(11.40 hodin)
(pokračuje Braný)
Budou totiž zvýhodněni ti, kteří peníze skutečně použijí na investici do bydlení. Podle záměru vlády by to mělo vypadat tak, že všichni klienti dostanou jakýsi základ a klienti, kteří prokáží účelovost použití naspořených peněz, dostanou ještě něco navíc. Tedy měla by být praktikována jakási bonifikace účelově spořících klientů.
Celkové nastavení systému by tedy dle návrhu vlády mělo být mnohem přísnější než dosud. Kromě změn týkajících se státní podpory by došlo ke zpřísnění ještě v dalších bodech. Jde zejména o prodloužení minimální doby spoření pro libovolné použití naspořených prostředků z pěti na šest let a o zavedení věkového omezení pro nárok na státní podporu, kterou by mohli získat jen klienti starší 15 let.
O všech těchto změnách se snad ještě dá říci, že jdou směrem k většímu důrazu na účelovost spoření, ovšem další dvě důležité změny jsou mnohem problematičtější. Tou první je už zmíněná bonifikace účelově spořících klientů. Na té by samo o sobě nebylo nic špatného, ovšem až na formu jejího provedení. Až dosud totiž jsou všechny hlavní parametry stavebního spoření ošetřeny zákonem a celý systém tak je průhledný, srozumitelný a především účastníkům poskytuje dlouhodobou stabilitu podmínek. Pokud by ovšem stát zvýhodňoval účelově spořící klienty s pomocí vládního nařízení, dostává se do systému prvek nejistoty, neboť v takovém případě se zvýhodnění může každý rok měnit, popřípadě se může úplně zrušit. Nebude totiž v tomto smyslu pro vládu nikde stanoven žádný závazek.
Dalším problematickým místem vládního návrhu je nemožnost převádět nárok na státní podporu z peněz vložených v daném roce do let následujících. Pro klienta, který jen spoří, je výsledek vlastně stejný. Ovšem situace se komplikuje pro toho, kdo chce co nejrychleji úvěr. Rychlost získání úvěru totiž závisí na tzv. hodnoticím čísle, které roste tím rychleji, čím více peněz klient na účet vložil. Jenomže klienti usilující o úvěr budou motivováni přesně obráceně, totiž aby na účet vložili jen tolik peněz, aby jim to vyneslo maximální státní podporu, a vkládat více bude vlastně zbytečné. Tato změna by tedy byla nevhodná zejména pro ty, kteří jednorázově vkládají na svůj účet vyšší částku proto, aby získali překlenovací úvěr či aby jim dříve vznikl nárok na úvěr ze stavebního spoření.
Nelze také přehlédnout, že vláda navrhuje, aby na smlouvy dětí do 15 let nebyla vyplácena státní podpora. Domníváme se, že toto opatření je diskriminační a omezuje například možnost rodičů začít včas spořit na bydlení svých potomků. Takové omezení považujeme za nesystémové, které navíc nemotivuje mladé klienty, kteří naopak s bydlením potřebují pomoci nejvíce. Soudíme proto, že je nutno zachovat stávající podmínky bez věkového omezení.
Zdá se tedy, že problematiku případných změn systému stavebního spoření vláda nedostatečně uvážila. Podle našeho názoru je však především potřebné zachovat současnou atraktivitu stavebního spoření, aby nedošlo k výrazně redukci celého resortu, podobně jako před několika lety na Slovensku. Tedy důvodů pro to, aby poslanci zvolení za Komunistickou stranu Čech a Moravy předložený vládní návrh odmítli již v prvním čtení, je více a mají zásadní povahu. Ve svém souhrnu totiž navrhovaná předloha má asociální povahu a jako takovou ji nemůžeme podpořit.
Z pověření klubu poslanců za KSČM proto navrhuji tento vládní návrh novely zákona o stavebním spoření, sněmovní tisk 401, zamítnout v prvním čtení.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Nyní má slovo pan místopředseda Vojtěch Filip a připraví se pan poslanec Jaroslav Gongol.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážená paní předsedající, vážení členové vlády, paní a pánové, když jsem včera navrhoval, abychom neschválili program jednání, měl jsem k tomu vážný důvod, a pokusím se ho na příkladu jednoho návrhu dokreslit. Je jím vládní návrh zákona o dani z příjmů, který, jak se ukazuje, je jádrem takzvané reformy veřejných rozpočtů. Říkám záměrně takzvané, protože o reformu jistě nejde, a to ne kvůli tomu, že by neobsahovala určité změny, ale že vede spíše k deformaci než k novému zformování veřejných rozpočtů.
Po prostudování návrhu jsem považoval tento návrh za zcela neschopný projednání v Poslanecké sněmovně, protože jsem zjistil, že je nesystémovým a doslova ledabylým způsobem zpracován. Přitom se jedná o návrh s dalekosáhlými následky a důsledky pro konkurenceschopnost našeho hospodářství. Také nemohu jinak než říci, že zásadní výtkou je jeho časování, tedy v okamžiku vstupu na jednotný vnitřní trh Evropské unie. Znamená tak jasné ohrožení příležitostí pro naše podniky a podnikatele. Vláda přitom musela vědět o informacích, které zahrnuje do tohoto návrhu, a záměrně je tajit před referendem. V podstatě jen ukázala, že se demokratické principy dají změnit na pouhý proces většinového hlasování.
Nesystémovost vládního přístupu k daňovým otázkám podle mého názoru vážně ohrožuje konkurenceschopnost českých podniků v tomto okamžiku, a snižuje tak možnost vytváření dalších pracovních míst a jen reprodukuje zvýšenou nezaměstnanost. Čeští podnikatelé - a mám na mysli skutečné podnikatele, a nikoliv různé polopodvodné podnikavce, kteří si v každé situaci samozřejmě poradí - podnikají ve srovnání se svými konkurenty za mnohem obtížnějších podmínek. To platí zejména v oblasti poměru vlastního a cizího kapitálu a v celkovém objemu vlastního kapitálu.
Celý spor je sporem, který tady vedeme od roku 1990. Jakákoliv reforma totiž vycházela z toho, že je tady jakýsi nadbytek vlastního kapitálu, že podniky mají mnoho nepotřebných zásob, nadbytek pracovníků apod. Pravda ale byla taková, že do roku 1990 daňová zátěž podniků představovala 50 % až 75 % a většina podniků, které procházely privatizací, byla jasně podkapitalizována a nemohlo dojít v žádném případě k přehřátí ekonomiky. Tuto chybu všechny vlády od roku 1990 jenom reprodukují, a tím se dostávají do stále hlubších problémů. Výsledkem je pak vždy nižší míra konkurenceschopnosti. Míru konkurenceschopnosti totiž nejde zúžit na otázky kvality tržní pozice, aniž bych chtěl jakkoliv snižovat její význam.
Nejen já znám pravděpodobně případ, kdy byla česká firma, která náležela mezi šest nejvýznamnějších firem ve svém oboru na světě, zlikvidována zahraničním konkurentem, který prostě skoupil její závazky a poslal ji do konkursu. Vlastní příčina přitom spočívala v tom, že firma, která vznikla privatizací bývalého státního podniku, řádně platila své závazky jak vůči Fondu národního majetku - což v českých podmínkách nebylo v devadesátých letech úplně obvyklé - tak i ostatním. Přitom její závazky byly pouze závazky po lhůtě splatnosti a nebyla v konkursním stavu, to znamená, že její majetek postačoval na krytí závazků, jen platila později. Ale okamžité zaplacení závazků ji samozřejmě do konkursu přivedlo. Byla tak zlikvidována zahraničním konkurentem požívajícím podpory své domácí vlády.
Tento případ není ojedinělý. Podle signálů, které mám, lze počítat s růstem počtu takových případů při pokračování nastavené míry zdanění podniků a vůbec celé reformy veřejných financí.
***