(16.30 hodin)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji. Slovo má pan kolega Kavan, připraví se pan poslanec Zvěřina.
Poslanec Jan Kavan: Vážené poslankyně, vážení poslanci, stoupenci evropské integrace usilovali o evropskou ústavu po mnoho a mnoho let. A teď teprve máme před sebou návrh ústavní smlouvy. Jistě v tomto sále nikoho nepřekvapím svou podporou tomuto dokumentu, neboť ČSSD vždy podporovala evropský integrační proces. Přijetí ústavní smlouvy, jsem přesvědčen, tento proces významně podpoří. Je to tedy jistý krok k pevnější unii.
Už tady bylo konstatováno, že návrh smlouvy nepřináší nějaké převratné změny. Nakonec jen asi pětina článků je nová a nebo nějak podstatně upravená. Většina článků je totiž převzata z existujících smluv, a to včetně článků, které tady byly kritizovány některými mými předřečníky a o nichž jsme věděli, když jsme schvalovali referendum o vstupu do Evropské unie. Ústavní smlouva je však pro mě jasným výrazem skutečnosti, že unie je politický projekt. A podpora tomuto vývoji, jsem přesvědčen, je v národním zájmu České republiky.
Návrh smlouvy je samozřejmě kompromisní dokument, jakým je nakonec naprostá většina dokumentů Evropské unie. Tentokrát jde o kompromis mezi malými a velkými státy a o kompromis jednak mezi stoupenci větší integrace a mezi stoupenci mezivládního přístupu. Je v povaze samozřejmě každého kompromisu, že s ním nikdo není stoprocentně spokojen, a to samozřejmě platí i pro mě. Tohoto kompromisu bylo dosaženo po šestnácti měsících náročného jednání, což znám z vlastní zkušenosti, neboť jsem v Konventu seděl v období mezi únorem a zářím 2002. Ale jsem si samozřejmě vědom, že nejsložitější jednání se konalo až po mém odchodu.
Výsledek podpořila naprostá většina členů. Pokud vím, tak závažné výhrady k menšinové zprávě vyjádřilo jen osm lidí, včetně místopředsedy ODS pana poslance Zahradila.
Návrh smlouvy podle mě posiluje demokratický charakter unie, včetně zvýšení role Evropského parlamentu, který bude nyní rozhodovat o rozpočtu, volit předsedu komise a spolurozhodovat o daleko větším počtu oblastí než dosud. Návrh smlouvy rovněž posiluje schopnost unie jednat jako sjednocená síla v mezinárodním systému a hrát tak důležitou roli významného partnera Spojených států amerických. Je to tedy si myslím krok správným směrem, směrem k větší schopnosti se vyrovnat s dopadem ekonomické globalizace a se všemi závislostmi, které z toho vyplývají.
Je pravda, že část pravice, zvláště americké, často kritizuje Evropu, že věnuje příliš mnoho prostředků na budování infrastruktury evropského sociálního státu a na druhé straně příliš málo prostředků na budování své vojenské síly. Na druhé straně část levice, zvláště evropské, se obává, že Evropská unie ve snaze posílit svou konkurenceschopnost ve stále více globalizovaném světě bude ochotna obětovat příliš mnoho ze své sociální dimenze. Globalizace, ať se nám to líbí, nebo ne, zůstane nedílnou součástí 21. století. A myslím si, že v jejím rámci by evropští sociální demokraté se měli snažit vybalancovat globalizaci kapitálu globalizací sociální spravedlnosti. Je pro mě důležité, že návrh ústavní smlouvy tomuto úsilí neklade žádné zbytečné překážky.
Je třeba přiznat, že mezi spoustou kompromisů, jimiž je návrh smlouvy prosycen, jsou některé přijatelnější než jiné. Stejně ze všech je cítit jisté napětí mezi malými státy, které mají daleko větší zájem na své suverenitě, nebo řekl bych především na formě, jíž je tato suverenita ostatními respektována, a na druhé straně velkými státy, kterým jde především o to, aby je malé státy neblokovaly. Jako občan státu, jehož suverenita nebyla často v jeho historii samozřejmostí, zcela chápu onu citlivost malých států. A zažil jsem její dopady při praxi při vyjednávání konsensu například ve Valném shromáždění OSN. Tam se plně respektuje i suverenita i toho nejmenšího státu a z toho vyplývající snaha dohodnout se na konsensu. Je to ovšem jeden z faktorů, které značně omezují akceschopnost OSN, a to zvláště jeho Valného shromáždění.
OSN je ovšem postavena na základě mezivládních vztahů a v tomto smyslu Evropská unie není mezivládní OSN, ale není ani federalistickými Spojenými státy americkými. Princip sdílené suverenity umožňuje i členským státům Evropské unie účast na důležitém spolurozhodování a samozřejmě i na společné bezpečnosti a prosperitě. A umožňuje jim i řešit problémy, na které jako jednotlivé malé státy nemáme dost sil nebo prostředků. Je fakt, že díky globalizaci nejrůznější problémy překračují hranice daleko rychleji než lidé. Řadě problémů můžeme úspěšně čelit jen společně, nebo chcete-li multilaterálně, ať už jde o problémy životního prostředí, nezákonných drog nebo zbraní, obchodu s bílým masem, chudoby nebo terorismu.
Ať se nám to líbí, nebo ne, jsme stále více navzájem propojeni, jsme stále více navzájem závislí s řadou států, a to především evropských. Ve společné Evropě můžeme daleko účinněji pracovat na transformaci globální nejistoty do globální odpovědnosti. Multilaterální akce umožňují se podělit jak o břemena problémů nebo nákladů, tak o zvyšování důvěryhodnosti. Umožňují poskytovat legitimitu společným akcím, například v reakci na ohrožení míru nebo bezpečnosti. Nelze například vůbec nijak zpochybnit společnou zahraniční misi Evropské unie provedenou v souladu s Chartou OSN.
Uznávám, že multilaterální akce však mohou být i velmi těžkopádné, neboť jsou omezené rychlostí nejpomalejšího člena, jakýmsi nejmenším společným jmenovatelem. A umožňují některým státům si z toho menu, jaksi a la carte, vybrat to, co se jim hodí, což může více odpovídat politické výhodnosti než nějakým společným hodnotám a principům.
Zdá se mi, že návrh ústavní smlouvy, který máme na stole, se pokouší poměrně úspěšně na tyto problémy reagovat. Integrační proces se prohlubuje, ve třiceti osmi dalších oblastech se bude hlasovat kvalifikovanou většinou. Do preambule smlouvy byla zařazena Charta základních práv, která nám usnadní uplatňovat naše práva u evropských soudů a měla by nás více chránit před svévolí veřejné moci, a to přes jistá vymezení její působnosti a samozřejmě nutnost vykládat ji, což je zcela v pořádku, v souladu s ústavními tradicemi daných členských států. Nevnímám zařazení charty do preambule jako něco, co oslabuje, nebo dokonce vylučuje uplatnění mezinárodní konvence o občanských a politických právech nebo konvence o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Je nutné znovu zdůraznit, jak už tu bylo řečeno, že návrh smlouvy posiluje roli národních parlamentů při vypracování legislativy unie. Vzhledem k různému stupni vývoje v jednotlivých členských zemích a řekl bych v některých případech i k různému stupni podpory pro integrační proces je pochopitelné, že se v unii vytváří skupina států, které nechtějí zbrzdit rychlost svého vlaku na úroveň posledního vagonu.
***