(15.10 hodin)
(pokračuje Langer)
Pokud by Parlament chtěl - a myslím, že by to bylo správné rozhodnutí - k ratifikaci takové smlouvy může být dán souhlas v referendu, ovšem po přijetí příslušného zákona.
Přiznám se, že v tuto chvíli nechci předjímat výsledek toho, jakou podobu bude mít ratifikace evropské ústavy. Je to věc politického rozhodnutí. Já jen vyzývám v rámci toho rozhodování o tom, jak ratifikovat případně evropskou ústavu, aby debata o způsobu byla debatou velmi seriózní, vážnou, aby byla prosta politického kupčení - když referendum, tak obecné, když nechcete obecné, tak to budeme řešit jiným způsobem. Zkusme prosím vést seriózní debatu o tom, jakou proceduru zvolit k ratifikaci, zkusme tu debatu vést podstatně lépe, než ji vedeme dosud. Podstatně lépe v tomto smyslu, neboť dnešní debata a její charakter byly předurčeny postupem vlády.
Možná si položíte otázku, proč hovořím o ratifikaci, když předmětem našeho jednání je samotný obsah té ústavní smlouvy. Je to proto, že zde, od tohoto řečnického pultu, vedeme spor o to, zda ústava nebo Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu znamená omezení suverenity České republiky, či nikoliv. Jsou zde řečníci, jeden z nich zde přede mnou stojí s velmi pečlivě naslouchajícím výrazem ve tváři, kteří jsou přesvědčeni o tom - a přinášejí své argumenty - že se v žádném případě nejedná o omezení suverenity České republiky. A jsou zde tací, kteří tvrdí opak. A já jsem přesvědčen, že právě ona citace čl. I-1 odst. 1 Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu je jasným důkazem toho, že se jedná o omezení suverenity jednotlivých členských zemí a současně také postup, který jsem zde definoval, a argumentaci, kterou jsem vedl ve prospěch postupu, náhledu a práce s touto ústavní smlouvou podle čl. 10a Ústavy České republiky, nevede také ke zcela jednoznačnému závěru.
Evropská ústava, tak jak je navržena, není technickou normou, jejímž cílem, možná úctyhodným a potřebným cílem, je zjednodušení primárního práva Evropské unie. Není touto technickou normou. Jestli jsme přesvědčeni, že ten postup, který máme zvolit k případné ratifikaci, upravuje čl. 10a Ústavy České republiky - a já jsem přesvědčen, že jinou možnost ani nemáme - je to tedy dokument ústavního charakteru, je to dokument, který je postaven na omezení, částečném omezení suverenity jednotlivých zemí, které se na jejím přijetí budou podílet, tedy i České republiky. Prosím například pana ministra zahraničních věcí, ať mi předloží protiargument, seriózní protiargument, proti takto vyargumentovanému tvrzení, které říká jediný možný závěr: Není to technická norma, je to dokument, který ve své podstatě, a v případě svého přijetí, omezuje suverenitu jednotlivých zemí, které ho schválí.
Bod 4 mého vystoupení - týká se konkrétních dopadů v oblasti třetího pilíře. Jak jsem zde již řekl, výsledek práce Konventu může být přijatelný, ale jen z jedné části svého zadání, kterým bylo zjednodušení tzv. primárního práva Evropské unie. Myslím si, že v tomto smyslu ke zjednodušení skutečně dochází.
Nicméně zbývá si položit otázku, zda je výsledek práce Konventu přijatelný i z dalších hledisek. Zde je třeba se ptát, zda dílo této povahy - znovu zdůrazňuji, svým způsobem jedinečné - si nežádá za završení integrace daň, kterou zaplatit nemůžeme, nebo daň, o které se někteří z nás domnívají, že je daní příliš vysokou. Je to daň, kterou jsou práva a svobody, kterých si po smutné a dlouhé zkušenosti s totalitou možná užíváme příliš krátkou dobu a na jejichž sebemenší ohrožení nebo omezení bychom měli být, a mnozí z nás také jsme, mimořádně citliví.
Po pečlivém studiu návrhu evropské ústavy mi nezbývá, než konstatovat, že koncepce vnitřní liberalizace je vyvážena v negativním slova smyslu zaváděním bezpečnostních metod a policejní spolupráce, které jsou za mezemi, připouštím, mého liberálně konzervativního pohledu na svět. Bohužel v rámci tohoto textu se původní a hlavní cíl evropské integrace, kterým byl volný trh a ochrana čtyř základních svobod, naprosto ztratil. Pro někoho je to dobře, pro mne je to závěr, který si zaslouží opačné hodnocení.
Podíváte-li se do teď navrhovaného textu, ony svůdné formule o přirozeně žádoucím společném boji s mezinárodním terorismem, organizovaným zločinem, o společném boji proti praní špinavých peněz, proti drogám, proti obchodu s lidmi, o azylové a přistěhovalecké politice a dalších oblastech, které třetí pilíř zahrnuje a které návrh evropské ústavy upravuje zejména v článku 32 až 43, ale zejména v článku 41, není možné číst izolovaně. Na první pohled je to velmi zajímavý text, je to velmi líbivá formulace, pod kterou by se člověk, který si uvědomuje závažnost těchto témat, velmi rád podepsal. Nicméně nelze nevidět, že principy a zásady společné regulace těchto záležitostí není možné oddělovat od procedur, kterými se má budoucí život v Evropské unii řídit. Tyto procedury jsou podle mého přesvědčení procedurami evropského státu - někdo používá, a je ten termín zde zesměšňován, pojem superstátu. Nedomnívám se, že by to měl být pojem, který by si zasloužil zesměšnění.
Obecným problémem v oblasti třetího pilíře, který ústava ještě zvýrazňuje, zůstává tendence sjednocovat politiku, do závorky si můžete dát spolupráci, postupy a právo, jak kdo chcete, i v těch věcech, které by podle mého přesvědčení měly zůstat trvale ve výlučných kompetencích členských zemí. Sem patří z mého pohledu negativní snaha vytvořit něco jako evropskou policii s nadnárodním velením, snaha kodifikovat trestní právo na celoevropské úrovni. Zkušenost s těmito snahami a tendencemi bohužel už máme z let minulých. Myslím si, že např. problém evropského zatykače, pro který ani česká vláda nebyla schopna vyjednat, tak jak se to např. povedlo našim sousedům v Rakousku, alespoň přechodné období, je důkazem toho, že bychom měli být velmi obezřetní při paušálním přijímání a vyslovování nadšení těmto ustanovením evropské ústavy.
Spolu s jinými funkcemi patří k oné suverenitě státu i výkon soudnictví, k suverenitě státu patří také zejména - a je to jeden ze znaků suverénního státu - rozhodování o vině a trestu svých občanů, a to rozhodování ve výlučné kompetenci. A právě ústava nebo návrh ústavy zavádí nové formulace rozhodování kvalifikovanou většinou, a to i v této oblasti. Podle mne je to jen další zdůraznění pro omezení jednoho z klíčových znaků suverenity státu, suverenity České republiky.
Proto musím konstatovat, že právní subjektivita Evropské unie založené evropskou ústavou nedovoluje členským státům plně realizovat jejich suverenitu. Proto musím konstatovat, že se jedná o normu, která znamená omezení suverenity i České republiky. A proto si myslím, že je třeba nad tímto tématem velmi seriózně debatovat a nenálepkovat se jednoduchými nálepkami a hanlivými přirovnáními.
Vážené kolegyně a kolegové, z vystoupení celé řady řečníků vyplynulo, že naše představy podstaty, podoby evropské integrace se mohou lišit a také liší, neboť každý z nás vidí sjednocenou Evropu jinak. Myslím, že je to přirozené. Kdybychom se v těchto věcech nelišili, tak jak se nelišíme v mnoha jiných věcech, pak by parlament a parlamentní demokracie skutečně ztrácely smysl.
Věřím, a jsem přesvědčen o tom, že nejsem sám, že Evropa by měla být Evropou jednotnou na jedné straně, nicméně jednotná ve své mnohosti, bohatá svými obyvateli, jejich svobodou, odpovědností, pílí, podnikavostí.
***