(17.30 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
Mě zaujalo to, že pan premiér Špidla první den jednání se vyjádřil, že státy se rozdělily na tři skupiny - na ty, které chtějí rychlejší integraci, na ty, které chtějí status quo, a třetí skupina, kam podle jeho vyjádření jsme měli patřit i my, si myslí, že tento typ, integrace navrhovaný Francií a Německem, v současné fázi není únosný, není udržitelný, že ho prostě společenství nevstřebá. O to větší překvapení pro mne bylo, že na závěr jednání se přiklonil k myšlence dvourychlostní Evropy, že chceme tedy patřit k tomuto tvrdému nebo zdravému jádru.
Já osobně si myslím, že Evropská unie nemůže být byrokratický projekt, že pokud tedy nebude evropský projekt socializován, tak skončí špatně a bude celý proces vržen nazpátek.
To, co vlastně štěpí Evropu, co fragmentuje a segmentuje evropský prostor, jsou kritéria konvergence, jak byla kdysi založena už v Maastrichstské smlouvě. Logickým důsledkem je Pakt stability, a pokud tedy nebude evropský integrační proces založen na jiných základech, pak se nedočkáme pozitivních výsledků.
No, a chtěl bych říci, že je také nesprávné, jestliže tady zaznívá z úst představitelů vlády a třeba i samotného pana premiéra ztotožňování pozice ODS a Komunistické strany Čech a Moravy. To je neporozumění, dokonce bych řekl slovy klasika, hluboké nedorozumění. A řekl bych, že spíš, možná vědomě, možná intuitivně, ODS brání svou voličskou základnu, a to je klientela, klientela, která získala na neprůhledných poměrech doby privatizace. KSČM nemá tento zájem. KSČM není kladivo na federace, jako se osvědčila ODS v době rozbíjení Československa. A ani nehodláme tvrdit jako současný prezident Klaus - a slyšel jsem to z jeho úst mnohokrát - že máme v České republice specifické know-how, totiž jak rozpouštět měnové unie, a že Evropské unii nabídneme toto know-how, až projekt eura skončí.
My si myslíme, že euro není špatná myšlenka, protože Evropě by to dalo dodatečné zdroje, kdybychom měli právě možnost, aby se platby u ropy a plynu přenesly na euro. Myslíme si, že je to věc, která je pro další rozvoj evropského prostoru velice důležitá, abychom tu měli světovou měnu. A tento projekt samozřejmě má řadu úskalí, ale přejeme mu úspěch.
No, a já bych řekl ještě poslední poznámku. Jestliže si někteří dělají starost o to, jak dohnat Evropu, jaká procenta bychom mohli věnovat na urychlení růstu z našeho rozpočtu atd., samozřejmě je ještě méně nákladné řešení. Všechny ty, kteří transformovali naši ekonomiku a pokračují v tom, všechny ty od začátku 90. let, bychom mohli poslat jako své vyslance do evropských institucí. A jestliže tito lidé, kteří u nás provedli onen "ekonomický zázrak", by se ocitli v Bruselu, myslím si, že by to přineslo onen kýžený efekt. Pak bychom snadno Evropskou unii včetně jejích nejvyspělejších zemí dohnali. Možná i předehnali.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Ransdorfovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Zdeněk Jičínský, připraví se předseda sněmovny pan Lubomír Zaorálek.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, kolegyně a kolegové, už potřetí v poměrně krátké době hovoříme o problematice evropské integrace a vztahu České republiky k ní. Je dost pochopitelné, že z hlediska času tyto tři diskuse se liší. První byla nejobsáhlejší, dnešní bude zřejmě nejkratší, což je dáno tím, že se tady mnoho věcí, které byly řečeny v první rozpravě, opakuje. Už jsem to říkal v průběhu druhé rozpravy, a proto ani já nebudu říkat, co jsem uváděl jako argumenty ve prospěch politické integrace Evropy v době svého prvního vystoupení.
Říkám to proto, že někteří kolegové ODS opakují tyto věci a jenom zesílili argumentaci o hrozbě německo-francouzské hegemonie. Chci jim jenom znovu položit řečnickou otázku, kterou jsem formuloval ve svém prvním vystoupení - my se svého sousedství vzdáti nemůžeme, resp. nemůžeme je změnit - jestli z hlediska našeho vztahu k velkému sousedovi, kterým je nepochybně sjednocené Německo, je lepší, aby naše politika vůči tomuto velkému sousedovi se rozvíjela v rámci širšího evropského politického uskupení, anebo abychom vůči tomuto velkému sousedovi stáli izolovaní. Tato řečnická otázka tu je a myslím, že každý si na ni nějak bude odpovídat.
K tomu, jak hodnotit výsledky bruselské konference. Kolega Ransdorf o tom hovořil. Někteří kolegové se také vyslovovali, zda to je úspěch, prohra, nebo naopak pozitivum, kterým se získává čas na hlubší rozmýšlení.
Pokud by pokračování Mezivládní konference nevedlo k úspěchu, tak to samozřejmě pro další rozvoj Evropy bude nepříznivý jev. V minulém vystoupení jsem tady hovořil o takovém apelu významných evropských státníků, kteří svého času působili k tomu, aby se tu evropská integrace rozvíjela, a kteří svou výzvu nazvali "Renesance, nebo ztroskotání".
V tomto směru osud evropské integrace není dán. Ale kolegové za ODS, kteří říkají, že integrace nebo Evropská unie v pětadvaceti může stejně dobře fungovat, jako fungovalo Evropské společenství v šesti nebo potom v devíti nebo dvanácti anebo posléze v patnácti, tak to samozřejmě je něco, co jest ad demonstrandum. A je dost odpovědných znalců evropské politiky a fungování Evropské unie, ať už jsou z řad teoretiků, nebo analytiků, anebo z řad těch, kdo v rámci působení Evropské unie měli svůj díl, kteří upozorňují na to, že takto Evropská unie pětadvaceti fungovat nemůže a nebude.
Čili je tu otázka, pokud se Evropská unie nebude určitým způsobem vyvíjet i k jistému politickému sjednocování, pak se bude rozvolňovat na pásmo volného obchodu, což já chápu, že může někomu vyhovovat. A v tomto směru asi bylo možno chápat i onu pražskou výzvu tří konzervativních stran, které hostila ODS. A je otázka, zda to tedy pro vývoj Evropy bude pozitivní.
V této souvislosti je otázka, zda tedy Evropa dvourychlostní, vícerychlostní, když tedy Mezivládní konference nebude úspěšná. To je něco, co zatím zodpovědět nelze, a přání nebo představy o tom, co je dobře, nebo co není dobře, budou konfrontovány s realitou. Ale myslím, že součástí této reality je i to, že zejména prvních šest států, které založily ono jádro, a teď nebudu říkat, jestli zdravé, nebo nezdravé, prostě onen základ evropské integrace, tu spolupráci provádějí, byť s potížemi a s komplikacemi a v průběhu krizí po desetiletí. Lze tedy pochopit, že jsou dál a že mají trochu jiné představy než ti, kdož k tomu přistupují teď s jinou základní životní zkušeností, se zkušeností z komunistického režimu, jehož transformace se ukazuje obtížnější, než se zdálo na začátku.
A v tomto směru jsou tu velmi různé představy politické, ekonomické i sociální o tom, jak by Evropa měla vypadat. A reálný vývoj nás postaví před alternativu. Pokud tedy Mezivládní konference k úspěchu nepovede a bude Evropská unie fungovat podle dosavadních mechanismů a pravidel, pak lze očekávat, že se zasekne, protože institucionální mechanismy k tomu uzpůsobeny nejsou.
***