(11.00 hodin)
(pokračuje P. Svoboda)
Jenom pro vaši informaci - Spolková republika Německo má přes 80 milionů obyvatel a Česká republika pouze deset, to je osmkrát méně, a přesto má Česká republika pouze čtyřikrát menší počet poslanců Evropského parlamentu, lépe řečeno - bude mít.
Ptám se, jestli snaha po větší efektivitě při úzkostlivém zachování té nejvyšší míry spravedlnosti by měla být důvodem svědčícím proti ústavě. Je jasné, že ten, kdo si upřímně přeje lepší fungování mechanismu jménem Evropská unie, si odpoví opět ne.
6. Jak jsem již zmínil, ústava bude obsahovat Chartu základních práv. Budou tak vymezena právně závazná práva občanů Evropské unie. - Ptám se, jestli je něco diskvalifikujícího na tom, že si občané Evropské unie, a tedy i občané České republiky, budou moci svoje dříve leckdy deklarovaná práva fakticky právně vynutit. A znovu odpovídám - ne, není.
7. Ústava stanoví zcela jasně kritéria pro přistoupení, pro zastavení členství i možnost vystoupení z vlastní vůle z Evropské unie. Po tom vždy volali ti největší euroskeptici, takže to také asi nebude důvod k bojkotu ústavy.
8. Ústava zavádí funkci hlavy neboli prezidenta Evropské unie neboli předsedy Evropské rady voleného na dva a půl roku. Ani tady nevidím důvod nějak dramaticky bojovat proti tomuto institutu, a to i z důvodu, že zůstane rotace v sektorových radách a že se předseda Evropské rady bude o své pravomoci a kompetence reprezentovat unii navenek dělit s výše zmíněným ministrem zahraničí Evropské unie. Neumím si vůbec představit, že by se našel někdo, kdo by kvůli této věci byl schopen celou ústavní smlouvu vetovat.
A tak mi na závěr tohoto výčtu zbyly pouhé dva body, které z hlediska České republiky mohou vzbuzovat určité obavy.
Za prvé je to snaha zredukovat komisi, tedy jakousi vládu Evropské unie, pouze na patnáct členů, kde pouze třináct států bude mít svého komisaře s právem hlasovat, zbytek by tvořili komisaři nehlasující, a tím pádem i neplnohodnotní. To je podle mého názoru nesystémové a zde je požadavek na revizi tohoto článku na místě. Myslím si, že se postupně vytváří na evropské úrovni konsensus, aby každá země měla svého komisaře jako potvrzení určité národní identity uvnitř Evropské unie. Osobně si však do budoucna umím představit i méněčlennou komisi, kde by jednotliví komisaři mohli být nominováni jako reprezentanti přirozených regionů uvnitř Evropské unie - např. severské země, země Beneluxu či země visegrádské čtyřky.
Za druhé - ústava poskytuje možnost několika členským státům vytvářet úžeji spolupracující seskupení, což by podle mého názoru v konečném důsledku mohlo vést k postupnému rozparcelování a autonomizaci Evropské unie a poté i k opačnému vývoji, než o který se snažíme, tj. místo k integraci k dezintegraci. Tento bod já sám považuji za nejproblémovější v celém návrhu ústavy.
Shrnuto a podtrženo: Zdá se mi zpozdilé a nepatřičné diskutovat, jestli ústavu Evropské unie chceme, či ne. Posuňme naši debatu na užitečnější úroveň s cílem dobrat se takových změn v navrženém textu, které ji učiní pro naše občany ještě výhodnější. Z tohoto pohledu se mi stanovisko vlády, tedy vlastně úvodní mandát vlády, zdá vyvážené a s poměrně značnou šancí s námitkami uspět. Proto bych rád později navrhl usnesení, ve kterém Poslanecké sněmovna vyjádří souhlas s úvodním mandátem pro delegaci České republiky na Mezivládní konferenci.
Dámy a pánové, na závěr mě napadá určitá metafora, chcete-li nadsázka. Podle mého názoru Evropská unie není žádná neposkvrněná čistá panna, které bychom se nemohli dotknout. Dotýkejme se jí. Dotýkejme se jí však tak, abychom dosáhli svého, a přesto nás i na další schůzce brala vážně. Děkuji vám za pozornost. (Potlesk.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji. Vážený kolego, jako předseda výboru pro evropskou integraci i jako první vystupující se ideálně hodíte na zpravodaje pro tento bod. Když dovolíte, požádal bych vás, abyste se ujal funkce zpravodaje, což snad úzus v této sněmovně umožňuje. Děkuji.
Prosím dalšího přihlášeného - pana poslance Jana Zahradila. Sděluji vám, že pak je přihlášeným pan poslanec Martin Říman. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Jan Zahradil: Děkuji vám, pane předsedo. Dámy a pánové, vážené kolegyně, vážení kolegové, vážená vládo, bod, který projednáváme, se jmenuje Informace vlády o její pozici na Mezivládní konferenci o tzv. evropské ústavě, přesněji o Smlouvě zakládající Ústavu pro Evropu. Myslím, že je symbolické, že Poslanecká sněmovna projednává tuto informaci tři dny poté, co vláda tuto pozici oficiálně prezentovala na zahájení konference v Římě. Symbolické je také, že tato pozice byla definitivně schválena pouhé tři dny před tím, než ji vláda prezentovala v Římě. Do třetice symbolické je také to, že návrh tzv. ústavní smlouvy byl ve skutečnosti hotov již v polovině června, tedy před více než třemi měsíci.
Co z toho plyne? Plyne z toho zcela zjevně skutečnost, že vláda se rozhodla na sto procent vyčerpat svou nutno říci legitimní ústavní pozici, která jí samozřejmě dává právo autonomně formulovat své pozice i v tak klíčové záležitosti - zahraničněpoliticky i vnitropoliticky klíčové - jako je zmíněná smlouva. Samozřejmě je otázkou, do jaké míry je to rozumné, do jaké míry se tak vytváří základ pro konsensuální zahraniční politiku, která je schopna přežít více než jedno volební období, do jaké míry se tím naopak vytváří podhoubí pro možnou diskontinuitu v zahraniční politice, která by bezesporu neposloužila zájmům České republiky. Je otázkou, do jaké míry je takový přístup rozumný v situaci, kdy se vláda opírá o velmi křehkou vládní většinu, kterou si v tuto chvíli nicméně nedovolím kvantifikovat, ale budiž. Vyplývá z toho jediná věc. Vláda a nikdo jiný má v tuto chvíli stoprocentní odpovědnost za to, co dojedná, vláda a nikdo bude podle toho posuzována a souzena jak parlamentem, tak veřejností, a vláda musí tuto svoji odpovědnost prostě unést.
Česká republika je při jednání o předloženém dokumentu v odlišné pozici, než byla při jednání o vstupu do Evropské unie. To je - doufám - každému jasné. Tehdy jsme nebyli členy té organizace, byli jsme v postavení méně výhodném. Naše manévrovací a vyjednávací pole bylo omezeno. Myslím, že je celkem jasné, že jsme nemohli a nebylo v našich silách, ani kdyby zde byla sebeschopnější vláda, dosáhnout všeho, co jsme vyjednat chtěli. - Teď ponechávám stranou otázku toho, zda tato vláda využila ideálně i toho omezeného vyjednávacího prostoru, který se jí nabízel. O tom jsme zde hovořili loni v prosinci. My jsme celkem jasně a silně vyjádřili názor, že nikoliv, že vláda toho prostoru nevyužila dobře, ale to v tuto chvíli není předmětem jednání.
Teď je výchozí vyjednávací situace pro Českou republiku jiná a nutno říci, že výhodnější, a to ze dvou důvodů. První důvod - v referendu v červnu tohoto roku schválili občané České republiky vstup do Evropské unie, schválili tento vstup na základě sjednané přístupové smlouvy a schválili vstup do takové Evropské unie, jaká v tuto chvíli existuje, tedy do Evropské unie dané smlouvou z Nice jako zatím posledním smluvním dokumentem Evropské unie. Dne 1. května příštího roku do této Evropské unie podle sjednaných podmínek vstoupíme. Jakákoliv změna stávajícího stavu oproti smlouvě z Nice je podmíněna i naším souhlasem, jinak řečeno - bez našeho souhlasu se prostě nezmění nic. Bez podpisu vlády na předkládané smlouvě a bez následné ratifikace žádná nová smlouva nevstoupí v platnost a Evropská unie bude prostě dále fungovat na stávajícím smluvním základě.
Samozřejmě že psychologicky je reprezentace České republiky, stejně jako reprezentace jiných kandidátských zemí, v méně výhodné pozici. Jakkoli je vláda pozvána na mezinárodní konferenci, jakkoli má příslib, že s ní bude jednáno jako rovný s rovným, resp. že její postavení je rovnocenné s ostatními členskými zeměmi, myslím, že je celkem jasné, že psychologicky tomu tak není. Koneckonců i výroky některých politiků, které zazněly během minulého víkendu v Římě, k tomu daly jasný signál.
***