(15.50 hodin)
(pokračuje Říman)
Já si myslím, že tím vláda vyjadřuje zásadní neúctu nejen k nám, ale také ke své práci, protože je to ona, kdo tento rozpočet sestavil a kdo jej předkládá. A úplně neuvěřitelné mně to připadá u nováčků ve vládním kabinetu, což jsou - tuším - za rok dva ministři, z nichž ani jeden ještě nezažil ani jedno projednávání státního rozpočtu ve sněmovně, a kteří přesto ve vší své bohorovnosti zde nejsou přítomni. - To máte dobré nové ministry, vážená vládo.
Teď k rozpočtu. Musím konstatovat, že návrh tohoto rozpočtu na rok 2004 odpovídá obavám, které jsme vyslovovali před několika málo týdny a měsíci v souvislosti se sérií zákonů týkajících se tzv. reformy veřejných financí. Dovolte mi, abych ocitoval jednu větu ze svého projevu k této problematice. Cituji: "Je to pouze hrou na reformu, a řekněme to rovnou, je předstíraným představením, jehož cílem není nic jiného, než získat alibi pro schválení rozpočtu na rok 2004 s dalším nebetyčným schodkem." Konec citátu.
Ovoce této hry se koalice snaží sklidit teď. Předkládá sněmovně návrh rozpočtu, jak bylo řečeno, s dalším nebetyčným schodkem vysoce přesahujícím částku 100 miliard korun, což znamená spolu s očekávanou výší schodku státního rozpočtu za letošní rok, že za dva roky Špidlovy vlády se suma státního deficitu zvedá o 250 miliard korun. To je suma, kterou si myslím nedokáže nikdo představit, a ta čísla kolem nás jenom tak kloužou, nijak se nás nedotýkají, protože ani my, ani nikdo z našich spoluobčanů netuší, co to vlastně je za částku. Je to hromada peněz, která přestává být jakoukoliv realitou a stává se čistou abstrakcí, cifrou bez jakékoliv reálné váhy, číslem, tak jako když jsme měli v počtech za úkol vypočítat nějaký příklad a čísla nehrála samozřejmě žádnou roli. Je něco jiného, když si člověk půjčí 15 tisíc korun na novou pračku, tak těch 15 tisíc reálně vidí a cítí v zátylku, dokud je nesplatí, protože je to částka, které rozumí. Pro poslance vládní koalice je 250 miliard státního dluhu jen nezajímavým číslem. Zřejmě je zajímají úplně jiná čísla, pokud je ještě nějaká zajímají.
Zkusím několik přiblížení. Možná alespoň někdo pochopí, že tentokrát opět nejde ani o pravdivý, poctivý a transparentní rozpočet, jak jej vloni nazýval pan ministr financí, letos už raději ne, ani reformní, jak jej nazýval letos. 250 miliard znamená, že každému občanu České republiky vzrostl, resp. vzroste jeho osobní dluh za dva roky o 25 tisíc korun. Když si představíme, že by vláda každému z nás těch 25 tisíc korun dluhu do batohu na zádech nenaložila, tak například každá čtyřčlenná rodina by si za těch 100 tisíc mohla vybavit byt, koupit starší auto nebo peníze uložit na horší časy. Neudělá ani jedno, ani druhé, ani třetí, nemá nic. Díky naší vládě má jen dluhy. 250 miliard korun jsou také zhruba roční penze všech důchodců, které se vyplácejí v této zemi. Jinými slovy, aby vláda mohla vyplácet důchody penzistům, tak si musí na polovinu důchodů půjčit. Jak dlouho to může dělat? Jak dlouho může polovinu důchodů financovat prostřednictvím dluhu? Nebo další příklad. Za 250 miliard korun se dá postavit asi tisíc kilometrů dálnice. Ovšem pokud se staví rozumně, ne způsobem, který předvádí vláda sociální demokracie. Dnes máme zhruba polovinu tohoto počtu kilometrů. Dokáže si nějaký automobilista, a je jich v České republice 4 miliony, představit, že kdyby tato vláda za dva roky nerozházela 250 miliard korun, tak jsme v naší zemi mohli jezdit po třikrát větším množství dálnic než teď? Že bychom po dálnici dojeli už nejen do Hradce, Ostravy, Zlína, Budějovic, ale i do Karlových Varů, Svitav, Strakonic, Českého Těšína či Hodonína? 250 miliard je také asi 100 tisíc nepříliš luxusních, nicméně dostatečných rodinných domků, 200 tisíc bytů, jeden milion autíček typu Škoda Fabia v základní verzi nebo 20 milionů automatických praček. To všechno jsme mohli mít, ne my, co tady sedíme, ale naši občané. Místo toho mají a máme jen ty dluhy bez zboží.
Já si myslím, že za takové dluhy se obvykle chodí sedět, ale my na to bohužel nemáme paragraf. I když upřímně řečeno, já to nezávidím ministru financí, kterému je třicet třicet dva let a který do konce svého života bude chodit po této zemi s vědomím tohoto zločinu.
Mohli bychom samozřejmě uvádět i jiná, možná pro někoho sofistikovanější čísla. Například, že podíl výdajů státního rozpočtu na hrubém domácím produktu opět vzrůstá o více než 1,2 procentního bodu; že veřejný dluh roste o téměř 4 procentní body v závislosti k HDP na 28,2 %, a 4 % je znepokojivá rychlost; že státní dluh v roce 1998 byl ještě jen 10 % HDP; že ještě za Zemana, tedy za Zemanovy vlády, rostl v průměru jen o 1,5 procentního bodu ročně. To "jen" pochopíme, když si uvědomíme, že za vlády premiéra Špidly jsou to už řečené 4 procentní body, takže ze 17 % HDP ještě v roce 2002, vloni, před chvilkou, budeme za dva roky, na konci příštího roku, na 25 procentech. To je těch 250 miliard.
Já si myslím, že to jsou čísla, která zajímají a kterým rozumí jen nemnozí z nás a už téměř nikoho neznepokojují. Proto si myslím, že je lepší pokusit se převést enormní výši státního dluhu na něco uchopitelnějšího a pochopitelnějšího. Deficit je ve skutečnosti ještě vyšší než 115 miliard korun, protože stejně jako loni, a musím to tady zopakovat, jsou ze státního rozpočtu opět vyvedeny nemalé výdaje v řádu několika desítek miliard korun, a které přitom ani při nejlepší vůli nelze označit jako jednorázové, a přitom jsou hrazeny z jednorázových příjmů. Nejmarkantnější příklad je samozřejmě rozpočet Státního fondu dopravní infrastruktury, jehož strukturu výdajů může označit za jednorázovou jenom šílenec a který je na straně příjmů opět tak jako loni zachraňován dotací z Fondu národního majetku ve výši 20 miliard korun.
***