výmysl můj a nikoho z ODS, to je výstup z této mezinárodní instituce a jejího politického výboru - že se začíná vést velmi seriózní debata, zdali nezačneme v rámci Evropy na Evropskou unii skutečně pohlížet jako na jakýsi superstát. Myslím si, že v současné době vést debatu o ztrátě či neztrátě státní suverenity by byla nejapná diskuse, myslím si, že tam není skutečně co řešit.
Dále bych se chtěl zastavit u velmocenského chování, které zde zmínili již někteří předřečníci. Nebudu opakovat slova, která zazněla ve vystoupení Petra Nečase, o chování tandemu Francie - Německo, o trvalém nátlaku na menší země. Kdo z vás měl někdy kontakt s touto institucí, tak ví, že jednání ve stylu Francie - Německo plus Belgie, Lucembursko a takzvané tvrdé jádro versus zbytek světa, zbytek Evropy, je velmi standardním krokem.
To, co zde bylo zmíněno a snad možná úplně pro každého ne dostatečně vysvětleno, to porušení Paktu stability, je myslím bezprecedentní příklad. Vy víte, že Francie a Německo v příštím roce již potřetí za sebou překročí v svém deficitu státního rozpočtu povolená tři procenta HDP a že je to jasně proti smlouvě Paktu stability. To snad samo o sobě nikoho nepřekvapilo. Ale to, že si tento mocný tandem prosadí a nechá si prohlasovat fakt, že se nic neděje a že nebude penalizován, je myslím věc velmi tristní. Bylo zde také zmíněno Portugalsko, pro které to musí být asi obrovské rozčarování, protože to je země, která na dodržování Paktu stability v minulosti velmi, velmi doplácela.
Jako další příklady, které zde nezazněly a které bychom si měli připomenout, je třeba francouzské veto na jakoukoli písemnou zmínku o závazku o reformování zemědělské politiky Evropské unie - zemědělské dotační politiky. Víme, že to trvale naráží na problém Francie. A kdyby se skutečně jednalo o nějakou záležitost "ano, pojďme se dohodnout, tady je jasný, převládající názor o tom, že tato politika je neudržitelná, pojďme s ní tedy nyní něco dělat", tak na to vždycky francouzští zástupci řeknou "ano, ale hlavně se k tomu nesmíme nikdy nějak zavázat a hlavně to nikde nesmí být smluvně podchyceno, protože je to pro nás nepřijatelné".
V případě Německa mi dovolte uvést příklad jejich takzvané výjimky na subvence, dotační politiku v oblasti bývalé NDR. To si myslím je věc, která si také zaslouží pozornost, která se také vymyká z jakýchkoli standardně přijatých pravidel.
Možná by se dalo říci, že je to politika toho, kdo to všechno platí. A ta by mi dokonce přišla logická, ale když se podíváme na to, kdo je jakým příjemcem dotací, tak se dá hovořit o Německu, že Německo je ten, kdo ekonomicky stojí za Evropskou unií, a že skutečně odvádí nejvíce. Ale už to nejde tvrdit o Francii.
***