(20.40 hodin)
(pokračuje Seďa)
Ale každá zodpovědná opozice musí mít připraveno řešení pro případ pádu vlády. A tato zodpovědnost mi před zítřejším hlasováním ze strany opozice schází.
Já osobně nechci napomoci destabilizovat tuto zemi, protože si uvědomuji negativní dopady tohoto řešení. Současná vládní koalice je křehkou koalicí jednoho hlasu, ale představuje koalici, která má moji současnou důvěru především z pohledu schopnosti řešit obrovské problémy, které před naší republikou stojí. Ať již ve vztahu k dokončení reformy veřejných financí, veřejné správy, v boji proti korupci či klientelismu, v boji proti nezaměstnanosti či k úkolům, které souvisí se vstupem České republiky do Evropské unie v červnu příštího roku.
Z výše uvedených důvodů vyslovím důvěru vládě České republiky. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Já také děkuji panu poslanci. Prosím pana poslance Zdeňka Jičínského, který je dalším přihlášeným. Upozorňuji pana poslance Libora Roučka, že po něm bude on na řadě. Prosím.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedo, kolegové, kolegyně, problém důvěry nebo nedůvěry vládě je jeden ze základních institutů parlamentní demokracie. Na jaře, pokud se nemýlím, požádal premiér této vlády Poslaneckou sněmovnu, aby mu potvrdila důvěru. Důvěru dostal. Je legitimním právem opozice žádat Poslaneckou sněmovnu nebo navrhnout Poslanecké sněmovně, aby vládě vyslovila nedůvěru. Tak prostě parlamentní demokracie funguje. To je v pořádku, v tomto směru se nic mimořádného neděje.
Ale jde o to, abychom se zamysleli nad věcí ještě z trochu jiného hlediska. Jde tu samozřejmě o vztah politických stran, jejich reprezentací v tom počtu, jak vzešel z voleb. Vláda v něm má většinu křehkou a nejednou v minulých měsících nebylo jasné, zda si tu většinu udrží. To je samozřejmě šance pro opozici, aby zkoušela, a samozřejmě prezident republiky má možnost ověřovat permanentně, zda vláda ještě tuto většinu má.
Ale mně jde teď trošku o jinou věc - abychom se zamysleli nad tím, jak tato parlamentní hra -
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Pardon. (A zvoní zvoncem.) Prosím vás, já vás žádám, aby kdo máte co k projednávání, jste to činili ve foyer, ale tady abyste tu diskusi - prosím pana poslance Kühnla - abyste se ztišili.
Prosím, pane profesore.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Abychom se zamysleli nad tím, jak tato parlamentní hra působí na voliče a na naše občany vůbec. V minulých volbách byla nejnižší účast, 48 % občanů k volbám nešlo. Sledujeme-li média, jak referují o práci parlamentu, politiků, pak se setkáváme s paušálním odsudkem, z něhož vyplývá, že ti politici vlastně se starají sami o sebe, že jim jde o to, aby jim voliči dali hlas, když jdou k volbám, ale pak už jim jejich zájmy jsou lhostejné.
Jak tedy na naše voliče, na naše občany, pokud toto zasedání, tuto schůzi sledovali, toto jednání působí? Vladimír Špidla, když hovořil, užil slova divadlo, Ivan Langer se ohradil, že to není divadlo, že to je vážné jednání. Jsem tu pamětníkem, ale ta doba není ještě tak dlouhá, takže i vy si pamatujete, že Václav Havel, jeden z prvních představitelů nové moci, nového režimu, byl velkým představitelem politiky jako divadla a dovedl politiku jako divadlo velmi dobře inscenovat. Já jsem tomu oponoval, protože samozřejmě politika je divadlo, ale není to především a jenom divadlo. Politika je vážná věc a rozhoduje se o důležitých věcech, které se týkají života lidí. Ale politika je i divadlo, protože se před občany něco předvádí. A předvádíme dobré divadlo, anebo je to šmíra? Tohle bychom si opravdu měli položit vážně jako otázku.
Já chápu, že opozice má x důvodů kritizovat tuto vládu, tak jsem se zamýšlel, že od těch prvních voleb v roce 1990 tady bylo asi šest nebo sedm vlád, podle toho, budeme-li Tošovského vládu považovat za normální vládu, nebo ne. A podle našeho politického zaměření budeme ty vlády rozhodně posuzovat velmi velmi odlišně.
Já se nechci teď stavět do pozice historika. Byl jsem dlouhodobým kritikem Václava Klause i ODS, ale o to teď nejde. Teď jde o tuto situaci, a dobře víte, že žádná vláda asi nikdy nebude posuzována jako vláda dobrá. Každá vláda bude posuzována jako vláda dejme tomu lepší nebo horší, podle toho, z jakého politického, ideologického nebo programového hlediska ji budeme posuzovat, a podle toho, jaké bude mít personální složení. V tomto směru samozřejmě odchylky v hodnocení budou, protože nejde jenom o programové zaměření vlády, jde o to, jestli lidé, kteří ve vládě jsou, dovedou vládní činnost dělat, dovedou ji organizovat, dovedou to dobře předložit veřejnosti apod. A zdá se mi to přehánění v těch odsudcích, které chápu, že patří do permanentního vybavení vlády i opozice, že vláda se hájí a opozice útočí, ale zda to přehánění opravdu neohrožuje ty dost křehké základy parlamentní kultury, které u nás máme. A zda občané si opravdu neřeknou, vždyť ani jedni z nich nestojí za nic. Tady se pohádají, a pak jdou společně někam. A tím nemám na mysli někam na pivo nebo na něco lepšího, ale mám na mysli, když by se stalo, že by tato vláda padla, tak kdo bude tvořit novou vládu? Nemůžeme zítra vyhlásit předčasné volby. Budou tuto vládu tvořit představitelé politických stran, které jsou tady. A jak najednou začnou jeden s druhým jednat jako s důvěryhodným partnerem, když předtím se obviňovali, že to jsou lháři, podvodníci apod.? Takže já bych tady doporučoval přece jenom trochu vážit slova, být věcnější.
Víte, že v minulém období byl jsem z těch, kdo obhajovali smlouvu o stabilním politickém prostředí, jinak řečeno opoziční smlouvu. Byl to netradiční institut parlamentní demokracie, ale podle mého soudu se osvědčil a umožnil, aby dvě strany, které jsou, byly a i dnes jsou hlavními politickými stranami v této zemi i s odlišnou politickou orientací, aby v zájmu státu, v zájmu republiky umožnily vládě činnost. A tu vládu nemohl vzhledem k poměru sil vytvořit nikdo jiný než sociální demokracie. Rámec smlouvy jí stanovil určité meze, ve kterých se mohla pohybovat. Byl to instrument nebo institut, který jedno období působil. Myslím, že se osvědčil, samozřejmě nemohl to být institut permanentní, protože rozhodují volby. Volby jsou tou příležitostí, kdy občané se vysloví k tomu, jak se vládne, a dají nějakou direktivu. Ta direktiva nebývá určitá. V tomto směru jsem docela rád, že u nás není situace jako v Bavorsku, protože určitost takové direktivy, která v Bavorsku drží desetiletí u vlády CSU, není podle mého soudu z hlediska demokracie optimální. Ale toto nebezpečí u nás nehrozí, takže z té direktivy lidu, který dává ve volbách, potom vzniká různé zadání a záleží na politicích, jak se s tímto zadáním vyrovnají.
***