(17.00 hodin)
(pokračuje Nečas)
Opět by to bylo na delší rozbor, nakolik se v tomto případě Evropská unie mění postupně v páku pro mocenské zájmy Německa a Francie, nakolik nově emancipované Německo a velmocenské sny stále snící Francie chtějí využít stávajícího procesu a jednání o evropské ústavě k dalšímu prosazení svých vlastních mocenských zájmů i na úkor ideálů evropské integrace.
Já jsem přesvědčen, dámy a pánové, že my jsme všichni, všichni představitelé české politické reprezentace, tak trochu zašmodrchali debatu o budoucnosti evropské integrace. Nechali jsme se svést v mnoha ohledech k planým sporům o to, kolik má být komisařů, jak se má jmenovat či nejmenovat šéf Evropské rady, zda má být nebo nemá být prezident, zda to má nebo nemá být předseda, kolik hlasů má mít ta nebo ona země, zda ty hlasy mají být vážené nebo nevážené, zda máme nebo nemáme mít ministra zahraničí Evropské unie a jak se tento ministr zahraničí bude jmenovat. Já jsem přesvědčen, že v tom přece jádro debaty o budoucnosti Evropské unie není. Jsem přesvědčen, že jsou tam tři základní problémy, které jsem tady pojmenoval. Je to obava z další centralizace Evropské unie, je to obava z postupné demontáže a vyprazdňování Severoatlantické aliance a z vyhánění Spojených států z Evropy, a je to obava - sdílená v celé řadě politických kruhů v Evropě - z postupně rostoucího francouzsko-německého direktoria v Evropské unii. To je skutečný obsah debaty o budoucnosti Evropy. A my bychom se neměli všichni nechat zahnat do vzájemných střetů o ty nebo ony počty, o ty nebo ony funkce na evropské úrovni, ale měli bychom být schopni hledat společný zájem české demokratické politické reprezentace nad budoucím směřováním evropské integrace a nad pozicí České republiky v této evropské integraci.
Jsem přesvědčen, že to, co nám skutečně hrozí z naší strany, je názorová nestálost mnohých představitelů české politické reprezentace, že je to určitá míra ignorování nepochybných varování. Proto jsem tady uváděl např. i konkrétní čísla jednací oficiálních dokumentů Ministerstva zahraničí. Myslím si, že je to také v mnoha ohledech nepochopení podstaty sporu a v mnoha ohledech pouze plané kopírování postojů jiných států a jiných politických reprezentací.
Jsem přesvědčen, že každý po tomto víkendovém summitu se mohl přesvědčit o jedné věci. Současný spor o budoucnost Evropy není sporem mezi pokrokovými federalisty a zpátečnickými nacionalisty. Každý se mohl přesvědčit o tom, že spor o budoucnosti Evropy je střetem národních zájmů, a chcete-li, v mnoha ohledech střetem národních egoismů. Čím dříve si to uvědomíme, tím lepší postavení pro Českou republiku v evropské integraci vydobudeme. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Petru Nečasovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Vilém Holáň a připraví se pan poslanec Miroslav Ouzký.
Poslanec Vilém Holáň: Pane místopředsedo, pane premiére, vážení kolegové a kolegyně, neúspěch bruselského summitu není dobrá zpráva, nicméně Evropská unie, resp. Evropská společenství zažila podobné situace a neztratila schopnost hledat kompromisy, vracet se k věcem a řešit je tak dlouho, až budou vyřešeny. Ostatně případně se říká, že naši potomci se nás nebudou ptát na to, jak jsme udělali něco rychle, ale jak jsme udělali něco dobře.
Nicméně je dobré se zamyslet nad příčinami neúspěchu bruselského summitu. Kdyby občanovi kteréhokoli státu byla položena otázka, co by měla jeho vláda na summitu v Bruselu vyjednat na prvním místě, jsem si téměř jist, že odpověď by prostě zněla - evropskou ústavu. Ne tedy tolik a tolik hlasů v radě nebo tolik a tolik komisařů, ale evropskou ústavu, která umožní účinné fungování unie o 25 členech. Ostatně krátce před summitem proběhl v členských státech průzkum veřejného mínění, v němž se téměř dvě třetiny občanů unie vyslovily pro přijetí evropské ústavy. Vzhledem k tomu, že jediná evropská ústava, která je nyní na stole, je ta vypracovaná Konventem, nepochybně měly na mysli tuto ústavu, ať už v její původní verzi, nebo s případnými dílčími úpravami.
Důvod, proč lidé přijetí evropské ústavy podporují, není těžké uhádnout. Uvědomují si totiž, že z hlediska jejich zájmů není tolik důležité, kolika hlasy jejich vláda bude disponovat, aby mohla co nejsnáze zablokovat rozhodovací proces. Lidé si totiž nepřejí zablokovanou unii, lidé si nepřejí unii ochromenou politickými a mocenskými spory národních vlád. Přejí si unii výkonnou, produktivní, která bude pracovat, přijímat rozhodnutí, a ne unii hašteřivou, pomalou a neakceschopnou. Lidé od unie očekávají, že bude řešit jejich problémy, a ne že se stane rukojmím národních států a jejich mocenských zájmů. Kdyby se státy řídily skutečnými zájmy a potřebami lidí, jsem si jist, že by evropská ústava byla o víkendu schválena. Bohužel se ukázalo, že některé národní vlády se místo toho řídí výlučně vlastními zájmy a potřebami, které se snaží legitimizovat tím, že je označují za zájmy národní.
Jsem přesvědčen, že národní zájmy, tak jak jsou prezentovány některými politickými stranami a některými evropskými státy, ve skutečnosti neexistují. To, co je skutečné, to, co skutečně existuje, jsou na jedné straně zájmy lidí, zájmy občanů, které si jsou velmi podobné bez ohledu na státní nebo národní příslušnost. A na druhé straně zájmy do sebe zahleděných centrálních či národních mocenských elit, ať už těch, které jsou nyní u vlády, nebo těch, které o ni teprve usilují. A takto je třeba to také pojmenovat.
Na summitu v Bruselu se znovu názorně ukázalo, že existují dva základní a diametrálně odlišné přístupy k evropské integraci. První přístup by se dal označit jako konstruktivní. Jeho podstata spočívá v tom, že vydobytí co nejsilnějšího mocenského postavení v unii není cílem, nýbrž nástrojem, prostředkem evropské politiky. Cílem je účinné fungování evropských institucí, protože to je smysl evropské integrace. A když se ukáže, že nároky na mocenské postavení státu jsou nepřiměřené či přehnané a jsou tomuto účinnému fungování institucí na překážku, tak prostě ze své pozice částečně ustoupí a dohodnou se na funkčním a zároveň spravedlivém uspořádání.
Druhý přístup by se dal označit jako destruktivní. Jeho cílem není fungující unie, nýbrž maximalizace vlastních mocenských zájmů, klidně i na úkor ostatních. Za účelem prosazení nepřiměřených mocenských ambicí je možno použít jakéhokoli prostředku včetně negace celé evropské ústavy. Co na tom, že z hlediska zdravého rozumu je uspořádání podle evropské ústavy spravedlivější než uspořádání podle smlouvy z Nice. Ti, co tak řinčí zbraněmi ve prospěch národních mocenských zájmů, by si však měli v prvé řadě uvědomit, že tento přístup by znamenal ochromení činnosti unie. Pokud bude snadné zablokovat přijetí rozhodnutí na evropské úrovni, tak toho státy určitě budou využívat a evropská integrace se nepohne z místa. Postupně prohlubovat integraci je přitom nezbytné, to si snad musí uvědomit i ti, kteří se tomu navenek brání, neboť i oni přece musí cítit vzrůstající tlaky globálních ekonomických a politických procesů, které činí integraci nevyhnutelnou, má-li Evropa zůstat významným hráčem na světové scéně. Státy, které jsou v unii od jejích počátků, mají v tom více jasno, ať už se jedná o velké, jako je Německo či Francie, anebo dokonce s námi srovnatelné státy - Belgie či Nizozemsko. Ty na základě své dlouholeté zkušenosti moc dobře vědí, že prohloubení integrace neznamená rozdělení členských států na vítěze a poražené, ale že na rozhodnutí musí všechny státy včetně těch nejmenších získat. Summit v Bruselu ukázal, že některé státy k takovému poznání musejí ještě dozrát.
To, že evropská ústava nebyla na bruselském summitu schválena, neznamená, že by byla špatná. Stalo se tak proto, že mocenské zájmy protentokrát převážily nad zájmy společnými. Stalo se tak proto, že některé vlády při jednání nedokázaly nahlédnout za horizont národních zájmů a nepochopily, že co činí Evropskou unii unikátním integračním projektem, který nemá ve světě obdoby, není slepé a bezohledné prosazování národních zájmů, ale vytrvalá ambice společně uvažovat o společných problémech a společně je také řešit.
***