(11.10 hodin)
(pokračuje Zahradil)
Tady bych zejména citoval opět již v krátké době podruhé francouzského prezidenta Chiraka, který se na adresu Polska vyjádřil v tom smyslu, že nevidí, jak by si tyto země - míněno jako Polsko - mohly dovolit blokovat návrh ústavy, míněno kdyby se jim nelíbil nebo nevyhovoval. Já myslím, že taková poznámka znamená jediné: jsou země v Evropské unii a jsou politici v Evropské unii, kteří nás za rovnoprávné partnery nepovažují, a je i naší věcí a věcí vlády a jejích zástupců na mezivládní konferenci, aby nás vážně brát začali.
Jak jsem řekl, po 1. květnu příštího roku budeme členy Evropské unie a budeme jimi tak dlouho, dokud to budeme sami chtít. Tím narážím na další výhodu, kterou nám tato situace skýtá oproti tomu, v jaké jsme byli pozici před vstupem do Evropské unie. Já jsem slyšel totiž různé argumenty a bohužel i od vládních úředníků nižší úrovně, že ať se stane, co se stane, ať se dohodne, co se dohodne, de facto nezbývá nikomu, a zejména kandidátským zemím, nic jiného, než aby takový výsledný produkt schválily, protože ten, kdo by si dovolil, nebo ti, kdo by si dovolili, tento výsledný produkt zablokovat, budou z Evropské unie v podstatě vyloučeni nebo nějakým způsobem vypuzeni, aby to takříkajíc nekazili ostatním. Od toho už je jenom krůček k propagandě typu, že kdo kritizuje tuto smlouvu nebo eventuálně je proti této smlouvě, chce, aby Česká republika přestala být členem Evropské unie.
Já doufám, že členové vlády a jiní odpovědní činitelé se nebudou snižovat k opakování tohoto směšného argumentu, který navíc nemá žádnou oporu v mezinárodním právu. Každý, kdo má alespoň průměrnou znalost mezinárodního práva, ví něco o Vídeňské konvenci, o mezinárodních úmluvách. My jsme vstoupili do Evropské unie na základě takové mezinárodní úmluvy a platnost takové úmluvy může být zrušena, pouze pokud by s tím souhlasili všichni účastníci takovéto úmluvy, tedy i Česká republika. Tato praxe platí v případě, že není v dotyčné úmluvě žádná vypovídací klauzule, což je přesně tento případ. Takže jinými slovy, pokud my sami chceme zůstat v Evropské unii, zůstaneme tam, nikdo nás proti naší vůli za žádných okolností nemůže z Evropské unie vypudit nebo vyhodit - v uvozovkách. Naše pozice je tedy výhodnější. Jsme v Evropské unii a zůstaneme v ní, nikdo nás z ní kvůli ničemu nemůže vyhazovat a bez našeho souhlasu k žádné další změně nebo nějakému dalšímu posunu, který by pro nás nebyl výhodný, nemůže dojít.
Záleží tedy pouze na odvaze, kuráži, politických schopnostech a také kvalitních analýzách této vlády, zda dojedná takový text, který by byl pro Českou republiku přijatelný. Klade to na vládu mimořádné nároky a mimořádnou odpovědnost, ze které se nemůže nijak vymluvit, jak jsem řekl. A zda jí bude schopna dostát, uvidíme v následujících měsících.
Pokud jde o smlouvu samotnou, bylo tady řečeno, že je produktem Konventu. Bylo tady řečeno něco o Konventu, a protože skutečně ten text té smlouvy je neoddělitelný od atmosféry samotného Konventu, já teď musím o Konventu něco říci. Existuje totiž pocit, že Konvent byl něčím velmi posvátným, že byl jakýmsi ústavodárným tělesem, že byl dokonce něčím, co stojí nad demokraticky zvolenými vládami. Já si vzpomínám na výrok francouzského poslance, člena Konventu Duhamela, který ve chvíli, kdy asi 14 nebo 15 členů, zástupců národních vlád na Konventu, protestovalo proti jednomu z ustanovení, přihlásil se o slovo a zvolal: "Na ty nedbejte, to jsou pouze zástupci národních vlád, ale my jsme přece Konvent!" Já myslím, že tento přístup bohužel zvítězil v hlavách více účastníků Konventu, že Konvent je tedy něco, co se vznáší nad demokratickými a odpovědně zvolenými reprezentacemi, a já myslím, že je zapotřebí říci, že tomu tak není. Konvent byl arbitrárně vzniklým, najmenovaným, na základě politických dohod najmenovaným tělesem a v České republice jsme také tak postupovali, jak si vzpomenete, a daleko spíše by ho označil za jakýsi think tank Evropské unie, jehož úkolem bylo cosi připravit. Mimochodem jeho úkolem podle oné zde zmíněné Laekenské deklarace bylo zjednodušit stávající smluvní základnu, zpřehlednit stávající smluvní základnu a jako další úkol v dlouhodobém horizontu popřemýšlet o možném ústavním řešení.
To, že Konvent se rozhodl, že o tom ústavním řešení popřemýšlí ihned, že dokonce ústavu nebo ústavní smlouvu předloží, je samozřejmě věc Konventu. Otázkou je, zda vůbec v tom proústavním nadšení splnil ty první dva úkoly. Jestli skutečně ta smlouva je transparentnější, jestli je srozumitelnější, jestli je přehlednější. Já myslím, že v mnoha ohledech o tom můžeme mít vážné pochybnosti, a to neříkám ze své hlavy, ale na základě celé řady právních analýz, ze kterých bych mohl citovat.
Já jakožto účastník Konventu, a k tomu se dostanu za chvilku, musím říci, že atmosféra Konventu, způsob jednání a dosahování výsledku na Konventu jsou skutečně nepřenositelné a nesdělitelné do této sněmovny. Snad postačí uvést, že Konvent neměl žádný jednací řád, že se na něm nikdy o ničem nehlasovalo, že základní pracovní metodou dosahování výsledku na dokumentu byl konsensus, což podle jeho předsedy Valéryho Giscarda d'Estaing, který to v jedné ze svých nejsvětlejších chvilek charakterizoval, bylo - tedy cituji, pokud si to správně vybavím: Konsensus je něco, co je více než většina a méně než celek. Takže v podstatě asi něco mezi 50 a 100 procenty bylo možno považovat za konsensus. A já myslím, že na dokreslení celkové atmosféry toho, jak to na Konventu vypadalo, postačí jeden jediný citát. Měl jsem jich připraveno víc, ale myslím, že stačí ten jediný. Je to citát státního tajemníka Ministerstva zahraničí Jana Kohouta z ČTK z 11. června, který řekl: "Byli jsme zastrašováni a zesměšňováni jako trpaslíci." Míněno tedy ty takzvané malé země, když se tam pokoušely prosadit některé své požadavky.
Já myslím, že není pochyb o tom, že na Konventu se navzdory líbivým řečem prosadila velmi tvrdá realpolitika, a to mnohdy značně nevybíravým způsobem. Myslím si, že jsme svědky toho, že se v podstatě stejné praktiky opakují nebo začínají opakovat na právě zahájené mezivládní konferenci. Myslím si, že není pochyb o tom, že na návrh z Konventu vzešlý není třeba se dívat s posvátnou úctou a není to nic, co by se nemohlo a nesmělo otevírat.
A teď ještě jedna osobní poznámka ohledně mého účastnictví v Konventu. Myslím, že se tady o tom někdo zmínil nepřímo, tuším, že na jedné z minulých schůzí to byl pan poslanec Rouček, který projevil určitý zájem o mé fungování v Konventu. Já myslím, že je nám obecně známo všem, že všichni tři čeští zástupci v Konventu tam byli najmenováni na základě politických dohod. Myslím si, že je také dobře známo, že předtím, než jsem byl vámi nominován do Konventu, tak jsem tady pronesl projev, a je možno si ho vyhledat ve stenozáznamu, ve kterém jsem vlastně oznámil, jaké priority na Konventu hodlám a budu prosazovat. A v důsledku toho je podle mého názoru celkem logické, že jsem se zachoval tak, jak jsem se zachoval. Mimochodem také proto chybí na závěrečném návrhu Konventu můj podpis. To je možná věc, kterou ne každý v této sněmovně ví. A já myslím, že podpis je určité symbolické gesto, kterým se k nějakému dokumentu buďto hlásíte a přebíráte za něj odpovědnost a vyjadřujete, že s ním souhlasíte, anebo nikoliv. A já myslím, že tam ten podpis chybí, je celkem jasně dáno najevo, že ODS se s návrhem té smlouvy v této podobě, jak vzešel z Konventu, neztotožňuje, a myslím si, že mi to dává dost velkou možnost a dost velkou vůli a dost velký prostor k tomu, abych tady jak já, tak moji kolegové tady tento návrh kritizovali.
***