(15.40 hodin)
(pokračuje Jičínský)
A podepsali to, jak říkám, představitelé pravicových i levicových vlád dřívějších. Například Helmut Schmidt i Helmut Kohl, čili představitel sociálně demokratické strany a představitel křesťanskodemokratické strany Německa, kteří tehdy vedli německé vlády. Upozornili na to, že skutečně Evropská unie nebo ty země, které ji zakládaly, které ji rozvíjejí a které hodlají k ní přistoupit, se nacházejí na křižovatce, a že buď tedy zvítězí vůle budovat společnou Evropu, která podle jejich slov vždycky byla více než pásmem volného obchodu, vždycky měla politický obsah.
A pokud to někoho snad může překvapit, pokud si myslí, že Evropu je možno redukovat na ty čtyři svobody ve sféře volného trhu, tak cílem sjednocování Evropy, resp. cílem evropské integrace, bylo to, aby se v Evropě zabránilo opakování toho, co se stalo v první a druhé světové válce. Cílem bylo zabezpečit mírovou Evropu a v rámci mírové Evropy prosperitu národů, které v ní žijí.
Takže toto je základní dilema, které se musí řešit v souvislosti s postojem ke Konventu. Nebyl jsem na rozdíl od kolegy Zahradila členem Konventu, ale jeho práci jsem poměrně podrobně studoval, protože západní tisk na rozdíl od tisku českého o jeho průběhu podrobně referuje. Kolega Zahradil jistě ví jako člen Konventu, že kdyby se tam mělo o všech otázkách hlasovat, že by samozřejmě Konvent k ničemu nedospěl.
A tady řeknu drobný příklad, je to už dávno za námi, ale po volbách v roce 90, v období 1990 až 1992, jsme měli v rámci československé federace zájem vytvořit novou ústavu československého státu. Pracovala na ní komise expertů, pracovala na ní politická komise a byla tady skupina vynikajících mezinárodních právníků i politiků, uvádím například bývalého kanadského ministerského předsedu Trudeaua. A tam bylo typické to, že zejména ze slovenské strany se zdůrazňovaly symboly. Prostě aby při formulování určitých koncepcí, při stanovení působnosti jistých institucí a podobně, aby byla zdůrazněna suverenita a tak. Vzpomeňte si na Čarnogurského samostatnou stoličku. A tito experti nám říkali - chcete-li, aby to fungovalo, tak musíte tu ústavu učinit funkční, ty instituce mají fungovat, pokud to má být ústava, která k něčemu je. Čili mějme toto na zřeteli.
Samozřejmě můžeme vytýkat, a já jsem to také nejednou napsal, že představitelé těch členských zemí unie nevěnovali dostatečnou pozornost rozvíjení unie i ve smyslu zdokonalování její institucionální struktury. Institucionální struktura, která působila v době, kdy unie byla tvořena šesti členy, se vlastně zásadně nezměnila, i když se unie rozšířila na 9, potom na 12 a posléze na 15 členů. Ale v rámci společenství těchto členů uvnitř unie bylo jasné, že takto ta unie fungovat nemůže, pokud se má ještě dále rozšířit, že funguje v tomto směru velmi špatně. A můžeme dodatečně říci, že byla zřejmě chyba, že členové unie dříve nezměnili institucionální strukturu, a že jsme tedy už nevstupovali do institucionální struktury komplexnější, která se už osvědčila.
Připomínám také kolegům, a někteří tu přece byli v druhé polovině 90. let, že tehdejší představa rozšíření byla jiná. Počítalo se s tím, že se Evropská unie rozšíří o čtyři členy - Česká republika, Polsko, Maďarsko, Slovinsko. Slovensko tehdy ještě bylo v mečiarovském stínu, takže s ním se vážně nepočítalo. Na přelomu století nebo tisíciletí se představy změnily. Evropská unie se má rozšířit o deset členů.
Proto těm kolegům, kteří říkají, nechť to funguje, jako to fungovalo, tak chci říci, kdyby to mělo fungovat, jako to fungovalo v patnácti, tak v pětadvaceti to fungoval nebude. Čili nepřejeme-li si, aby Evropská unie ztroskotala, aby se naplnilo to, před čím varovali ti odpovědní evropští státníci, ale přejeme-li si, aby nastala obnova, a ne ztroskotání, tak uvažujme, jak Evropská unie může fungovat, aby byla s to fungovat v rámci pětadvaceti, a perspektivně i možná ve větším počtu. V tomto směru, pokud budeme zcela odmítat, já nechci vstupovat do detailů, ale pokud budeme zcela odmítat principy kvalifikované většiny, tak odsuzujeme Evropskou unii k tomu, aby opravdu zdegradovala na pásmo volného obchodu.
Samozřejmě můžeme si klást otázku, jsme malý stát, malý národ, jaké máme vlastně výhody z toho, že budeme členem Evropské unie. Hovořilo se tady o mocenské politice. Já si osobně myslím, že žádná jiná než mocenská politika není. Pokud je to politika nemocenská, asi toho mnoho nezmůže. Takže berme na vědomí, i v Evropě rozdíl mezi velkými a malými státy nezmizel a jde o to, jestli v rámci Evropské unie rozdíly, které jsou spojeny s tím, že tu je tato přirozená nerovnost, jsou jistým způsobem zmírněny nebo vyrovnány. Jsou tu stanoveny určité mechanismy, které umožňují, aby se tu vytvářela na základě jednání těchto politicky, početně, ekonomicky i jinak nerovných partnerů, aby se přece jenom vytvářela určitým demokratickým způsobem nějaká společná vůle.
A já se tady divím kolegům, kolegovi Římanovi, myslím předtím i kolega Zahradil, proč se tak s pochopením stavějí za polskou pozici. Já myslím, že polská pozice v této věci není ničím odůvodněná. Polská pozice, že mají 27 hlasů a Německo, Francie, země, které jsou podstatně větší, mají jenom o dva hlasy méně…
Čemu to odpovídá? To neodpovídá ničemu. Odpovídá to tomu, že niceská schůzka byla před ztroskotáním, a narychlo se tedy našlo nějaké řešení, aby to neztroskotalo. To svědčí o tom, co jsem říkal, že představitelé členských zemí unie málo dbali na určité momenty, málo připravovali její rozšíření, a momenty určitého nacionálního egoismu převažovaly. V tomto směru tyto momenty jsou velmi silné a nepřestanou být silné ani do budoucnosti, čili Evropa nepřestane být unií národních států. Nebezpečí nějakého superstátu tu opravdu nehrozí, pokud se s ním takto operuje.
Nemá cenu srovnávat Evropskou unii s USA, protože to srovnat nelze. Jsou to úplně jiné fenomény. Ale připomněl bych, pokud jste se nedívali včera náhodou na televizní zpravodajství, byl tam rozhovor s Albertem Reichem, který upozorňoval, že tedy není důvodu, proč by Evropa neměla zachovávat určité rysy svého kapitalismu, které mu dávají sociálnější charakter než kapitalismu americkému. Podobně se vyslovil Josef Stieglitz ve své poslední knize.
Nemám nic proti tomu, jestliže někdo klade Ameriku jako vzor, ale nemyslím si, že Amerika v tomto směru se může stát vzorem pro celou evropskou civilizaci a kulturu. Pohybujeme se sice ve společném transatlantickém prostoru, ale různým pojmům dáváme jiný obsah. Evropská kultura, evropská civilizace, evropský způsob života, jakkoli je to samozřejmě abstrakce, protože nechci ztotožňovat francouzský, německý, náš způsob života atd. Jsou mezi nimi hluboké rozdíly. Je to ale přeci jenom něco jiného než USA.
***