(17.10 hodin)
(pokračuje Recman)
Ten ale nebude mít v nejbližší době další prostředky a bude ho muset zastoupit státní rozpočet. Další část prostředků pak získává Správa železniční dopravní cesty na základě státem zaručených půjček, které však není a podle mého názoru ani nebude schopna splácet. Je to vědomý způsob tunelování státního rozpočtu. Je proto nezodpovědné, že vláda dala v letošním roce železnicím další záruku ve výši téměř 4 miliardy korun a v příštím roce se uvažuje s dalšími zárukami ve výši 26 miliard korun, a zatíží se tak státní rozpočet na řadu let dopředu.
Za čtvrté. Celý rozsah problémů státních záruk ukazuje skutečnost, že se vztahují na exportní úvěry, závazky bank, České konsolidační agentury a na vybrané investiční a provozní úvěry velkých podniků v rozsahu, který by při schválení rozpočtu mohl dosáhnout koncem příštího roku výše 642,3 miliardy Kč, což je 85 % z příjmů státního rozpočtu navrženého na příští rok. V samotném roce 2004 se počítá s tím, že bude nutné ze státního rozpočtu vyplatit 24,3 miliardy korun a splátky již schválených záruk budou zatěžovat ekonomiku celé čtvrt století. Poskytování dalších státních záruk proto pokládáme za neúnosné, zvláště když hrozí zvýšení úrokových sazeb a tím i větší zatížení státu.
Pane ministře, vážené kolegyně a kolegové, závěrem mi dovolte, abych se zmínil ještě o dvou nebo třech poznámkách a seznámil vás se stanoviskem našeho poslaneckého klubu.
Především musím ocenit, že celkové příjmy a výdaje státního rozpočtu na rok 2004 oproti letošnímu roku vzrostou absolutně i relativně. Bylo zde vzpomínáno, že příjmy vzrostou o 10,2 %, výdaje o 9,3 % při inflaci 2,6 %. Jsem přesvědčen o tom, že to je pozitivum tohoto státního rozpočtu.
Na druhé straně chci poukázat na jedno negativum, které se v návrhu státního rozpočtu na rok 2004 a vůbec v návrhu státního rozpočtu objevuje poprvé, a to je finanční vztah České republiky k Evropské unii, tak jak je formulován v návrhu zákona o státním rozpočtu v § 1 odst. 6 zákona. Tam se uvádí, že Česká republika bude mít příjmy z Evropské unie ve výši 12,7 miliardy korun, odvody České republiky budou ve výši 16,9 miliardy korun. Pokud sečteme tyto dvě částky, zjistíme, že toto financování bude pro Českou republiku deficitní ve výši 4,2 miliardy korun. Jsem si vědom toho, že v tomto směru tvoří deficit, zejména cash peníze. Jsem si vědom toho, že tento rozdíl mezi příjmy a odvody bude záležet na čerpání programů, které budou předloženy z České republiky do Bruselu. Jsem ale přesvědčen o tom, že připravenost těchto programů není na takové úrovni, abychom v roce 2004 mohli skutečně mít aktivní saldo. Hovořím to z toho důvodu, protože jsme byli ubezpečováni před referendem, ve kterém se občané vyjadřovali ke vstupu České republiky do Evropské unie, že tato situace je pro nás finančně velice příznivá, zejména v prvních letech bude mít Česká republika výrazně větší příjmy z Evropské unie, než budou odvody. Tento návrh zákona hovoří zcela něco jiného.
Na druhé straně musím zopakovat to, co jsem hovořil i v minulosti, že KSČM a její poslanecký klub se nebrání deficitnímu financování státního rozpočtu, pokud tento deficit je skutečně orientován do prorůstových opatření. Jsem realista a vím, že sestavit v současném stavu české ekonomiky a veřejných financí vyrovnaný státní rozpočet je nereálné. Proto KSČM nezpochybňuje nutnost vládního zásahu k ozdravení veřejných financí a domníváme se, že opatření, která byla přijata v rámci reformy veřejných financí, zejména drtivá většina z 11 zákonů, které jsme schválili na předposlední schůzi a které jsou zapracovány do návrhu státního rozpočtu, jsou v tomto směru chybně zaměřená a ve své podstatě protirůstová a asociální. Vycházíme z toho, že nemohou být základem, který by umožnil dlouhodobý růst ekonomiky založený na využití vnitřních zdrojů. Jejich přijetí by naopak mohlo prohloubit hospodářské problémy státu, krajů, obcí, řady podniků a domácností. Rozpory ve společnosti by tak ještě dále mohly narůstat.
Z řady těchto argumentů a důvodů, které jsem zde uvedl, proto poslanecký klub KSČM nemůže návrh státního rozpočtu v prvním čtení podpořit. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Dalším přihlášeným do rozpravy je poslanec Petr Braný, pak má podanou přihlášku poslanec Jaroslav Gongol.
Poslanec Petr Braný: Vážený pane předsedající, vážená vládo, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych se nejprve krátce zastavil u ekonomických východisek vládního rozpočtového návrhu, tedy u předložené prognózy celkového ekonomického vývoje v příštím roce.
Na rozdíl od některých kolegů poslanců považuji tuto makroekonomickou predikci oproti minulým rokům za vcelku seriózní a vyváženou. Asi lze souhlasit s vládními analytiky v tom, že v roce 2004 dojde k mírnému urychlení růstového tempa naší ekonomiky na 2,8 %. Je však třeba vidět, že jde o tempo nedostatečné. Na druhé straně ale nelze vyloučit, že i toto růstové tempo bude negativně korigováno o dopady ořezávání státních výdajů v souvislosti s realizací první etapy reformy veřejných financí, která rozhodně neobsahuje nějaké prorůstové impulsy. Míním tím nejen oblast vytváření podmínek pro investování, ale zejména sféru osobní spotřeby obyvatelstva, resp. tzv. spotřeby domácností, která je dnes nejvýznamnějším tahounem růstu hrubého domácího produktu. Ovšem podrobnější seznámení se samotným vládním rozpočtovým návrhem ukazuje na některé velice problematické věci.
V prvé řadě mám na mysli to, že zatímco vláda propaguje předložený návrh rozpočtu jako transparentní, ve skutečnosti jistě nikdy nebyl předložen návrh s tak nízkou vypovídající schopností. Již některé příklady uváděl kolega Recman. Aby totiž bylo možné posoudit náročnost navržených příjmů a výdajů, mělo by být vedle letošního rozpočtu rovněž v plném rozsahu uvedeno i jeho očekávané splnění. To lze v návrhu nalézt v minimálním rozsahu. Máme tedy k dispozici soubor čísel, u kterých nemůžeme s jistotou říci, zda proti letošnímu roku vyjadřují zpevnění, nebo změkčení podmínek hospodaření. Ptám se proto, zda to je profesionální selhání Ministerstva financí, nebo snad úmysl. Kladu si také otázku, jak reálné jsou údaje v územních rozpočtech, resp. jak byly tyto údaje projednány s orgány územních samospráv a jaká byla jejich reakce. Mám rovněž mnohé výhrady vůči základnímu zaměření předloženého státního rozpočtu. V tomto okamžiku mi nejde ani tak o výši jeho schodku, ale v prvé řadě o to, že vládní rozpočtový návrh směřuje k dalšímu růstu sociální diferenciace, neboť preferuje vyšší příjmové skupiny obyvatelstva a je zaměřen proti zájmům řadového občana. Obávám se také, že de facto obsahuje některé necitlivé zásahy do celé sítě sociálních služeb.
Ale nejenom že vládní rozpočtový návrh je značně nevyvážený v sociální oblasti. Musím také zdůraznit, že je nevyvážený v oblasti kroků podporujících ekonomický růst, a to přes svoji vysokou schodkovost. V této souvislosti si dovoluji připomenout, že nejsem proti deficitnímu financování jako takovému. Zastávám však názor, že deficit státních financí musí být použit produktivně, tedy výhradně na rozvojové výdaje, jinými slovy na výdaje, které vytvoří lepší podmínky pro náš budoucí ekonomický vývoj. V posledních letech však vidíme, že takováto rozpočtová politika není uplatňována, a právě předložený návrh státních financí se této tendenci nijak nevymyká.
***