(14.50 hodin)
(pokračuje Filip)
Pokud jde o délku projednávání, v rozpravě jsem zaznamenal dvakrát návrh na prodloužení lhůty k projednání, jednou bez přesné specifikace a jednou na 80 dní. To lze předložit bez souhlasu navrhovatele, proto o tom dám hlasovat bez rozpravy.
Zahájil jsem hlasování pořadové číslo 182 a ptám se, kdo je pro. Kdo je proti? Děkuji.
V hlasování pořadové číslo 182 z přítomných 118 pro 106, proti 4. Návrh byl přijat.
Konstatuji, že tento návrh byl přikázán k projednání ústavně právnímu výboru a výboru pro evropskou integraci. Délka k projednání byla schválena na 80 dní. Tím končím bod 57. Děkuji zástupci navrhovatelů i zpravodaji.
Budeme pokračovat schváleným pořadem, bodem 58. Ještě se hlásí místopředseda klubu pan poslanec Hašek.
Poslanec Michal Hašek: Vážený pane místopředsedo, vážená sněmovno, děkuji za slovo. Vystupuji s procedurálním návrhem, který se týká jednoho z pevně zařazených bodů, které jsme měli původně projednat dnes odpoledne. Jedná se o bod 123, sněmovní tisk 261, zákoník práce. Navrhuji, abychom hlasováním rozhodli o tom, že tento bod projednáme příští čtvrtek dopoledne v bloku třetích čtení jako sedmý pevně zařazený bod.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za tento návrh. Dám o něm hlasovat bez rozpravy v hlasování pořadové číslo 183, které jsem zahájil, a ptám se, kdo je pro. Kdo je proti?
V hlasování pořadové číslo 183 ze 124 přítomných pro 95, proti 11. Návrh byl přijat.
Bod číslo 123, třetí čtení návrhu zákoníku práce, byl přeřazen na příští čtvrtek jako sedmý jednací bod.
Budeme pokračovat v projednávání schváleného pořadu schůze, kterým je
58.
Senátní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 107/1999 Sb.,
o jednacím řádu Senátu, ve znění zákona č. 78/2002 Sb.
/sněmovní tisk 387/ - prvé čtení
Stanovisko vlády k návrhu Senátu jsme obdrželi jako sněmovní tisk 387/1. Z pověření Senátu návrh uvede senátor Jiří Stodůlka, kterého mezi námi vítám. Žádám pana senátora, aby se ujal slova.
Senátor Jiří Stodůlka: Vážený pane místopředsedo, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, z pověření Senátu vám předkládám k projednání poměrně rozsáhlý návrh novely jednacího řádu Senátu. Je výsledkem zhruba rok a půl trvající debaty na půdě senátní komise pro ústavu a parlamentní procedury a několikaměsíčního projednávání v senátorských klubech a všech senátních výborech. Původní představa komise o obsahu novely jednacího řádu sice byla poněkud odlišná, v této podobě však nesporně lépe vyjadřuje výrazně většinovou vůli Senátu. Z 59 přítomných senátorů se pro schválení vyslovilo 57.
V návrhu novely jednacího řádu se pokoušíme především reagovat na změny ústavního pořádku a na vyvíjející se praxi Senátu. Zabýváme se proto jak otázkami značné důležitosti, tak technickými detaily. Na jedné straně pečlivěji či nově upravujeme třeba řízení v imunitních věcech senátora při souběhu skutků, povinnost senátorů být členem výborů, změnu pořadu schůze Senátu, revokace výborových usnesení, výjimečnou možnost výborových usnesení per rollam, společnou zpravodajskou zprávu více výborů, přerušení schůze Senátu k projednání nově podaných pozměňovacích návrhů ve výborech, změnu podoby průkazu senátora reagující na změnu přestupkového zákona nebo zpřesnění volebního řádu Senátu. Na straně druhé navrhujeme důsažnější změny v přípravě zákonodárných iniciativ Senátu, kde zavádíme systém dvou čtení a v reakci na toto ztížení procedury přiznáváme právo podnětu k zákonodárné iniciativě i jedinému senátorovi. Provádíme ústavní zákony č. 300/2000 a 395/2001 Sb. v částech jednání o věcech bezpečnosti a jednání o mezinárodních smlouvách, které mj. sjednocujeme na základech konstrukce tzv. legislativního veta. Přesně se zde vypočítávají typy možných rozhodnutí Senátu, v nichž se zčásti inspirujeme praxí Poslanecké sněmovny, pokud jde o to, že není třeba zvláště podávat pozitivní návrh na schválení či vyslovení souhlasu.
Do okruhu změn jednacího řádu vyvolaných změnami ústavního pořádku patří i úprava tzv. evropské agendy. Přestože návrh novely jednacího řádu Senátu čítá 57 legislativních bodů, vláda se ve svém stanovisku věnovala téměř výlučně jedinému z nich, a tím je právě tato evropská agenda. Dovolte mi proto se zde krátce zdržet.
Důvod, proč jsou národní parlamenty stále více vtahovány do rozhodovacího procesu v Evropské unii, spočívá v tom, že legislativním orgánem Evropské unie, tedy evropským zákonodárcem, je dosud převážně rada složená z ministrů. Ministři členských států tudíž nevystupují v Bruselu primárně jako reprezentanti moci výkonné, nýbrž jako představitelé moci zákonodárné. Národní parlamenty si proto pochopitelně hodlají ponechat vliv na to, jak ministři rozhodují v jejich zastoupení. Tato role národních parlamentů je stvrzena nejen řadou ústavních úprav členských a přistupujících zemí, ale od roku 1992 i na úrovni Evropské unie formou deklarací a protokolů. Návrh ústavní smlouvy roli národních parlamentů v mnoha ohledech posiluje.
Součástí jednání o takzvané euronovele ústavy byla mimo jiné otázka spolupráce Parlamentu a vlády ve vztazích vyplývajících z našeho členství v Evropské unii. Obě komory Parlamentu nalezly s vládou shodu zakotvenou v současném článku 10b ústavy, který upravuje jednak povinnost vlády všestranně, pravidelně a předem informovat Parlament o otázkách souvisejících se závazky vyplývajícími z členství České republiky v Evropské unii, jednak právo obou komor Parlamentu vyjadřovat se k připravovaným rozhodnutím orgánů Evropské unie. Komorám Parlamentu je tak přímo ústavou zaručeno právo být slyšeny.
Předmětem návrhu novely jednacího řádu Senátu není nic jiného než konkretizovat to, co je Senátu přiznáno již Ústavou České republiky a Protokolem o úloze národních parlamentů v Evropské unii. Naopak není jeho cílem zavést imperativní mandát, jak tvrdí vláda ve svém stanovisku. Imperativní mandát, resp. instrukce, zakládá povinnost mandatáře řídit se striktně pokyny mandanta. Senát rozhodně nemá v úmyslu vládě předepisovat, jak má v radě rozhodovat. Má-li však být garantováno jeho právo vyjádřit se k rozhodnutím orgánů Evropské unie, dokud jsou připravována, jak praví ústava, musí být zajištěno dodržení lhůty předepsané Protokolem o úloze národních parlamentů pro přípravu stanoviska členského státu, včetně patřičné doby k formulaci stanoviska Parlamentu. Během této nedlouhé doby nesmí vláda o příslušném návrhu hlasovat, jinak by byl účel ústavní úpravy oprávnění parlamentních komor zmařen. Řídíme se při tom příklady Velké Británie a Francie, v nichž se uplatňuje tzv. parlamentní výhrada. Ta neznamená nic jiného než povinnost vlády vyčkat stanoviska parlamentu, nikoliv povinnost řídit se jím. Rozhodně tedy nejde o narušení dělby moci, nýbrž o její zajištění ve specifických podmínkách Evropské unie. Evropská politika zkrátka není a nesmí být monopolem vlády.
***