(11.30 hodin)
(pokračuje Zahradil)
Doufám tedy, že si odpustíme vzájemně různé citace, ať už z jedné, nebo druhé strany, že se tady nikdo nebude pokoušet o neúčelné a zbytečné citování tu Haidera, tu Le Pena. Pokud tomu tak nebude, já slibuji, že nebudu odpovídat citacemi Emanuela Moravce a jiných.
Chtěl bych se samozřejmě věnovat především těm dvěma písemným materiálům, které nám byly předloženy, tedy tomu samotnému usnesení vlády ČR, které definuje zmíněný mandát, a také stenozáznamu pana předsedy, resp. jeho projevu z úterního podvečera, který v podstatě tento mandát objasňuje a vysvětluje. Nechtěl bych tady zabředat do příliš dlouhé teoretické debaty o podstatě a průběhu evropské integrace. Nicméně právě proto a zejména proto, že pan předseda vlády tady přece jenom nějaký teoretický úvod učinil, jsem nucen se nad celou záležitostí také krátce zamyslet v trochu širších souvislostech.
Dámy a pánové, když posloucháme obhájce nebo zastánce oné nové takzvané ústavní smlouvy Evropské unie, tak zjistíme, že jejich argumentace ve prospěch této smlouvy je poznamenána jakousi zvláštní až bych řekl schizofrenií. A teď to nemyslím nijak zle, abych nebyl chytán za slovo, nemyslím to jako osobní výpad, myslím to spíš jako charakteristiku, že ta argumentace, která je používána, se vzájemně vylučuje. Na jedné straně obhájci ústavní smlouvy tvrdí, že ústavní smlouva je nezbytná, že je nesmírně důležitá, že je pro další fungování Evropské unie klíčová, a to především po rozšíření Evropské unie, a že bez přijetí této ústavní smlouvy se pravděpodobně Evropská unie zhroutí, že nastane nějaká katastrofa, že se zadrhnou rozhodovací procedury a že nebude možno postupovat dál. A na druhé straně zpravidla z týchž úst slýcháme, že vlastně ta evropská ústavní smlouva nepřináší nic tak příliš nového, že jsou to pouze kosmetické úpravy stávajícího stavu, že je to pouze jakési shrnutí a zjednodušení stávající komplexní unijní smluvní základny, a že tedy není třeba se toho nějakým způsobem obávat. Takže ta argumentace je dvojího druhu.
Myslím, že nejpůvabnější na tom je, že ani jedna sada těchto argumentů podle mého názoru není pravdivá. Nemyslím si, že je pravdivá argumentace, že by Evropská unie nemohla fungovat bez této ústavní smlouvy. Evropská unie bezesporu funguje, je postavena na určitém smluvním základě, tento smluvní základ definuje vztahy mezi jednotlivými členy a jednotlivými institucemi EU. Smlouva z Nice jako poslední produkt této smluvní základny dokonce v sobě už zahrnuje i definované postavení nových členských zemí a jejich zastoupení v institucích EU. Takže není pravda, že bez ústavní smlouvy by Evropská unie fungovat nemohla, a nedomnívám se, že pro další fungování Evropské unie je existence této ústavní smlouvy nezbytná.
Stejně tak ovšem na druhé straně musím říct, že není pravda, že by tato smlouva byla pouze nějakou kosmetickou úpravou, nebo že by byla pouhým shrnutím a zjednodušením stávajícího stavu EU. Ona přináší velmi důležitý, velmi významný kvalitativní předěl v chápání evropské integrace, a to kvalitativní předěl dvojího druhu. Jednak je to předěl pojmový, protože poprvé se ve smluvní základně EU začínají používat termíny, které byly dosud vyhrazeny pouze státu, termíny jako ústava, termíny jako prezident, termíny jako ministr. To jsou termíny, které uzančně byly vždycky vyhrazeny státu a jeho institucím.
Když se podíváme na celou tu smlouvu z bližšího pohledu, tak skutečně zjistíme, že to vlastně žádná ústava není, že je to de facto mezistátní nebo mezivládní smlouva, že onen prezident Evropské komise, nebo vlastně Evropské rady, o které se hodně hovoří, není skutečným prezidentem, že je to pouze "předseda", a že onen ministr zahraničí EU také není žádným ministrem, že v podstatě je to jakýsi koordinátor, který se pokouší nalézt nějaký společný jmenovatel zahraničních politik Evropské unie. Ale už teď a tady se naskýtá otázka, proč jsou vlastně tyto pojmy používány, když označují něco, co tomu pojmu obsahově tak zcela neodpovídá. Myslím, že je to jakási anticipace budoucího vývoje, že používáním těchto pojmů už se dnes vytváří snaha tady anticipovat vznik nějakého státu, nebo spíše kvazistátu z něčeho, co doposud státem není.
Nicméně kromě tohoto pojmového posunu je jistě důležitější posun reálný, a ten bych si dovolil charakterizovat jako kombinaci zejména tří závažných změn v této smlouvě navržených. Jednak je to bezesporu přesun některých dalších pravomocí a kompetencí z úrovně národní na úroveň nadnárodní, konkrétně do oblasti tzv. sdílených pravomocí, kde jak známo členský stát může jednat pouze tehdy, pokud se rozhodne nejednat Evropská unie, takže možnost států ovlivnit oblast sdílených kompetencí je velmi limitována. To je jedna změna.
Druhá změna, kterou bych si dovolil označit za vskutku revoluční, nebo možná spíše kontrarevoluční, je opuštění principu degresivní proporcionality při rozhodování v Evropské radě. Dámy a pánové, toto velmi nesrozumitelné slovo evropského newspeaku jistě těm informovanějším z vás je známé. Princip degresivní proporcionality prostě znamená, že malé státy byly až doposud v hlasování v Evropské radě zvýhodňovány oproti státům velkým tím, že jim byl přidělen určitý počet vážených hlasů, který byl větší, než by jim byl přidělen, kdyby se postupovalo podle prostého počtu obyvatel, tedy podle populačního principu. Tento princip degresivní proporcionality je v návrhu ústavní smlouvy jednou provždy opuštěn. A to je skutečně změna veliká, protože právě tento princip byl jedním ze základních pilířů evropské integrace a byl uložen doslova v jejích základních kamenech po celá desetiletí.
Konečně třetí změnou, která je podle mého názoru velmi důležitá a závažná, je kodifikace principu posílené spolupráce a strukturované spolupráce, což jsou záležitosti umožňující vznik jakéhosi tvrdého jádra, nebo gravitačního jádra, nebo něčeho jako unie uvnitř unie. Tedy umožňuje to postupovat některým státům v některých oblastech integrace, rychleji vytvářet třeba unii zahraničněpolitickou nebo obrannou nebo fiskální. Samozřejmě i tady jsou určitá omezení, za jakých podmínek se to dá, nebo nedá vytvářet, ale něco takového tady v každém případě vzniká.
Myslím, že celými desetiletími evropské integrace prochvívá jeden základní motiv, který byl importován už i do našeho veřejného diskursu. Tento motiv nebo tato teorie říká, že je dobré a pozitivní, když je moc národních států umenšována, a naopak pravomoci nadnárodní evropské úrovně se zvětšují. Údajně je to proto, že národní stát představuje jakési implicitní riziko sám v sobě, že národní stát je nositelem etnických konfliktů v Evropě, že je nositelem úzkoprsého xenofobního nacionalismu, a že je tudíž zapotřebí ho nějakým způsobem okleštit a co nejvíce umenšit jeho pravomoci, aby se toto riziko co nejvíce zmenšilo.
***