(11.20 hodin)
(pokračuje Zahradil)
Teď se dostanu k samotné smlouvě a k vládní pozici. Já jsem upřímně řečeno očekával poněkud jiný přístup, než tady zazněl od pana předsedy vlády a od ministra zahraničních věcí. Čekal jsem, že vláda na jednu stranu položí stávající podobu Evropské unie, tedy smlouvu z Nice, jak jsem řekl, na stranu druhou položí onu smlouvu takzvanou ústavní, přesně popíše a definuje, kde se ústavní smlouva liší od smlouvy z Nice, a u každé jednotlivé změny popíše, jak se k ní staví a proč se k ní takto staví. A samozřejmě na závěr řekne, zda každá taková změna postavení České republiky v Evropské unii zlepšuje, nebo nemění, nebo dokonce zhoršuje. To je totiž podle mého názoru jediné kritérium, které je pro posuzování takového textu relevantní. (Poslanci ODS tleskají.) Jak a kde mění tato smlouva současnou podobu Evropské unie, to za prvé, a za druhé, zda jsou tyto změny ve prospěch, nebo v neprospěch České republiky. A to jsme bohužel neslyšeli.
Vláda velice často říká, že jí vyhovuje 90 až 95 procent textu smlouvy a že bude usilovat pouze o změnu v pěti procentech víceméně institucionálních záležitostí. Mě by tedy zajímalo, podle čeho se ta procenta vůbec kvantifikují, jestli je to podle počtu slov v těch paragrafech nebo vět v těch paragrafech, anebo jestli je to podle závažnosti obsahu, ale myslím, že to není důležité. V podstatě to, co jsme tady slyšeli od předsedy vlády a ministra zahraničních věcí, se týkalo těch pěti nebo deseti procent, o kterých se vláda domnívá, že by se o nich jednat mělo. A já se k nim za chvíli dostanu.
Nicméně o tom většinovém zbytku jsme se nedozvěděli v podstatě nic. Podle toho, co tady zaznělo, se vláda soustředila na několik zejména institucionálních změn. Zejména - jak jsem pochopil - za svou prioritu považuje prosazení jednoho komisaře, jednoho člena Evropské komise, plnoprávného člena Evropské komise za každou zemi. Já myslím, že zaznělo z naší strany několikrát, že v tomto ohledu nejsme s vládou v žádném rozporu. Skutečně je logické, pokud má platit nějaká alespoň částečná, alespoň symbolická rovnost členských států Evropské unie, že není možné přistoupit na model, že by všechny země Evropské unie neměly svého zástupce v Evropské komisi. Ale vydávat to za naprosto zásadní a klíčový problém, na kterém všechno stojí a padá a po jehož splnění už tady žádný další problém nebude, by neodpovídalo skutečnosti.
Já myslím, že jedna věc je zřetelná, a platí to i v současném smluvním stavu Evropské unie. Každý člen Evropské komise, byť je nominován kteroukoli z členských zemí, má za povinnost chovat se nestranně, chovat se neutrálně. A chovat se tak, aby reprezentoval zájmy unie nebo komise, které je členem, a ne zájmy té členské země, kterou zastupuje. Já myslím, že všichni tušíme, že zájem každé členské země o svého komisaře napovídá, že tato papírová klauzule tak úplně neplatí. Myslím si, že to potvrdil koneckonců na nedávném sezení v Černínském paláci, na jednom ze seminářů, i pan velvyslanec Telička, který to tam řekl naprosto naplno: Ano, komisaři by se měli chovat neutrálně, měli by působit nestranně jakožto členové nadnárodního orgánu. Ale skutečností je, že se tak neděje a že nastávají situace, kdy každý začne kopat za ten svůj členský stát a kdy je k tomu dokonce tou národní vládou tlačen.
Já myslím, že je to zajímavá ukázka - a říkám to tady schválně - skutečnosti, kdy něco jiného je ve smlouvách, něco jiného je na papíře, něco jiného je v nějakém ideálním stavu a něco jiného se prostě odehrává v realitě. A já mám pocit, alespoň na základě vlastních zkušeností, že to není jediná oblast a není to jediný případ, kdy se praxe Evropské unie velmi výrazně a velmi zásadně liší od těch na papíře napsaných smluvních klauzulí.
Nicméně s prosazováním jednoho komisaře na každou zemi myslím si nikdo žádný problém mít nemůže.
Větší problém z hlediska udržení jakési pomyslné rovnosti bych viděl v tom, že vláda už předem přistoupila na takzvané rotační týmové předsednictví. Já se velmi omlouvám za ty termíny. Pokud někdo bude sledovat záznam z této debaty někdy v nočních hodinách, tak asi nebude z těch termínů moudrý. Nicméně doposud je v Evropské unii taková praxe, že její členské státy se střídají po půl roce předsedání tohoto celku. Toto týmové předsednictví, tedy rotační předsednictví, předpokládá, že by se sdružovaly nějakým způsobem a že by onen předseda nebo prezident, o kterém se hovoří, který by tedy byl prezidentem Evropské rady, vzešel z tohoto okruhu dejme tomu pěti zemí - pěti asi proto, že jeho funkční období se předpokládá na dva a půl roku. Já myslím, že toto už je jasný ústup od principů rovnosti a proporcionality zastoupení všech členských zemí Evropské unie ve všech orgánech. Protože jedním z těch základních rysů rovnosti přece bylo, že každá země, ať velká, ať malá, ať ekonomicky silná nebo slabá, ať lidnatá nebo méně lidnatá, má právo jednou za určité období, jednou za půl roku, tomu celku předsedat. Teď se tento princip v nejlepším případě redukuje. On se neodstraňuje úplně, ale redukuje se.
Když už jsem u těch institucionálních a hlasovacích otázek, o kterých tady hovořil pan ministr především, tak bych se spíš věnoval té třetí z nich, kterou považuje za nejzávažnější, a to je skutečně princip většinového hlasování v Evropské radě. Jak asi všichni víte, a už jsem tady zmínil ten princip rovnosti před chvílí, v Evropské unii platí takové pravidlo, že aby se alespoň nějakým způsobem vyrovnaly geopolitické nerovnosti mezi jednotlivými členskými zeměmi Evropské unie, se v Evropské radě, kde má každý členský stát svého zástupce, každému tomuto zástupci přidělí určitý počet hlasů. Říká se tomu vážené hlasy. Praxe byla vždycky taková, že menší evropské země měly těch vážených hlasů víc, a tudíž měly větší váhu, než by odpovídalo jejich počtu obyvatel nebo než by odpovídalo tomu, kdyby se to řídilo pouhým počtem obyvatel, kdežto ty velké státy jich měly méně, než by odpovídalo počtu obyvatel, a tím se jakoby opticky trochu vyrovnával nepoměr mezi malými a velkými státy.
To, co je navrženo v současné verzi ústavní smlouvy, tento princip jednou provždy a naprosto ruší. Tento princip prostě vymizí a nadále bude uplatňován pouze princip kvalifikované většiny založený za prvé na určitém počtu členských států, které musí hlasovat pro, a za druhé na určitém počtu obyvatel nebo určitém procentu obyvatel členských států, které budou hlasovat pro.
My jsme tady od pana ministra slyšeli, že Česká republika nesouhlasí s tím, co je navrženo v evropské ústavě, tedy minimálně 50 procent členských států a minimálně 60 procent obyvatel členských států, ale že prosazuje princip 60 - 60, tedy minimálně 60 procent členských států a minimálně 60 procent populace všech členských států Evropské unie. Je ale nezbytné, aby tady naprosto jasně zaznělo, že i tento požadavek České republiky, který se stal zřejmě - jak jsem pochopil - oficiálním stanoviskem české vlády, znamená zhoršení postavení České republiky v jednom z významných orgánů Evropské unie proti stávajícímu stavu.
Já myslím, že je důležité o tom hovořit a že je důležité, abychom si uvědomili, co to znamená. Prostě Česká republika dobrovolně v tuto chvíli dává najevo, že souhlasí s tím, aby její vliv v jednom z klíčových orgánů Evropské unie byl umenšen. A já nevím, jakým způsobem má být tento umenšený vliv na nějaké jiné straně vykompenzován.
Mimochodem, některé členské země, jako například Španělsko nebo Polsko, udělaly právě z udržení tohoto takzvaného kompromisu z Nice klíčovou otázku celé mezivládní konference, protože dobře vědí, že je to jeden za základních principů evropské integrace, že prostě menším státům se dává více hlasů, než by přináleželo k počtu obyvatel, a větším státům se dává méně.
***