(15.50 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Mějme tedy tyto skutečnosti na zřeteli. Jestli Evropa v rámci globálního světa má mít nějakou perspektivu a my jako malý stát v jejím středu jako součást Evropy chceme být někým, kdo se podílí i byť malým vlivem na tom, co se ve světě děje, pak si myslím, že tou perspektivou pro nás opravdu je Evropská unie a evropská integrace, včetně toho, o čem zde někteří kolegové kriticky hovořili. Nemyslím si ale, že nebezpečí společné zahraniční a bezpečnostní politiky je tak velké, spíš si myslím, že opak je pravdou. Rozdělení Evropy na starou a novou, když užiji Rumsfeldových slov v souvislosti s vojenskou intervencí USA v Iráku, prokázalo, že zde jsou velice hluboké diference uvnitř Evropy, než aby dospěla k tomu, že její zahraniční a bezpečnostní politika bude skutečně jednotná a efektivní. K tomu máme velmi, velmi daleko.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, je zde otázka, co tedy chceme, chceme-li se vyslovit k tomu, že tato ústavní smlouva by neměla být přijata. To vůbec není nereálné nebezpečí, protože v současné době v Evropě, v různých zemích panuje - řeknu to českým termínem - "dost blbá nálada". Demokratický deficit ve vztahu k evropské integraci opravdu existuje, nedokázali politikové členských zemí dostatečně učinit věc Evropské unie a evropské integrace záležitostí občanů a tyto dluhy se mohou promítnout v tom, jak se občané nebo parlamenty budou v ratifikačním procesu k tomu vyjadřovat.
Zároveň bych chtěl ještě říci jednu věc. Hovořilo se v této souvislosti také o Německu, o jakési hrozbě pro Českou republiku. Myslím, že jde o dominaci Německa v Evropské unii. Samozřejmě v politických věcech nic není jednoznačného a všechno má své pro a proti, své různé stránky, a záleží na tom, jak je budeme posuzovat a vážit jejich poměr. Osobně si ale myslím, a v tomto směru chápu stanoviska odpovědných německých politiků, jako byli již ti dva citovaní předsedové německých vlád, kteří se vyslovili pro to, že je v zájmu Německa, aby bylo určitým způsobem vpleteno do evropských struktur, svázáno s celoevropským vývojem, protože jinak je Německo, zejména po sjednocení, příliš velké a hrozí nebezpečí, že proti sobě bude vytvářet koalice, které mu nebudou přátelské.
Připomínám to, že právě evropská integrace, evropské společenství, z těch různých složek, ze kterých vznikalo, vznikalo právě proto, aby se eliminovala hrozba nacionalismu, aby se eliminovalo nebezpečí opakování válečného konfliktu. V tomto směru si myslím, že i z hlediska českých národních zájmů, které budeme vztahovat k našemu velkému sousedovi, je výhodnější, jestli jsme součástí nějakého integrovaného společenství, které nemá pouhou obchodní povahu, ale má určitou politickou povahu, než budeme-li izolováni. Myslím, že vám není třeba připomínat, že kdybychom jednali jenom s izolovanou německou vládou, kterou by třeba vedl Edmund Stoiber, známý obhájce landsmanšaftu, nemyslím si, že by Česká republika byla v tomto směru ve výhodnější pozici. Čili i tyto bezprostřednější zahraničněpolitické momenty bychom neměli pouštět ze zřetele.
Nakonec už jen stručné poznámky. Předseda ODS Topolánek vyjádřil názor, který mě trochu překvapil, a musím říci, že mě překvapil i názor českého premiéra, kteří vyjádřili tak jednoznačně kladný názor k tomu, že Turecko by se mělo stát členem Evropské unie. To je otázka, která v rámci Evropské unie je předmětem velkých sporů. Po summitu v Kodani o tom byla velká diskuse v západní Evropě s argumenty pro a proti, ale rozhodně si nemyslím, že to je jednoduchá otázka, abychom mohli říci, že jsme pro. Musíme si vyjasnit, jaký je vlastně obsah pojmu "Evropa", jestli je to také zeměpisný pojem, a potom Malá Asie do Evropy nepatří, anebo jestli je to pojem historicko-politicko-kulturní, a pak si tedy musíme klást otázku, co všechno do Evropy můžeme zahrnovat. Nepochybně ale do Evropy patří také Ukrajina a Rusko, to je málo platné. Netvrdím, že by v dohledné době měla být reálná perspektiva členství Ruska v Evropě, v Evropské unii, ale klademe-li si otázku, co to má být Evropská unie v budoucnu - přičemž názory o rychlém superstátu patří do říše snů, protože rozdíly mezi evropskými národy a těmito zeměmi jsou velmi hluboké a historicky staré, takže nic takového v dohlednosti nehrozí - z hlediska dalšího rozšiřování si tyto otázky klást musíme, musíme o nich diskutovat a dát na ně odpověď. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Zdeňku Jičínskému. Nyní bude hovořit paní poslankyně Vlasta Parkanová a připraví se pan poslanec Jiří Karas.
Poslankyně Vlasta Parkanová: Pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, evropská ústava si klade za cíl nahradit a zpřehlednit dosavadní evropské smlouvy, aby se v nich vyznali nejen bruselští demokraté a byrokraté, ale i občané členských států. Z ústavně právního hlediska se nejedná o klasickou smlouvu, ale o kombinaci textu ústavy a mezinárodní smlouvy. Oproti dosavadnímu smluvnímu uspořádání Evropské unie přináší sice řadu zjednodušení - ruší se například dosavadní pilířová struktura, vytváří se jednotný institucionální rámec, který předpokládá, že všechny kompetence, až na uvedené výjimky, jsou vykonávány stejnými orgány a stejnou formou rozhodování, snižuje se celkový počet unijních právních aktů z dosavadních patnácti na šest a vytváří se přehledná hierarchie právních aktů unie atd. - bohužel je ale nutné konstatovat, že nejzákladnějšího cíle tak úplně dosaženo nebylo. Ačkoliv je nová ústava a její text přehlednější, než byl složitý systém dosavadních smluv, k zásadnímu zjednodušení orgánů Evropské unie a jejího legislativního procesu nedošlo. V mnoha případech zůstává zachována jednoznačnost (?) stanovených kompetencí a postupů a řada proklamovaných principů má pouze deklaratorní charakter.
Přes to, co jsem právě řekla, si nemyslím, že by bylo lepší žádnou ústavu nepřijímat a trvat na dosavadním uspořádání Evropské unie. Ustanovení o působnosti unie v zásadě nerozšiřují jejich současné působnosti, ale především nově podrobují tyto působnosti i oblasti patřící do druhého a třetího pilíře, tedy společné zahraniční a bezpečností politiky a soudní a policejní spolupráce v trestních věcech. Přes některé vnější aspekty, jako je ustavení funkce evropského prezidenta nebo evropského ministra zahraničí, nelze hovořit o nějakém vytváření jakéhosi evropského superstátu, jak to zde mnohokrát zaznělo, superstátu, ve kterém by prý měly odumřít národní státy.
V ústavě je i nadále aplikován princip subsidiarity a proporcionality, do jejichž kontroly jsou zapojovány i národní parlamenty prostřednictvím předběžné politické a následně i soudní kontroly. Podle nejchmurnějších euroskeptických představ nám prý hrozí zbytečná regulace z nadnárodního centra, rostoucí šiky úředníků, přehlasování velkými státy, další plíživé narůstání pravomocí unie atd.
***