(14.20 hodin)
(pokračuje Říman)
Jaké ty poměry z Nice jsou? Polsko disponuje z celkového počtu hlasů v Radě 8,4 %. Pokud se procedura změní a váhy hlasů se budou odvíjet od lidnatosti země, Polsko bude disponovat 8,8 % hlasů z celkového počtu, tedy Polsko neztratí. Polsko získá čtyři desetiny procenta. Logická otázka zní, zač tedy Polsko tak zoufale bojuje. Bojuje za to, že podle smlouvy z Nice má 8,4 %, tedy o čtyři desetiny méně, než by mělo, ale má skoro stejně jako Německo, Francie, Británie a Itálie, které disponují 9 %. A rozdíl je v tom, že podle nového přepočtu bude Německo disponovat 18,1 % a Polsko jen 8,8 %. V tom je celý ten vtip, v tom je ukryto to kouzlo polského boje. Nejde jim o to, že by dostali méně hlasů, oni dostanou více. Jde jim o to mezinárodní srovnání.
Co z toho vyplývá? Z toho jednoznačně vyplývá to, že Polsko si uvědomuje, že Evropská unie ještě dlouho bude bitvou států o pozice - ne opozice dohromady, ale o pozice. To si asi neuvědomujeme my, respektive naše vláda, která dnes disponuje podle smlouvy z Nice 3,7 % hlasů. Podle nové úpravy, která, jak jsme slyšeli, je tak správná a spravedlivá, budeme disponovat 2,2 % hlasů, tedy skoro dvakrát méně. Najednou naše slovo, naše hlasy se zmenší asi o 70 %. Nám toto nevadí. V Polsku vadí, že budou mít o čtyři desetiny méně, protože se sníží váha jejich hlasů v mezinárodním srovnání. To je rozdíl mezi naší vládou a polskou vládou.
Ale vrátím se k ústavě a k tomu, o čem jsem hovořil, totiž že problémem ústavy je daleko více bodů než pouze tyto známé a populární. Některé z nich mohou samozřejmě být pro Českou republiku výhodné, některé neutrální a některé velmi nevýhodné. Povinností vlády přece je pečlivě návrh prozkoumat, najít ty nevýhodné a navrhnout pozici. To znamená, jak se to projeví v našem životě, jak bychom to chtěli změnit a za jakou hranici už prostě nejsme ochotni jít. To ve vládním dokumentu prostě není ani jednou větou a není to a postrádali jsme to bohužel i ve vystoupeních představitelů vlády před polední přestávkou.
Pan premiér Špidla se omezil na velmi obecná konstatování a nechtěl bych ho chytat za slovo a používat jeho termíny, které použil, povrchní a mělké, když konstatoval, že například zájmem České republiky je Evropa efektivní, zájmem České republiky je Evropa demokratická. To není nic o pozici České republiky. Ministr Svoboda pak hovořil spíš jako prezident, ministr zahraničí a advokát v jedné osobě Evropské unie, možná Německa, ale rozhodně ne jako ministr zahraničí České republiky. Přes to všechno chci ještě chvíli věřit, že vláda takové analýzy, o kterých jsem hovořil, má někde v šuplíku a jen nás jimi nechtěla obtěžovat, protože je to hodně stran.
Rád bych položil tři otázky na tři problémy, které tady ještě nebyly zmiňovány a které z Evropské ústavy jednoznačně plynou.
Za prvé je to otázka státní pomoci. Ta tady byla nadhozena, promiňte, ale chtěl bych se tomu věnovat podrobněji. V článku 3.56 odstavec 2c a 3.141 jsou ustanovení, že na Německo, respektive bývalé východní Německo se nevztahují ustanovení týkající se zákazu státní podpory. To samozřejmě může mít značný vliv na konkurenceschopnost českých firem, obzvlášť v dopravě, kterých se týká článek 3.141. V tom článku se konstatuje, že je možno použít opatření, pokud jsou - cituji - "nutná k vyrovnání hospodářských nevýhod, jež byly hospodářství určitých oblastí Spolkové republiky Německo způsobeny rozdělením Německa". To znamená, že Německo může podle článku 339 - cituji - "podporovat nebo chránit jeden nebo určitý druh podniků". Normálními slovy řečeno, slabost podniků v bývalém východním Německu je tímto ochráněna a jejich konkurence na trhu samozřejmě posílena. To samozřejmě nemůže nemít přímý vliv na naše podniky, které nikdo nechrání. Nemůže, ani kdyby chtěl, protože pro české podniky neexistuje možnost použít opatření k vyrovnání hospodářských nevýhod, jež byly hospodářství celé České republiky způsobeny rozdělením Evropy, abych parafrázoval tento článek. To opatření týkající se východního Německa mělo snad logiku v době, nebo snad, asi určitě mělo logiku v době, kdy východní Německo bylo jedinou součástí bývalého východního bloku uvnitř Evropské unie. Avšak vytváří fatálně nerovné prostředí v okamžiku, kdy do Evropské unie vstupují další postsovětské země, a ohroženi jsou asi nejvíce ti, kteří s bývalým východním Německem sousedí, tedy my a Polsko.
Proto se ptám, proč vláda tento bod zařadila do otázek, u kterých Česká republika podpoří úpravy v případě otevření jinou zemí. Která probůh jiná země kromě naší by se měla tímto opatřením cítit otevřená, proč by to měla jiná země otevírat než naše země? Snad Polsko. Je snad tedy naše vláda domluvena s Poláky, že to otevřou oni? Nebo se snad bojíme a doufáme, že to otevřou Poláci? A když ne, tak budeme mlčet. Anebo jsme si vyhodnotili, že toto opatření neznamená nebezpečí. To ale bychom se jím ve vládním materiálu vůbec nemuseli zabývat a nebylo by to v jejich pozičním dokumentu. To je jeden okruh otázek.
Druhý okruh otázek se týká energetiky. Součástí ústavy je totiž i protokol, který pozměňuje takzvanou Smlouvu o Euratomu. Na tomto základě dochází k tomu, že tato smlouva přestává být standardní mezinárodní smlouvou mezi suverénními státy, ale stává se součástí evropské legislativy podřízené pravidlům tvorby legislativy Evropské unie. To znamená, že bude daleko snadnější provádět změny v příslušné legislativě. Navíc článek 157 návrhu zavádí jako novou společnou energetickou politiku unie. A to vše dohromady samozřejmě může za jistých okolností vést ke zcela zásadnímu omezení České republiky, co se týče především jejího programu v oblasti jaderné energetiky. Tato otázka je v pozičním dokumentu vlády uvedena jako technická, potřebující vyjasnit. Má vláda své vlastní stanovisko? Zkoumala vláda ústavu tímto pohledem? Je přece evidentní, že pokud si na to neuděláme vlastní názor, pokud si to sami neprostudujeme, tak nejsme schopni o té věci vést nějakou zásadnější fundovanou debatu. Co má vláda v této věci připraveno?
Za třetí článek II-21 Charty lidských práv, která je součástí návrhu ústavy. V tomto článku je jasně uvedeno, že se - cituji - "zakazuje jakákoliv diskriminace z důvodu státní příslušnosti". Navíc v hlavě II článku III-7 je umožněno Evropské unii, aby - cituji: "zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti může upravit evropský zákon". A má otázka zní, zda vláda má zpracovanou relevantní analýzu, že toto ustanovení nemůže znamenat prolomení základního pravidla našich restitučních zákonů, totiž že restituce je podmíněna českým státním občanstvím, respektive občanstvím bývalé ČSFR.
***