(17.20 hodin)
(pokračuje Dundáčková)
Já myslím, že tu někdo z předřečníků vzpomínal, že to byl Václav Klaus a jeho vláda, která podepsala první doklady a učinila první kroky k tomu, aby se Česká republika jednou mohla stát členem Evropské unie, a že to také byli převážně voliči Občanské demokratické strany nebo minimálně jejich podpora nebyla zanedbatelná, díky nimž jsme do Evropské unie vstoupili. Já jsem přesvědčena o tom, že nevedeme v tuto chvíli diskusi o tom, zda máme být, či nemáme být členy Evropské unie, ale právě o tom, jakou podobu příští unie bude mít.
Pan ministr zahraničí, stále nepřítomný, já si to nevysvětluji jako žádný osobní útok, protože on není přítomen celé dnešní odpoledne, tady začal svůj dopolední příspěvek citací pana Haidera. - Pan ministr dorazil, to je bezvadné, možná, že se dostaneme i k nějaké polemice.
Já si dovolím ocitovat z dokumentu, který vydalo Ministerstvo pro místní rozvoj, dá se tedy s trochou nadsázky říci, že se snad jedná o vládní materiál, ten materiál se jmenuje Cesta do Evropské unie, a na straně 42 ocitovat z projevu Franze Fischla na univerzitě v Innsbrucku 14. května roku 2001. Tehdy tento rakouský představitel řekl: "Je mnoho lidí, kteří si nepřejí užší spolupráci v politické sféře. Obávají se, že ve velkém tělese sjednocené Evropy nebudou malé státy mít žádný vliv. Rád bych zde připomněl, co jsem mnohokrát zdůrazňoval ve veřejných diskusích k otázce přistoupení, že totiž pravý opak je pravdou. Že malé státy ve skutečnosti mají v institucionálním uspořádání Evropské unie relativně nadměrné zastoupení a že mohou politické dění ovlivňovat mnohem více, než kdyby zůstaly stranou. Z institucionálního hlediska je tato skutečnost zcela zřetelná.
Podívejme se na situaci, která vzniká realizací smlouvy z Nice.
Za prvé. Každý členský stát, ať je to Lucembursko, nebo Německo, může jmenovat jednoho člena komise. Za druhé. V radě, která je klíčovým rozhodovacím subjektem, mají jednotlivé státy hlas o nestejné váze. Avšak hlas Německa, které je v počtu obyvatel desetkrát větší než Rakousko, má v poměru k Rakousku jen čtyřikrát větší váhu. Systém je veden stejnou logikou jako systém v USA, kde menší státy mohou do Kongresu vyslat relativně větší počet reprezentantů. A konečně za třetí. Každý členský stát má v Evropské radě jeden hlas, jde-li o rozhodování o změně smlouvy. Jelikož v takových otázkách musí být hlasování jednomyslné, nemůže žádný členský stát být donucen přijmout změnu smlouvy, aniž by s ní souhlasil."
Toto prosím z projevu z roku 2001 byly důkazy o demokratičnosti Evropské unie a o tom, že malé státy mají v ní své zastoupení, své místo, a nemusejí mít obavu o své postavení.
No, nemýlím-li se, tak žádný z těchto tří bodu v okamžiku, kdy přijmeme evropskou ústavu, už nebude platit. Ani to, že každý členský stát bude jmenovat jednoho člena komise. Možná že ano, ale o tom se vede v tuto chvíli diskuse. A v tomto směru, zdá se, asi mezi opozicí a vládou není žádný zásadní spor. Neboť vláda přichází, mohu-li zase odkázat teď na média, právě s tím, že každá země má mít svého komisaře, a s tímto požadavkem souhlasím, mohu-li věřit tomu, že média přesně ocitovala stanovisko vlády - patnáct malých a středních států, které by se bez vlastního komisaře cítily v orgánech EU málo zastoupeny. Můžeme se tedy domnívat, že diskuse na toto téma je vedena i českou stranou v zájmu České republiky.
Nemůžeme se tak domnívat v ostatních bodech, a to se nemůžeme domnívat nikoli proto, že bychom znali jednoznačné stanovisko vlády České republiky, můžeme se tak toliko domnívat z toho, co si přečteme v médiích, protože z toho, co dnes bylo řečeno, jsem se, promiňte, já nedozvěděla nic konkrétního. Dozvěděla jsem se, že v rámci… (Jeden z ministrů hovoří mimo mikrofon.) Je to smutné, pane ministře, ano. - Že v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky dojde ke koordinaci, nikoli k unifikaci.
Možná mě můžete obvinit z toho, že svým právním vzděláním mám nedostatečný přehled a nedokážu si jako politik zastupující určitou část voličského potenciálu v České republice správně vysvětlit tato vaše vážená slova. Já si ovšem troufám tvrdit, že tato diskuse dnes měla přispět také k tomu, aby každý občan České republiky věděl, s čím naše vláda na mezivládní jednání jede a jaká stanoviska zastává.
Vy jste tady vytvořili představu o tom, že se vlastně žádná podoba Evropské unie nemění, že nejde o nic jiného než o jakési dohody o drobných kompetencích postavení někoho, kdo může být nazýván ministrem zahraničí, kdo možná bude ministrem zahraničí, obrany a ještě další sféry a který ve skutečnosti existuje, jak říkal pan ministr zahraničí České republiky, ale že nejde o žádnou kvalitativní změnu. Já myslím, že z toho, co jsem tady citovala na začátku, a z toho, jaké je dosavadní postavení jednotlivých členských států a má být postavení nových členských států na základě smlouvy z Nice a na základě toho, čemu říkáme smlouva o ústavě, vyplývá, že k zásadní kvalitativní změně dochází. Přeci smlouva o ústavě zakládá novou, zcela novou kvalitu rozhodování a postavení členských států, potažmo tedy také občanů členských zemí, neboť není pravda, že je lhostejné, zda o jednotlivých oblastech zdravotnictví, sociální politiky a dalších bude rozhodovat orgán v Bruselu, nebo zda o nich bude rozhodovat národní parlament, zda o těchto a kterých otázkách bude i nadále rozhodovat jednomyslně a o kterých otázkách bude rozhodovat na základě tzv. rozšířené kvalifikované většiny, o které tu mluvil pan ministr.
Já jsem velmi doufala, že se z projevu ať už předsedy vlády, nebo ministra zahraničí dozvím odpověď na tuto otázku, dozvím se osobní názor ministra zahraničí, který reprezentuje, dozvím se názor, který má na základě mandátu, který si vláda sama sobě udělila na rozdíl od situace v jiných státech, kde tento mandát je jak konfrontován s názorem parlamentu a s názorem dalších orgánů. V České republice je to mandát, který si vláda udělila sama. A já se obávám, že nám jej ani nechce sdělit.
Já bych proto se chtěla zeptat již přítomného ministra zahraničí, zda již opustila vláda myšlenku zachování mezivládní spolupráce ve prospěch nadnárodního modelu, tedy v podstatě federálního modelu - a troufám si na základě dnešní rozpravy říci, že pravděpodobně ano - pak jaký je její postoj při rozhodování o budoucí společné bezpečnostní politice. Já v tom jasno nemám, omlouvám se prostřednictvím paní předsedající panu ministru zahraničí, ale on mluvil o koordinaci, nikoli unifikaci, o drobných změnách a o zapracování do textu ústavy.
Z tisku je možné se dozvědět, že Češi podporují stanovisko Britů. Ti chtějí, aby bylo jasně zakotveno, že o evropskou obranu se stará Severoatlantická aliance. Pane ministře, prosím, žádám vás prostřednictvím paní předsedající, sdělte mně a dalším mně podobným, jaké že tedy stanovisko Britů to podporujete, k jakému konkrétnímu stanovisku se přidáváte, jaký se domníváte, že bude mít vztah budoucí společná či nespolečná politika zahraniční, obranná a bezpečnostní k Severoatlantické alianci, a zda o těchto věcech nadále budou rozhodovat jednotlivé členské státy a jejich reprezentace jednomyslně, či možná v budoucnu dojde k nějakému překlopení se ve smyslu rozhodování o kvalifikované většině.
Já myslím, že ten spor teď nemusíme vést jako spor o tom, jestli pravdu má ten, či onen. Já si myslím, že jsme povinni tady společně sdělit občanům této republiky, jaký je názor a jaká je vyjednávací pozice vlády České republiky.
A zároveň vás prosím, abyste nám sdělil, jaký je názor této vlády na to, které politiky mají zůstat národním parlamentům a o kterých má být rozhodováno v Bruselu - aniž bych tomu dávala jakýkoli pejorativní nádech. Vy jste mluvil o politikách, které přecházejí, a politikách, které zůstávají. Já moc prosím, abychom se dnes v 17.29, v 17.30 či kdykoli později dozvěděli, jaká je skutečná vyjednávací pozice, jaké jsou vaše názory, zda se přidáváte ke konkrétním požadavkům konkrétních členských států, které mají zcela konkrétní názory na to, jak by měla příští podoba Evropské unie vypadat, a jaký vliv to bude mít na politiku a život v České republice, život každého občana České republiky.
****