(14.50 hodin)
(pokračuje Filip)
Podle těchto paktů rozhoduje Evropský soud pro lidská práva a chartou se zabývá samozřejmě Evropský soudní dvůr. Ale já si myslím, že jestli na jedné straně máme ústavní větu v návrhu smlouvy o tom, že nemají být ponižována již jednou dobytá práva, nemáme se snažit Chartou základních práv unie tuto větu obcházet.
Nyní mi dovolte k další části, která se týká v základním textu první části kompetencí Evropské unie. Já se nezlobím ani na ministra zahraničních věcí, ani na jeho kritiky za to, že ze svého pohledu vysvětlují tyto kompetence. Ano, kompetence výlučné, sdílené a podpůrné jsou klasicky rozdělené. Jde o řekl bych zakotvení současného stavu a mimo jiné zakotvení dvourychlostní Evropy, která chtěj nechtěj bude uvažovat o státech první kategorie a o státech kategorie druhé. Mimo jiné i v tom, jakým způsobem zakotvuje práva k měnové unii, a jejím postupu. To by mi ani tak nevadilo. Nakonec je to dáno charakterem původních smluv, které vlastně vedly ke vzniku současné podoby Evropské unie, o které naši občané rozhodli v referendu. Co mi vadí mnohem více, je to, jakým způsobem se nakládá s těmito kompetencemi do budoucna. V právu se říká de lege ferenda, o budoucím právu. To, jakým způsobem lze obejít 25 %, 35 % nebo 37,9 % obyvatel Evropské unie, nemluvím záměrně o jednotlivých státech, se mi zdá trochu podivné. Nechápu, proč vláda České republiky k tomu nezaujala zásadní stanovisko a k tomu se nesnažila vytvořit pozici České republiky.
Podle mého soudu je to skutečný problém, jestli máme dál postupovat ve věci konsensu, anebo ve věci většinového hlasování, byť tak nebo onak vážených hlasů. O tom bychom se měli bavit, pokud jde o ústavní text. A záměrně říkám, že jsem předeslal, že si o celé třetí části myslím, to znamená o jednotlivých politikách, že nemají být součástí ústavního textu, abych nenarušil onen nezadržitelný a logický a také správný pohyb vpřed v jednotlivých hospodářských, kulturních a sociálních politikách uvnitř celého společenství.
Pokud jde o samotné orgány unie a jejich stabilitu. Mě samozřejmě nezajímá tak úplně to, kdo bude vykonávat oněch dvacet čtyři mandátů v Evropském parlamentu. Dokonce mohu říci, že je mi jedno, kdo bude vykonávat oněch dvanáct mandátů v Evropské radě nebo v Radě ministrů, chcete-li, protože to ve skutečnosti při tom, co jsem předeslal, není rozhodující. Protože oněch dvanáct mandátů může být kdykoliv přehlasováno, oněch deset milionů lidí může být kdykoliv obejito. A nebude mít do budoucna žádný smysl, pokud budeme říkat, že tento trend nastolený v ústavní smlouvě je správný.
Dovolte mi na závěr jednu připomínku. Pokusím se vysvětlit na článku 47, to je postup při revizi smlouvy zakládající ústavu, tedy smlouvu o evropské ústavě, a na článku 24 odst. 4 to, jakým způsobem je potřeba se bavit o našich skutečných potřebách, problémech a postavení. Byl bych rád, kdyby napříště vláda České republiky předstupovala před Parlament, to znamená nejen před Poslaneckou sněmovnu, ale i před Senát, s jasným hledím, předstupovala včas a svým způsobem umožnila občanům České republiky v zastoupení, tedy poslanci a senátory, aby národní parlamenty legitimovali a byli schopni kontrolovat tuto vládu. Protože každá změna ústavy může být podle článku 24 odst. 4 změněna právě tím, jakým způsobem bude rozhodovat Rada ministrů v souladu se zvláštním normotvorným postupem, kdy Evropská rada z vlastního podnětu jednomyslně po nejméně šestiměsíčním posuzovacím období přijme rozhodnutí opravňující k přijetí evropských zákonů nebo evropských rámcových zákonů v souladu s obvyklým normotvorným postupem. Evropská rada se rozhoduje nikoliv po souhlasu, ale po konzultaci s Evropským parlamentem a poté, co byly informovány vnitrostátní parlamenty.
Takže vám děkuji za to, že smím být alespoň o změnách evropské ústavy informován, nikoliv že bych se na ní směl, jako tomu bylo doposud, i podílet na jejím rozhodování alespoň tak, že bych v referendu mohl hlasovat ano nebo ne.
Myslím si, že pozice vlády České republiky je nejasná, byla předložena pozdě a svým způsobem neodráží potřeby České republiky. Je mi líto, ale vláda České republiky opět předvedla, že ani nechce naplnit ústavní rámec České republiky, to znamená, že Česká republika je parlamentní demokracií. Vláda si osobila právo zahájit jednání na Mezivládní konferenci bez souhlasu národních parlamentů. Často si tady říkáme o tom, jak opožděně jedná Slovensko, Slovinsko, Polsko, Maďarsko, ale například vláda sousedního Slovenska jela vybavena, ať už jakýmkoliv způsobem, ale jela vybavena na Mezivládní konferenci mandátem Národní rady.
Je mi líto, že nemohu za postup české vlády udělit žádnou jinou známku, než že je vláda v této chvíli pro parlamentní demokracii nedostatečná, že propadá a že podle mého soudu nesplnila to, co od ní občané České republiky očekávali. Je mi to líto právě proto, že mohla po výsledku referenda učinit nejméně tyto kroky. Za prvé představit Poslanecké sněmovně vlastní pozici a vydiskutovat ji tady. Nikdo v tom vládě nebránil. Nakonec koalice má nikoliv pouze padesát, ale sto jedna hlasů ve sněmovně a může kdykoliv svolat schůzi, i o parlamentních prázdninách. Za druhé vláda nebyla schopna, a je to k tíži ministra zahraničních věcí, aspoň vyhlásit smlouvy, které jsme schválili v referendu. Já to považuji nikoliv za demokratický deficit. Já to považuji nikoliv za pouhou hrubou chybu vlády, já to považuji za selhání ministra zahraničních věcí, za selhání vlády, že do dnešního dne nejsou vyhlášeny ve Sbírce mezinárodních smluv zákony, které jsme v referendu schválili. Tyto zákony pravda občané České republiky schválili, stejně pro Českou republiku neplatí, protože nejsou vyhlášeny. Alespoň tak by se mohl chovat ministr zahraničních věcí, aby plnil své povinnosti.
Děkuji vám. (Potlesk poslanců KSČM.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: To byl místopředseda sněmovny Vojtěch Filip. Hovořit bude další místopředseda sněmovny, Ivan Langer. Připraví se pan poslanec David Šeich.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Vážený pane předsedající, členové vlády, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych se i já zapojil do diskuse nad projektem, který je podle mého přesvědčení, a myslím to upřímně, v dějinách Evropy i České republiky zcela jedinečný, stejně tak jako je jedinečná celá evropská integrace, jejímž vrcholem má být právě evropská ústava, nebo přesně, chcete-li, Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu. Ve svém vystoupení bych se rád vyjádřil ke čtyřem věcem.
***