(11.50 hodin)
(pokračuje Filip)
Ona totiž podpora podnikání v České republice se většinou, až na výjimky v letech 1999 až 2002, zúžila spíše na slova a na papír než na skutečnost. Ale o tom bychom mohli vyprávět docela dlouho.
Nynější vládní postup směřuje k podpoře zvýšení daňové zátěže právě u subjektů, které jsou z výše uvedeného pohledu při vstupu na evropský trh zvláště zranitelné. Takto sedřené podniky - odpusťte mi, že jsem použil toto slovo, nenašel jsem adekvátní výraz - povedou k dalšímu poklesu tvorby vlastních zdrojů podnikajících osob a dále zhorší konkurenceschopnost na trhu, do kterého je vpouštíme. Sníží totiž schopnost těchto podniků a podnikatelů investovat a v konečném důsledku to povede k poklesu celkové podnikatelské aktivity. U investování jsem samozřejmě myslel investování jak do pracovní síly, tak do zmrtvělého kapitálu.
Asi dnes nebude nikdo hájit tezi, že je lhostejné, ze které země podnikatel pochází, hlavně když dá našim lidem práci. Kapitál je sice mezinárodní a nezná hranic, ale podnikání není jen kapitál, ten je jen jedním z jeho zdrojů. Bez skutečného podnikatele a jeho činnosti není podnikání myslitelné, stejně tak jako není možné podnikání bez kvalitního pracovního kolektivu. Zahraniční podnikatel u nás podniká často proto, že jsou pro něj v České republice výhodnější podmínky než jinde. V okamžiku, kdy tyto výhody pominou, odchází, anebo vyčká alespoň vypršení lhůty různých podpor, a pak přesune své podnikání jinam a nám nezbude, než se starat o jeho bývalé pracovníky. Jistě u nás existují i jiné zahraniční subjekty, podnikající u nás dlouhodobě a už spjaté s naším trhem. Výše uvedená slova prosím nechápejte jako volání po ochraně pouze českých podnikatelů za každou cenu ani jako výjev jakéhosi nacionalismu, i když vím, že tím, co jsem právě řekl riskuji obojí.
Než uvedu konkrétní příklady chyb v tomto zákoně, kterých je opravdu hodně, řeknu, že ekonomika má jednu strašně špatnou vlastnost - snadno a velmi vážně ji lze poškodit, dokonce i dlouhodobě poškodit. Má ale jednu krásnou vlastnost - nelze ji zcela zničit. Doufám, že se o to nebudeme chtít pokoušet a že se na tuto vlastnost nebudeme spoléhat.
Nyní k jednotlivým věcem, které mě vedou k tomu, že návrh je zcela nesystémový. Zavádí totiž dvojí zdanění v některých ohledech. Ministerstvo financí, potažmo jeho pracovníci pravděpodobně nechápou, co je směnka a rozdíl mezi placením směnkou a honorováním směnky. Jinak by totiž nemohli napsat § 3 odst. 4 písm. b), protože eskontní úvěr ze směnky je vždy závazkem daňového subjektu až do zaplacení, a to buď uhrazením z eskontu směnky, nebo vrácením finančních prostředků daňovým subjektem. Pokud je fyzická osoba účetní jednotkou dle nyní navrhované novely zákona o účetnictví, byl by příjem zdaňován dvakrát, jednou jako pohledávka krytá směnkou, jejímž zaplacením zanikne, podruhé jako částka přijatého eskontního úvěru, která bude uhrazena. U fyzických osob, které nejsou účetní jednotkou, by případné splacení eskontního úvěru z vlastních prostředků, například proto, že směnečně vázaná osoba směnku nehonorovala, znamenalo, že bude zdaněn neexistující příjem, protože toto splacení není daňově uznatelným nákladem. Nevím ale proč.
Stejně tak postupuje zcela v rozporu s navrženým zákonem o účetnictví v § 5 odst. 9. Navrhovaná úprava je zcela nevhodná pro účetnictví, kde je na samostatných účtech vedena hodnota pohledávky a daně z přidané hodnoty, přičemž nelze snížit hodnotu pohledávky a úhradu vlastní daňové povinnosti. Důvod je mi ale zcela nejasný a v důvodové zprávě nějaké vysvětlení není.
Podobně se mohu zastavit i u § 5 odst. 10 písmeno c) - totéž nesmyslné ustanovení, které se týká směnečného práva. Já bych prosil pracovníky Ministerstva financí, aby si uvědomili, že v Československu a v České republice nikdy nepřestal platit zákon šekový a směnečný z roku 1950. Nikdy jsme ho nezrušili, vždycky jsme podle něj postupovali, ale účetně, prosím vás, nebyl nikdy takový nepořádek, jaký zavádí tento návrh.
Myslím, že už několik komentářů tady zaznělo k § 7c, zavedení minimální daně vycházející z fiktivního příjmu. Já chápu tento paragraf jako doznání ministra financí, že jeho úředníci nerozumějí své věci do té míry, aby byli vůbec schopni rozeznat, kdy je podnikatel skutečně ve ztrátě a kdy je ztráta vytvořena uměle za účelem daňového úniku. Nelze ovšem zaměňovat daňový únik, který je porušením zákona, s využitím všech zákonných možností ke snížení daňové povinnosti. Proto zákonodárce snížení daňové povinnosti vlastně do zákona dává. Je pozoruhodné, že podnikatel má platit daň z neexistujícího příjmu. V podstatě tedy musím říci, že ministr financí, místo aby řešil personální problémy ve svém úřadě, respektive ve finančních úřadech v jednotlivých městech, snaží se udělat pravý opak. Když jsou hlupáci jeho podřízení, tak uděláme hlupáky raději z daňových subjektů. Opravdu originální řešení.
Abych nezdržoval příliš dlouho všemi těmi případy, přece jen uvedu ještě jeden, který se mi zdá zcela protisměrný proti smyslu reformy, a to je návrh § 24 odst. 4. Jestliže navrhovaná úprava Ministerstva financí neodůvodněně zásadním způsobem znevýhodňuje pořízení osobních automobilů metodou finančního leasingu, že dále snižuje práh pro jejich pořízení i v porovnání s již omezujícím ustanovením § 29 odst. 10, nechápu, proč vlastně realizujeme něco, co jednou je uznatelným nákladem z pohledu daně z příjmů, a jednou není uznatelným nákladem z pohledu daně z přidané hodnoty. Jen to potvrzuje moji zkušenost z finančních úřadů, že oddělením správců daně, kteří spravují část daně z příjmů a daně z přidané hodnoty, došlo k takové specializaci na finančních úřadech, že nejsou schopni tuto daň kontrolovat dohromady u daňového subjektu, a tak v podstatě nejsou schopni odhalit případné daňové úniky, ale soustředí se spíše na to, aby tyranizovali ty, kteří se snaží vytvořit alespoň nějaký efekt v našem hospodářství.
Úplným vrcholem je § 38. Navrhovaná úprava by prakticky znemožnila realizaci revitalizačních a sanačních opatřeních v českých podnicích. Směřuje přímo proti ozdravným procesům v ekonomice, které jsou nutné, má-li dojít k posílení konkurenceschopnosti českých podniků v prostředí jednotného trhu Evropské unie. Nevím, proč diskutujeme asi třetí rok o tom, že náš zákon o konkursu a vyrovnání by měl dostat jiný rozměr a že bychom se měli starat spíše o to, jakým způsobem podnik revitalizovat, respektive obnovit v jeho funkcích, než ho jenom účetně zlikvidovat a rozprodat. Myslím, že rozprodávání už bylo dost.
Vzhledem k tomu, že bych musel dalekosáhle dokumentovat na ostatních částech zákona jeho nedostatky, omezím se na dotazy na pana ministra financí. Podle čeho lze u poplatníků, kteří nejsou účetní jednotkou a ani nevedou daňovou evidenci, cenu nespotřebovaných zásob o výši pohledávek, s výjimkou uvedenou v § 24 odst. 2, hledat zaplacené zálohy? Buď došlo k chybě, nebo k výpadku v psaní, ale nerozumím, proč si má v podstatě daňový poplatník najít důvod, jak platit zálohy, pravděpodobně někde ve hvězdách nebo u zeleného stolu nebo si to namalovat.
***