(18.00 hodin)
(pokračuje Záruba)
Jenže listina nelistina, demokracie nedemokracie, české soudy jsou v průtazích přeborníci. Evropský soud pro lidská práva přitom označil dobu tří let jako přiměřenou pro stanovení konečného verdiktu. Nechci slyšet nic o nedostatku soudců, to je pro mě slabá výmluva.
Neschopnost dokládají konkrétní případy, které dělají ostudu České republice. Deset let soudy soudily brutální zacházení s čtyřletou Lucinkou. Zatčení a obvinění policií ztrácí smysl z rychlého a efektivního výkonu justice. S hospodářskou kriminalitou si většinou neví rady, nejtěžší kauzy dokolečka odročuje, jasné případy vrací k došetření a i banální kauzy si hýčká léta. Není tedy divu, že naši občané se snaží hájit u mezinárodních soudů, a už není divu, že své pře vyhrávají. Sto tři stížnosti na Českou republiku přijal od roku 1993 štrasburský tribunál, 73 stížností se posuzuje, 40 z nich se týká nepřiměřené délky soudních procesů, 11 případů skončilo pro Českou republiku nepříznivě i s finančním dopadem na republiku. A tuto celou lapálii platíme všichni.
Ptám se tedy, kdy se po nezávislosti soudců dostaví také jejich zodpovědnost. Česko prohrává u Evropského soudu pro lidská práva, prohrává arbitráže, a nic se neděje. Říká se, že kde není žalobce, není soudce. Pane ministře, najdete žalobce, nebo se jím stanete sám?
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, pane poslanče, a prosím o odpověď pana ministra Karla Čermáka.
Ministr spravedlnosti ČR Karel Čermák Vážená paní místopředsedkyně, vážené poslankyně, vážení poslanci, pan poslanec velice dobře zná statistiku stížností proti České republice a zná ji správně. Já ji tady nebudu opakovat. Také nebudu příliš zdůrazňovat nějakou komparatistiku Česká republika - jiné země Rady Evropy, ačkoli z této komparatistiky bychom tak špatně nevyšli. Já jsem nedávno, před několika dny, mluvil s naším soudcem u Evropského soudu pro lidská práva a informoval jsem se u něho na počty a stavy řízení. Myslím, že to od něho nebyla zdvořilost, když mi řekl, že jiné země ležící na západ od nás jsou na tom komparativně k počtu obyvatelstva se stížnostmi před soudem pro lidská práva ve skutečnosti daleko hůře, než jsme my.
Já bych řekl, že i ty náklady, které jsou s tím spojené, jsou náklady nedokonalostí justice nepochybně, které nelze možná v některých případech ani vyloučit. Samozřejmě byly před Evropským soudem pro lidská práva i případy, v nichž jsme vyhráli.
Celou tuto problematiku bych zcela oddělil od problematiky mezinárodní arbitráže. Evropský soud pro lidská práva není arbitrážní soud. Arbitráže proti československému státu, to jsou arbitráže většinou na ochranu zahraničních investic. Ty se řídí úplně jiným režimem, a co jsme si v těch smlouvách o ochraně investic kdysi nasmlouvali - český stát s jinými, včetně doložek o arbitráži, to je doložek, kde a podle jakých pravidel se budou tyto spory řešit - to přece jen nemá s obecným soudnictvím celkem co dělat a museli bychom o tom vést úplně zvláštní debatu.
Já se tedy vrátím k věcem soudu štrasburského, Evropského soudu pro lidská práva. My můžeme čelit počtu žalob vnitrostátními prostředky. To je zavést nějaké vnitřní mechanismy jednak pro kontrolu délky řízení, to je možné, jednak i mechanismy, kde bychom vnitrostátně odsuzovali, abych tak řekl, stát za to, že postupoval pomalu. Pak bychom nepochybně unikli těm kompetencím Evropského soudu pro lidská práva. To jsou jedny možnosti.
Druhé možnosti jsou ty, které pan poslanec naznačuje, když se mě ptá, zda se já stanu žalobcem těch soudců, kteří zaviňují naše špatné výsledky před Evropským soudem pro lidská práva ve věci průtahů řízení. Já se tím žalobcem rozhodně stanu a stali se tím žalobcem již moji předchůdci. Těmi žalobci se stala i celá řada předsedů krajských soudů, například. To jsou všechno osoby oprávněné k podávání kárných žalob proti soudcům a neodůvodněné průtahy v řízení jsou samozřejmě pro soudce kárným přestupkem. Už jsme o tom mluvili, v té první interpelaci jsme na to narazili, že systematicky a centrálně je nutno tyto věci sledovat a nebát se podávat žaloby, i když o nich zase rozhodují soudci sami, že se budeme muset pokusit i nějakým způsobem vykořenit falešnou případnou solidaritu mezi soudci.
Závěrem zase velmi všeobecné mé odpovědi mohu poukázat ještě na jednu věc. Ve většině případů, ve kterých jsme před Evropským soudem pro lidská práva, jde o věci průtahů řízení. Druhou typickou situací před soudem pro lidská práva může být, že se tam státy ocitají proto, že v té věci nebyl proveden spravedlivý proces.
***