(16.20 hodin)
(pokračuje Fajmon)
Fakta však tuto tezi přesvědčivě vyvracejí. Hospodářský růst Evropské unie je již řadu desetiletí nižší než hospodářský růst USA, stejně tak je v Evropské unii již řadu desetiletí vyšší míra nezaměstnanosti, než je tomu v USA, a i v jiných ekonomických ukazatelích si Evropská unie dle svého vlastního přiznání vede hůře než Spojené státy americké.
Nechci vás unavovat čísly, ale jen na dokreslení. V roce 1999 byla míra nezaměstnanosti ve Spojených státech 4,2 % a v eurozóně 10 %. Obdobná čísla jsou platná i v tomto roce. Zajímavé je také srovnání hospodářské výkonnosti i uvnitř samotné Evropské unie po zavedení eura. Ještě máme v čerstvé paměti, jak zastánci eura tvrdili, že jeho přijetím dojde ke zrychlení hospodářského růstu a růstu prosperity v Evropské unii. Nic z toho není pravda. Jsme naopak svědky obrovské recese v celé eurozóně. Británie, Dánsko a Švédsko, tedy státy, které euro nepřijaly, mají nižší míru nezaměstnanosti a vyšší růst hrubého domácího produktu, než je tomu v eurozóně, a nikoliv pouze letos, ale je to již jev, který je třetí rok za sebou. Z toho jasně vyplývá, že teze o hospodářské prosperitě díky evropské integraci je rovněž v rozporu s realitou.
Konečně třetí teze zastánců prohlubování evropské integrace zní: aby Evropa uspěla v globální soutěži, musí se více integrovat. Tato teze je dle mého soudu rovněž v rozporu s realitou. V globální ekonomické soutěži se prosazují země jako Singapur, Tchaj-wan, Indonésie, Malajsie a další státy, a to díky úplně jiným věcem, než je jakákoliv politická integrace. Jsou totiž schopny nabízet spotřebitelům dobré zboží za dobré ceny a k tomu žádná politická integrace není třeba. K tomu je především třeba zdravé podnikatelské prostředí.
Vzhledem k tomu, že tyto tři teze, které zastánci evropské integrace a jejího dalšího prohlubování používají, jsou chybné, nemůže být ani správný závěr, který z těchto tezí vyvozují, totiž že je třeba přijímat další evropské smlouvy a prohlubovat dále evropskou integraci. Prohlubování evropské integrace není cestou k většímu míru ani k větší hospodářské prosperitě a ani k větší konkurenceschopnosti států, které v Evropské unii fungují.
Poznámka pátá. Položme si otázku, jaký je v této chvíli vlastně náš národní zájem ve vztahu k Evropské unii. Dle mého soudu je to možnost sedět u evropského stolu, kde se rozhoduje, a mít tam co nejsilnější pozici k obhajobě českých zájmů. Doufám, že s touto definicí našeho zájmu souhlasíme všichni, i když si jist po dnešní debatě nejsem. V naší zemi totiž existuje velmi zvláštní skupinka politiků, kteří si myslí, že v českém zájmu je naopak mít naši pozici co nejslabší. Já nevím, jak tento postoj je v souladu s poslaneckým slibem, který jsme zde všichni skládali. Podle mého soudu není, ale to nechť si zodpovědí ti, kteří tento názor veřejně obhajují.
Poznámka šestá. Co je vlastně úkolem vlády České republiky ve vztahu k evropské ústavě. Dle mého soudu je to dosažení nejméně takového výsledku, který nezhorší naše postavení v Evropské unii oproti stavu definovanému Smlouvou z Nice a Smlouvou o přistoupení České republiky k Evropské unii. Toto je dle mého přesvědčení minimální požadavek, který je třeba vznést, a to zvláště z toho důvodu, že naše postavení se v Evropské unii dle návrhu evropské ústavy výrazně zhoršuje.
Vláda si je vědoma tohoto faktu a snaží se ve své pozici dosáhnout zlepšení postavení České republiky. Její požadavky jdou v zásadě správným směrem, ale nedostatečně daleko. I kdyby totiž byly všechny požadavky naší vlády na Mezivládní konferenci splněny, a to já osobně nepředpokládám, bude naše postavení v Evropské unii horší, než je tomu dle stávajícího uspořádání. My, poslanci ODS, nevidíme žádný důvod, proč bychom měli ustupovat, když vše je pro Českou republiku v návrhu ústavy horší a jiné státy včetně například Německa si vymohly oproti stávajícímu stavu mnohem lepší a výhodnější podmínky, než mají nyní. Co si máme například myslet o tom, co zde již uvedli moji kolegové Jan Zahradil a Martin Říman, že německá vláda bude dle evropské ústavy mít i nadále možnost dotovat své firmy z bývalé NDR a ostatní státy žádnou takovou možnost mít nebudou? Přitom naše firmy budou působit na stejném evropském trhu a budou vystaveny konkurenci dotovaných firem zpoza Krušných hor. Toto rozhodně spravedlivé není a není žádný důvod k tomu, abychom toto akceptovali.
Z těchto důvodů si dovoluji na závěr předložit návrh usnesení v následujícím znění: "Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky vyzývá vládu České republiky, aby při jednáních o Smlouvě zakládající Ústavu pro Evropu na Mezivládní konferenci Evropské unie nepřipustila zhoršení podmínek členství České republiky oproti stavu definovanému Smlouvou z Nice a Smlouvou o přistoupení České republiky k Evropské unii."
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane kolego. Jen formálně vás musím upozornit, že návrh na usnesení budete mít možnost v podrobné rozpravě, která bude následovat velmi rychle, neboť mám zde přihlášené už jen pana poslance Kavana, pana poslance Zvěřinu, pana poslance Roučka, paní poslankyni Dundáčkovou, pana poslance Ekerta, pana poslance Ransdorfa a pana Koudelku.
Ještě před těmito přihlášenými má slovo předseda vlády. Prosím.
Předseda vlády ČR Vladimír Špidla: Vážený pane předsedající, dovolte mi jenom faktickou poznámku, protože už podruhé se objevila otázka tzv. veřejné podpory pro NDR a bylo zdůrazňováno, že je tento požadavek vládou reflektován velmi pasivně.
Musím konstatovat, že podpora pro NDR byla součástí již Maastrichtské smlouvy, čili je zahrnuta do hlasování našeho referenda, to znamená i v okamžiku návratu k Nice tento fakt stále platí. Česká vláda jej ovšem nepovažuje za zcela spravedlivý a jsme přesvědčeni, že dalším jednáním uvnitř efektivní Evropské unie a demokratické Evropské unie je možné tuto situaci změnit. Konstatuji, že k tomuto stanovisku došlo v roce 1996, v době, kdy vládní většinu dominovala ODS, a v době, kdy podávala přihlášku ve vztahu k Evropské unii, a tato otázka nebyla zmíněna.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane premiére. Slovo má s faktickou poznámkou pan kolega Zahradil.
Poslanec Jan Zahradil: Děkuji, pane předsedající. To, co říkal pan premiér Špidla, je jistě pravda. Problém je pouze v tom, že tehdy, v roce 1996, nebyla Česká republika v pozici, kdy by mohla jakkoliv ovlivňovat smluvní texty, na kterých je Evropská unie založena. Ona je mohla buď akceptovat, nebo neakceptovat.
Za druhé. Je také pravda to, co říkal pan premiér Špidla, že nejenom toto ustanovení, ale ještě celá řada dalších ustanovení, která jsou obsažena v této ústavní smlouvě, jsou obsažena ve smlouvách předchozích. Ve smlouvě Maastrichtské, Amsterodamské a Niceské, ale to přece nezakládá žádný důvod k tomu, aby byly obsaženy také v této nové ústavní smlouvě, která podle toho, co jí bylo uloženo Laekenskou deklarací, měla být transparentnější, jednodušší, průhlednější a měla se nějakým způsobem zbavit zbytečných nebo nadbytečných ustanovení právě z dřívějších smluv. Takže toto nemůže sloužit jako argument, proč tam zrovna toto ustanovení zůstalo.
***