(15.00 hodin)
(pokračuje Langer)
Za prvé - co má být cílem této rozpravy. Za druhé - proč ta rozprava přichází až nyní, resp. proč se vláda a vládní koalice bránila včasnému prodiskutování tohoto tématu. Za třetí se chci zamyslet nad procedurou přijímání případné schválené evropské ústavy, neboť podle mého názoru tato procedura již sama předurčuje charakter evropské ústavy a budoucí podobu Evropy tak, jak je zde z mnoha rovin diskutována, ať již pochvalně, či opačně. Za čtvrté bych se rád vyjádřil k jedné části navrhované evropské ústavy, a to je k oblasti třetího pilíře, to je k oblasti justice a vnitra.
Nejprve tedy k tomu, co by mělo být cílem této rozpravy. Já jsem přesvědčen o tom, že cílem takovéto parlamentní rozpravy týkající se zahraniční politiky České republiky by a priori neměl být střet opozice a vlády. Jsem o tom skutečně přesvědčen, že na takovéto téma by zde nemělo probíhat dělení opozice a vláda, nýbrž bychom se měli snažit sjednotit a definovat alespoň minimální společný zájem tak, aby pozice vlády při tomto jednání nebyla pozicí vlády České republiky, ale pozicí České republiky.
Myslím si, že je škoda, že jsme - a je to vina vlády - takovouto možnost neměli, a přitom inspirace od našich sousedů zde existuje. Můj kolega předřečník, pan místopředseda Filip, zmínil Slovensko. Rád bych zmínil jiného našeho souseda, Polsko, jehož premiéra jsme měli možnost přivítat mimo jiné i na půdě českého Parlamentu a Poslanecké sněmovny. Pro mne je velkým zklamáním, že český premiér se nenechal inspirovat premiérem polským, neboť ten na rozdíl od něj jel na tuto Mezivládní konferenci vybaven silným a jednoznačným mandátem polského parlamentu. To je pozice, které nebyl schopen český premiér dosáhnout. Byla to pozice, která vyplývala z tvrdé a možná velmi ostré debaty v polském parlamentu, ale byla to pozice, která ho podle mne činila podstatně silnějším a vybavenějším tak, aby mohl hovořit za Polsko, a nikoliv za polskou vládu. Toto je interpretace, kterou zde podávám na základě osobního jednání nebo přijetí polského premiéra na půdě Poslanecké sněmovny.
Jinými slovy, bohužel, vzhledem k tomu, jaký postup vláda zvolila, stává se debata místo věcné debaty nad společným postupem v této oblasti, společným postupem jak vládní koalice, tak opozice, střet mezi vládou a opozicí, střet, ve kterém - jak nám to demonstroval velmi ilustrativně kolega Holáň - nejde o střet názorů, ale o polemiku s těmi, kdo názory přednášejí, a to si myslím, že je úplně špatně. Je možné polemizovat s názory, ale nepolemizuji s osobou jako takovou jen kvůli tomu, kým je.
Druhá otázka - proč diskuse přichází až nyní. Já si opět kladu otázku, proč se vláda bránila tomu, aby svou pozici na tak důležitém klíčovém jednání prodiskutovala včas předem v Poslanecké sněmovně, které je zodpovědná, tak aby její pozice na této konferenci mohla být podstatně silnější, než je dosud. V tuto chvíli nemůžeme než konstatovat fakt, že premiér České republiky a ministr zahraničních věcí hovořili na mezivládní konferenci jménem 101 poslankyň a poslanců Poslanecké sněmovny, což je žalostně málo, přepočítáte-li to na volební výsledky a procento občanů, které tato vláda těmito počty mandátů zastupuje. Myslím si, že to je špatně.
Kladu si otázku, proč tento postoj vláda zvolila. Odpovědi jsou možná spekulativní, nicméně jinou možnost než spekulovat nemám, že buď vláda něco vědomě zamlčovala a chtěla, aby bylo zamlčeno - nevím, jestli se pletu, nebo jestli mám pravdu - nebo druhé vysvětlení je podstatně prozaičtější, abych nevkládal do myšlenek našich vládních představitelů a priori jen něco negativního - je to další důkaz administrativní neschopnosti vlády zvládat svůj ústavní mandát, který má. Pro mne je těžko pochopitelné, že vláda o této pozici jedná řádově ani ne týden před konáním samotné konference. Velmi by mě zajímalo srovnání, protože v této věci se mi opravdu nedostává informací, od pana premiéra nebo ministra zahraničních věcí, která že vláda zemí, které se účastnily této Mezivládní konference, definovala svůj postoj tři dny předtím, než konference byla zahájena. Opravdu by mě velmi zajímalo, která vláda to byla.
Když už tedy připustím, že vláda nejednala se zlým úmyslem, je pro mne důvod, proč se setkáváme až po konání prvního kola Mezivládní konference, ten, že vláda opět prokazuje svoji neschopnost zvládat svůj úkol, který má v rámci ústavy, tedy řídit a administrativně spravovat tuto zemi.
Třetí teze, o které bych chtěl hovořit, je ona procedura přijímání případně schválené Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu. Takzvaná evropská ústava je připravena jako Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu, a položíme-li důraz na slovo "smlouva", musí z logiky věci jít o dvoustranný, resp. vícestranný souhlasný projev vůle smluvních stran. Tato smlouva, jde-li o smlouvu, nemůže být smluvním stranám vnucena a její účinky mohou nastat pouze tehdy, pokud s ní smluvní strana vyslovila souhlas. Jde tedy o smlouvu mezi státy, a to o smlouvu z logiky mezinárodní.
Jak se na problematiku mezinárodních smluv dívá Ústava ČR? Ta hovoří ve svých dvanácti článcích o této problematice s tím, že na přijímání mezinárodních smluv se bezprostředně vztahují články 10, 10a, 39 a 49. Z rozdílnosti tohoto pojetí také vyplývá odlišný způsob ratifikace těchto mezinárodních smluv podle toho, pod jaký článek je můžeme podřadit. Podle mne - a není to názor jen můj, ale i různých expertů na problematiku ústavního a mezinárodního práva - je možné a je třeba Smlouvu zakládající Ústavu pro Evropu podřadit jak mezi smlouvy podle článku 10a, neboť nepochybně obsahuje ustanovení, jimiž jsou přenášeny některé pravomoci orgánů ČR na mezinárodní organizaci nebo instituci, a tady podotýkám, že to definuje samotný návrh Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu, neboť v článku I-1 odstavec 1 se stanoví "Inspirujíc se vůlí občanů a států Evropy... ustavuje tato ústava Evropskou unii, jíž členské státy svěřují působnost ..." Znamená to tedy, že se skutečně jedná o smlouvu, kterou lze zařadit pod článek 10a ústavy, jímž jsou přenášeny některé pravomoci orgánů ČR na mezinárodní organizaci nebo instituci. Stejně tak je možné podřadit tuto smlouvu pod článek 49, neboť nepochybně upravuje práva a povinnosti osob, popř. se může jednat i o jinou politickou smlouvu.
Věcně je tedy možné zaujmout výklad při tomto možném pojetí, tedy buď podle článku 10a, nebo podle článku 49, a já se k tomu výkladu kloním, že: je možné pojímat v tomto střetu článku 10a a článku 49 článek 10a něco jako lex specialis, neboť článek 49 je standardem a platí, nestanoví-li ústava něco jiného, a právě proto, že ústava v článku 10a stanoví něco jiného, stanoví přesně definici, přenos některých pravomocí orgánů ČR na mezinárodní organizaci nebo instituci, je třeba tuto smlouvu začlenit a aplikovat podle článku 10a Ústavy ČR. Způsob přijetí takovéto smlouvy je potom dvojí, buď Parlamentem, nebo referendem. V případě, že bude smlouva ratifikována Parlamentem, je Parlament vázán článkem 39 odstavec 4 Ústavy ČR, kdy je k přijetí třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů.
***