(14.10 hodin)
(pokračuje Říman)
Nicméně raději méně než nic, ovšem za předpokladu, že by tato nahozená témata se stala předmětem vážné diskuse tři měsíce předtím, a ne tři dny poté.
Minulý týden, dva dny před vlastním odjezdem na Mezivládní konferenci do Říma, vláda projednala své stanovisko k ústavě. Kdo si ho sehnal během těch tří dnů a přečetl, nezmoudřel ani poté. Vláda opět pojmenovala několik problematických oblastí, ale už jsme se z tohoto materiálu nedozvěděli, co jsou priority, kde je ochota ke kompromisu a kde je naopak hranice, kde lze ustoupit, a kde je hranice, za kterou ustoupit nelze. Tím, že vláda odjela na konferenci bez toho, aby vedla o svých pozicích diskusi, skončila veškerá naděje na smysluplnou diskusi. Přece je nesmyslné a nikdo nám nebude namlouvat, že je možné, aby vláda zahájila jednání v rámci určité pozice, a pak ji na základě poté se rozběhnuvší diskuse měnila. Vláda se prostě v této věci zachovala tak trochu jako soudruzi za bývalého režimu. Ti se také nikdy neptali svých občanů, co si o tom či onom myslí, stejně jako dnes tato vláda nepovažovala za nutné občanům sdělit, že se něco vážného děje.
Tolik tedy k proceduře, kterou zvolila vláda na téma seznámení veřejnosti s návrhem evropské ústavy a prodiskutování své pozice na Mezivládní konferenci.
Nyní mi dovolte několik slov k vlastní ústavě. Návrh evropské ústavy je svým způsobem pozoruhodné dílo. Už jeho rozsah upozorní každého, aby zbystřil. Dámy a pánové, toto (ukazuje) je evropská ústava. Je vytištěna na 256 stranách. Toto je česká ústava (ukazuje) a je vytištěna ani ne na dvaceti stranách. Návrh evropské ústavy má 54 253 slov, česká ústava má 5 470 slov, tedy desetkrát méně. Pokud by někdo chtěl namítnout, že Evropská unie je velký celek, nedá se srovnávat se strukturou malé a jednoduché České republiky, pak jestliže ústava USA, tedy srovnatelné velké země také s federalistickou ústavou, má včetně dodatků 5 954 slov, bez dodatků, tedy původní text, jen 3 533 slov, tedy patnáctkrát méně než nová evropská ústava. Jen tak mimochodem se podle této - zřejmě nedokonalé - ústavy úspěšně řídí přes dvě stě let. Jak dlouho - mohli bychom si položit řečnickou otázku - se to podaří Evropské unii? Bude platit přímá, či nepřímá úměra vzhledem k její délce?
Lze ovšem namítnout, že návrh nové ústavy v sobě obsahuje i jednotlivé už existující politiky Evropské unie, ale v tom je po mém soudu právě ten problém. Ústava by měl být text, ve kterém se s jistým úsilím, ale přece jen, je schopen zorientovat každý občan. Kolik občanů se bude schopno a ochotno zorientovat v textu o 256 stranách, ve kterém jsou rozsáhlé kapitoly, výzkum a kosmos, provádění rozpočtu a absolutorium či zákaz množstevních omezení?
Tolik k návrhu evropské ústavy z hlediska kvantity. Nyní z hlediska kvality.
Vládní koalice tvrdí, že ústava neznamená omezení státní suverenity. Myslím, že není třeba číst celých 256 stránek, stačí si přečíst první stránky textu, aby z toho bylo zřejmé, že to není pravda. Nicméně už zde zaznělo, a já to znovu zopakuji, že je asi legitimní se domnívat, že by bylo pro český národ výhodnější být součástí jiného státu. Koneckonců Hubert Gordon Schauer tuto otázku velmi věcně, bez jakéhokoliv zlého úmyslu nastolil před více než sto lety. Nicméně je nepřípustné pracovat na ztrátě suverenity a přitom tvrdit, že o nic takového nejde. Zvláště nepřípustné je to pro člověka ve vysoké pozici, jako je například pozice ministra zahraničí tohoto státu.
Ztráta suverenity je v textu ústavy obsažená, jak už jsem řekl, nejen v tvrdých větách prvních stránek, když třeba článek 15/2 o společné zahraniční a bezpečností politice říká - cituji: "Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují zahraniční a bezpečností politiku unie v duchu loajality a vzájemné solidarity a dodržují akty, které unie v této oblasti přijala." Není zde ani jediného slova typu "koordinace", jak o tom před obědem hovořil pan ministr zahraničních věcí.
Ztráta suverenity je obsažena daleko umněji v nenápadných větách, u kterých běžného čtenáře ani po několikerém čtení nenapadne, že jde o past. Příkladem může být článek 9 odstavec 3, o zde již zmiňované subsidiaritě a stojí za to se o něm zmínit i proto, že pan předseda Zaorálek tuto proceduru zmiňoval jako příklad zvyšující se míry vlivu národních parlamentů. Cituji tento článek: "Podle zásady subsidiarity vyvíjí unie činnost v oblastech, které nespadají do její výlučné působnosti, pouze tehdy a do té míry, kdy cílů zamýšlené činnosti nemohou uspokojivě dosáhnout členské státy, ať už činností na ústřední, regionální či místní úrovni, a kdy jich lze vzhledem k rozsahu nebo účinku zamýšlené činnosti lépe dosáhnout na úrovni unie."
Když si toto přečtete čtyřikrát, tak máte pocit, že tomu rozumíte, že to zní docela rozumně. Ale když si to přečtete ještě párkrát, tak se zarazíte, jak to bude fungovat, jak se bude pracovat s tak gumovými slovy, kdo a jak rozhodne, co je a co není uspokojivé, zda lze něčeho dosáhnout lépe. To už ovšem v článku 9 není. Pouze je zde nenápadný odkaz na stranu 229, na protokol o používání zásad subsidiarity a proporcionality. A zde je ta past. Z tohoto protokolu zjistíme, že to je pouze a jen Komise s velkým K.
Procedura je těžko uvěřitelná. Funguje to tak, že Komise navrhne rozdělení pravomocí, zašle tento návrh tzv. vnitrostátním parlamentům - mimochodem, je to hezký obrat, "vnitrostátní parlament", není to jako "krajské zastupitelstvo", než jako parlament suverénního státu. A ty se vyjádří. Pokud nesouhlasí alespoň třetina těchto vnitrostátních parlamentů, je Komise povinna svůj návrh přezkoumat, a pak rozhodne, zda svůj návrh zachová, změní, či zruší. Role každého jednotlivého parlamentu je v rámci této procedury obdivuhodně silná a závidím panu předsedovi Zaorálkovi, že v tom našel posílení funkce národních parlamentů. Ano, lze se i soudit, jak by jistě namítl, ale za prvé toto je procesně nejednoduché a hlavně, kde se ztratila suverenita tohoto parlamentu, když o jeho pozici bude rozhodovat soudní dvůr evropský.
Potřebovali bychom mít v rukou analýzy všech takových procesů, kterých ústava obsahuje desítky. Ano, některé - znovu zde slyším tu námitku - jsou již původní, jsou staré, do ústavy pouze přejaté, některé jsou mírně pozměněné a nicméně některé jsou nové. Ale ty staré i ty nové získávají novou kvalitu už jen proto, že se mění v zásadě kvalita rozhodovacích procesů Evropské unie jako celku. Mám samozřejmě na mysli systém hlasování či změnu váhy hlasů jednotlivých zemí. Ptám se tedy, zdali vláda má takovou analýzu, a pokud ano, čemuž bych chtěl věřit, proč ji nepředloží, protože bez ní nelze odpovědně jednat o pozici České republiky.
Problémem ústavy totiž zdaleka nejsou jen ty tři nebo čtyři populární body typu prezident, počet hlasů, způsob hlasování. Kdyby tomu tak bylo, tak by to bylo všechno až pohádkově průhledné, transparentní a jednoduché. I když v těchto již dnes známých a obecně diskutovaných pozicích je - a tady si neodpustím krátkou poznámku - postoj vlády, jak byl doposud přednášen jejími zástupci v průběhu debaty, z mého pohledu opravdu neuvěřitelný. Dokumentoval bych to na příkladu váhy hlasů, když zde bylo několikrát zdůrazněno, jak je bezvadné, že váha hlasů se bude odvíjet od lidnatosti země. Dovolil bych si srovnání mezi stanoviskem české vlády a zmiňované vlády polské.
Dobře víme, že polská vláda jela a pojede i příště na mezivládní jednání s jasným stanoviskem - nepřipustit změnu hlasovacích vah, zachovat poměry z Nice.
***