(16.10 hodin)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Slovo má pan kolega Hynek Fajmon, připraví se pan poslanec Jan Kavan.
Poslanec Hynek Fajmon: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, dovolte mi, abych se rovněž připojil k diskusi o evropské ústavě s několika poznámkami.
Poznámka první. Je politováníhodné, že vládní koalice odmítla zařadit na program řádné schůze této sněmovny návrh poslanců ODS na projednání vládní pozice ještě před zahájením Mezivládní konference Evropské unie. Tento postup vládní koalice svědčí o tom, že si není jista vlastní pozicí a že hodlá opět - stejně jako před referendem - občanům zamlčovat podstatné informace o budoucnosti České republiky. Poslanecký klub ODS, vědom si své opoziční odpovědnosti, proto požádal o svolání mimořádné schůze sněmovny právě k tomuto tématu. Věřím, že přítomní novináři i občané pochopí, že tato schůze a tato debata se vede na žádost poslanců ODS, které vládní koalice byla nucena vyjít vstříc, a nikoli tak jak to zde říkal předseda sněmovny, že teď je ten pravý čas. Teď je ten pravý čas, protože teď se tato schůze konat musela, protože opozice o ni požádala. Mám vážné podezření, že bez takové žádosti ze strany našeho poslaneckého klubu by premiér a ministr zahraničních věcí s informací o vládní pozici před sněmovnu, a tedy i před občany České republiky, vůbec nepředstoupili.
Poznámka druhá. Ta se týká samotného návrhu evropské ústavy. Tento text vznikl na základě jednání takzvaného Konventu, kterého se za Českou republiku zúčastnili tři delegáti - za vládu pan Jan Kohout, za sněmovnu Jan Zahradil a za Senát pan Jozef Zieleniec. Tito tři lidé jsou odpovědní za obsah návrhu evropské ústavy. Každý z nich je ale odpovědný poněkud jiným způsobem. Jan Zahradil, jak zde uvedl, se s výsledkem práce Konventu neztotožnil a svůj nesouhlas s výsledným textem dal najevo tím, že jej nepodepsal. Jan Kohout a Jozef Zieleniec naopak s tímto textem se ztotožnili, a jsou tedy za tento text přímo osobně odpovědni.
Myslím, že nebudu vůbec nic přehánět, když řeknu, že návrh evropské ústavy v té stávající podobě je jako celek pro Českou republiku naprosto nepřijatelný. Důvodů pro toto tvrzení je mnoho, ale nejdůležitější z nich je ten, že návrh evropské ústavy zhoršuje postavení České republiky v rámci Evropské unie proti stavu dosaženému v rámci Smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii. Toto zhoršení je možné dokumentovat na následujících skutečnostech:
Za prvé: Česká republika nebude mít podle stávajícího návrh plnoprávného evropského komisaře vždy a v každém okamžiku.
Za druhé: Česká republika bude mít zhruba o 40 % nižší váhu v hlasování Evropské rady.
Za třetí: Česká republika bude moci být přehlasována v celé řadě dalších otázek, ve kterých dosud platilo rozhodování konsensem, a v případě, že bude přehlasována, budou občané nuceni takto vzniklé legislativě se podvolit.
Mohl bych dále pokračovat, ale je to zbytečné. Podle mého soudu je nejlepším důkazem toho, že návrh evropské ústavy v té podobě, jak je nyní na stole, je nepřijatelný, ta skutečnost, že i sama česká vláda jede - nebo již odjela - do Říma na konferenci s mandátem, který žádá o změny, čili vláda přiznává, že ta ústava není v té podobě, tak jak je napsána, v pořádku, a žádá, aby se několik věcí změnilo.
Poznámka číslo tři. Je otázkou, proč se vůbec musíme návrhem evropské ústavy nyní zabývat. Proč poté, co byla nedávno podepsána smlouva v Nice, máme opět projednávat další smlouvu. Ti z nás, kteří nemají krátkou paměť, si vzpomenou na to, jak eurofederalisté tvrdili, že smlouva z Nice je nutná k tomu, aby připravila Evropskou unii na její rozšíření, na její fungování v počtu 25 členů. Tato smlouva ještě ani nevstoupila v platnost, a neexistují tedy ještě žádné konkrétní zkušenosti z jejího fungování, a již máme před sebou další smlouvu, která posouvá evropskou integraci zase dále. Tato horečná aktivita je velmi zvláštní a pro mne osobně nepřijatelná.
Není pravdou to, co tvrdil Helmut Kohl, že totiž evropská integrace je otázkou války a míru. A není pravdou, že Evropa nutně potřebuje evropskou ústavu. Budoucnost Evropy i celého světa je otevřená, záleží na lidech, jakou si ji udělají. Jednou z alternativ je budování evropského superstátu, který tímto návrhem evropské ústavy vzniká. Nemám problém toto evropským federalistům přiznat. Ale zásadně se musím ohradit proti jejich tvrzení a jejich stále vyvolávanému dojmu, že jsou jen dvě alternativy, a to buď sjednocování Evropy dle jejich záměrů, anebo chaos a válka v Evropě. To je prostě lež a nic jiného!
Poznámka číslo čtyři. Jedním z důvodů horečné snahy eurofederalistů vytvořit evropskou ústavu je jejich přesvědčení, že na jakýkoliv problém moderní doby existuje pouze jeden lék a ten se jmenuje "více Evropy". Možná jste si toho již také všimli - když se vynoří problém mezinárodního terorismu, odpovědí má být evropský zatykač; když se objeví hospodářský problém, je odpovědí vznik společné evropské měny; když se objeví problém globalizace, je odpovědí posílení Evropské unie. Zkrátka "více Evropy" je nyní pro mnoho politiků univerzálním lékem na jakýkoliv neduh, který se objeví.
Kolegové lékaři by jistě dokázali ze své praxe říci, že obdobné mytické role univerzálního léku na všechny neduhy hrály v minulosti, i v nedávné minulosti, různé preparáty, a později se ukázalo, že očekávané výsledky léčby se nedostavují. Tak je tomu také s Evropskou unií. Její propagátoři tvrdí, a také to v dnešní diskusi zaznělo, že je to nástroj k odstranění válek a zajištění míru v Evropě, a to jak uvnitř Evropské unie, tak za jejími hranicemi. Dále tvrdí, že je to nástroj pro budování hospodářské prosperity. A konečně třetí argument, který používají, který zde dnes rovněž zazníval, zní tak, že Evropská unie je správná odpověď na problémy, které přináší globalizace. Jelikož mír a prosperita jsou velmi žádané zboží, daří se jim jejich záměry zatím dobře prodávat. Fakta jsou ale jiná a dle mého přesvědčení, jak se zde pokusím ukázat, neodpovídají tomu, co tyto argumenty předkládají.
Podívejme se tedy na tyto tři teze. Nejprve teze o mírovém působení Evropské unie. Evropští federalisté tvrdí, že mír v Evropě po druhé světové válce je díky evropské integraci. Já si dovolím tvrdit, že to není pravda. Je pravdou, že po roce 1945 je dlouho trvající evropský mír, ale otázkou je, zda je tomu z důvodu evropské integrace, anebo z důvodů úplně jiných, jak tvrdíme my eurorealisté. Myslím, že pravdě jsme blíže my, když tvrdíme, že mír ve Evropě byl důsledkem vojenské a politické rovnováhy mezi Spojenými státy a Sovětským svazem a některých dalších, především vojenských, ale také ekonomických faktorů, nikoliv však primárně díky fungování evropské integrace.
Musím ale zmínit také skutečnost, že ani na vnitrostátní úrovni, ani v samotné Evropské unii takový mír, o kterém se zde hovoří, zdaleka není. V Severním Irsku, v Baskicku, na Korsice jsme svědky desetiletí trvajících konfliktů, které se nepodařilo vyřešit žádnou evropskou integrací ani uplatněním principů subsidiarity a podobnými evropskými nástroji. Obdobně vně Evropské unie, doslova na jejím zadním dvorku, v bývalé Jugoslávii došlo po roce 1989 k rozsáhlým válečným konfliktům, kterým nejenže Evropská unie nedokázala zabránit, ale které nakonec musely řešit Spojené státy a Severoatlantická aliance. Z uvedených příkladů je zřejmé, že argument o mírovém působení evropské integrace je zkrátka falešný.
Za druhé - teze o hospodářské prosperitě prostřednictvím evropské integrace. Zastánci dalšího prohlubování evropské integrace tvrdí, že díky evropské integraci je Evropa hospodářsky výkonnější a efektivnější. Doporučují proto mimo jiné zavedení evropské měny, společné fiskální politiky, společné obchodní politiky a mnoha dalších společných evropských ekonomických nástrojů.
***